<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Vladimír Páral

SOUKROMÁ VICHŘICE
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Profesionální žena - Páral Vladimír
 
 
cena původní: 289 Kč
cena: 249 Kč
Profesionální žena - Páral Vladimír
Milenci a vrazi - Páral Vladimír
 
 
cena původní: 259 Kč
cena: 207 Kč
Milenci a vrazi - Páral Vladimír
Kniha o biči - Páral Vladimír
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 209 Kč
Kniha o biči - Páral Vladimír

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   

 

První stadium

B – 1

V sobotu po poledni je všude zavřeno, Bohunka Austová vyskočila z tramvaje, běžela přes náměstí a bez dechu vpadla do toho krámu, hned za ní zamkli a nepřetržitě zvoníce svazkem klíčů hodili před ni tu vysněnou věcičku, zkusmo přidržena u ramene končila dva prsty pod Venušiným pahrbkem, Bohunka naprázdno polkla, klepli klíči o pult a Bohunka už horlivě platila a vystrkána ven šťastně vydechla před již zamykanými dveřmi.

Rozběhla se za červeným sputnikem, netrpělivě poskakovala kolem beznadějného návalu u Vstupu a pak se vrhla do právě zavíraných dveří Výstupu, sevřena jejich kovovými rámy drala se nahoru a nešlo to, za zběsilého řidičova zvonění rvala přivírající se křídla kopajíc do jejich gumových těsnění a vrážejíc lokty a koleny do podrážděné masy před sebou, až to posléze šlo a opřela se vítězně zády o poražené dveře.

Inka už vyklidila svobodárnu, ale ovšem ustlala jen svoji postel, Bohunka přikročila ke své a taky by to tady chtělo ještě zamést, sklidit ze stolu, schovat boty pod postel a shodit tu pavučinu v rohu u stropu, Inka ovšem uklízí jen svoje dva rohy, a nalakovat si nehty, kam zmizela druhá židle – a Bohunka se rychle svlékla a už si spouštěla před zrcadlem tu novou košilku, ani ne o celé dva prsty, hrůza, ale když se trochu nahrbíte, tak to jde.

Na okenním skle zadrnčel kamínek, vždyť už letím, ale to už musí dole chvilku stát, neháže hned a hned se taky netrefí, Bohunka stáhla košilku, nachystala si ji do červeného kufru pod postelí, sklo drnčelo, nacpala právě svlečené prádlo do skříně, v teplákové bundě přiběhla k oknu a hodila Mirkovi Machulkovi klíč, natáhla si teplákové kalhoty a přikročila k posteli, sebrala ze země a natřásla polštář a již lezl do dveří, strkaje před sebou tu zmizelou židli, Mirkův sobotně zadrhlý hlas: „Bohunko“

„Mirane…“ Stoupla si bosýma nohama na jeho mokasíny a již jeho ruce kolem pasu, aspoň něco jsem si měla pod to vzít, přinucena zvrátit obličej popatřila na pavučinu ve svém rohu, zavřela oči a zatoužila navléknout si novou košilku, ale prkna podlahy již přestala vrzat pod čtverem nohou a dvojí dech zrychloval rytmus drátěného nářku.

A – 1

V sobotu po poledni je všude otevřeno, Áda Vinš stanul na náměstí váhaje mezi ústeckou desítkou ve Světě nebo Zdaru a plzeňským v Domě kultury, Savoji nebo hotelu Palace, chuť dosud rozkomíhána a bez pevného tvaru, zkusmo zašel do bufetu Svět a vstoje zvolna pojídaje patnáct deka vlašského salátu pozoroval pěnu kolem nošených piv, velké tenkostěnné bubliny suše praskaly do ostrých kráterků, tak tohle si chlastejte sami, Áda pohlédl na hodinky, Joža právě začíná luxovat, a znovu stanul na náměstí.

Tož plzeňské, v Domě kultury ztuha studené, v Savoji ve správných sklenicích, v Paláci oble nedochlazené do nasládlosti, Áda lehounce mlaskl a chuť polarizovala od tuhého chladu k okrouhlému, v podstatě bylo již možno vydat se do Paláce, ale Áda s úsměvem zamířil napřed k Savoji, vždycky je dobrý prověřit, co chcete pustit.

A ovšem v Savoji sotva deset hostí a veselo jak v hrobce a ovšem v Domě kultury místo housek jen podpatkovitě vyhlížející plátky chleba, věděli jsme to předem, ale je dobrý si to prověřit, a již bez nejmenší pochybnosti se spokojeně vydal do Paláce jako každou sobotu.

Alpakové košíčky s čerstvými makovými houskami, bankovkové plátky šunky servírované zde Ádovi již bez připomínání s hořčicí i křenem a velkolepý těžký čepec smetanové pěny prstencově znamenající slabé stěny sklenice a dosedající na dno téměř neztenčený a již přisedá kamarád Joska Nejtr, Joža se teď pouští do předsíně, dvě Staré myslivecké, smích, dvě Regalia Media s červenozlatými pásky a pro Ádu ještě tresčí játra, mladičká servírka Jana zdvihá v uličce tác nad hlavu a obrys dívčího prsu proti matovému sklu, Áda si ji představil nahou s lokty nad hlavou a udělal ještě dvě plzně.

Půl sedmé, Joža je už se vším hotová, oba kamarádi zaplatili, Áda vyčkal ještě jednoho zdvihnutí Janiných loktů a rozloučili se. „Tak zejtra,“ řekl Áda, „zejtra odpoledne,“ řekl Joska Nejtr, doma Áda zazvonil a ještě na rohožce políbil Jožu na horkem zrůžovělou tvář.

„Sundej si, prosím tě, ty boty,“ řekla Joža.

„Co je k večeři?“ zeptal se Áda.

„No přeci ten sulc…“

Byla přeci sobota.

B – 1

Zrudlá Bohunka otevírala oči a prudce zamžikala, Mirek již stál s lokty nad hlavou a spouštěl si košili po dojemné šňůrce vystouplých obratlů, vždyť to byla sotva minuta, odvrátila se ke zdi a zvolna kladla suše pálící dlaň na drsnou omítku, pak ruku maličko oddálila a pozorovala vytvořený stín, zvedla palec kolmo vzhůru a dole pohybovala malíčkem, takhle nám chudák tatínek předváděl koníka.

Zurčení vody za igelitovou oponou, beze spěchu si zas natáhla teplákovou soupravu, usedla na kraj postele a dívala se před sebe, jakmile se opona hnula, šla za ni vystřídat Mirka a sešli se pak s chladnýma zčervenalýma rukama u stolu, na nějž Mirek stavěl otevřenou láhev Býčí krve.

„Tos nemusel kupovat…“

„Nechutná ti?“

„Ale jo, ale je to zbytečně drahý.“

„Pro tebe není nic moc drahý…“

„Myslíš? Zrovna dneska jsem si koupila…“

„Co sis koupila?“

„Až za chvilku.“

„Ty mě napínáš!“

„Není to zas nic kór tak zvláštního…“

„Tak mi to ukaž!“

„Až za chvilku.“

Rozpačitě se na sebe usmáli a rudnoucí Mirek zapnul rádio, začalo chrčet, vypnul je, odšrouboval zadní kryt, horlivě strkal prsty dovnitř, pak zašrouboval kryt a zas rádio zapnul, začalo chrčet.

„Fakticky je to už lepší,“ řekla Bohunka.

„To dělá ten kondenzátor…“ Mirek náhle vstal ze židle, přistrkal ji do rohu, vylezl na ni a natahoval se po pavučině, byl však na ni krátký, „Máte tady koště…?“ a už zas slézal, Bohunka mu šla vstříc a stoupla bosýma nohama na jeho, odhodlána velce dávat i brát, propadat se a vznášet, hřmít a plát, „Mirane –“

„Bohunko –“ a už ji zas držel a nový drátěný nářek.

„Máš mě rád?“ zašeptala, když minutu poté zas otevřela oči.

„Mám. Fakticky. Moc…“

„Pojď si sem ke mně sednout…“

„Jen co se umeju…,“ a zpoza igelitové opony: „…a cos mi to chtěla ukázat?“

„Teďka by to už…,“ řekla do zurčení vody, seděli pak v šeru pod pavučinou za chrčení rádia a dusotu strojů z protější přádelny mlčky na kraji postele, pod níž v červeném kufru spočívala ta nová košilka a Bohunka držela Mirkovy chladné zčervenalé ruce, až se zahřály a ještě potom, dokud se nenaplnila stanovená doba, Mirek se tiše vytratil, na schodišti zaznělo záměrně hlučné Inčino dupání a Bohunka si s povzdechem navlékala obyčejné bavlněné pyžámko na spaní.

A – 1

V tichém pokoji s balkónem tikaly zlacené hodiny a ulicí chvílemi přejel vůz. V ušatém křesle pod stojací lampou Joža v modrém prošívaném županu četla Světovou literaturu, ve stejném křesle naproti v červeném prošívaném županu podřimoval Áda nad jiným číslem téhož žurnálu.

V deset hodin vstal, maličko se protáhl, opřel se o Jožino opěradlo a lehce jí cvrnkal do ucha. „Co to čteš?“ a sleduje Jožin do drsna vylouhovaný prst četl zároveň s ní tučně tištěné Úvahy a meditace Franze Kafky:

Dřív jsem nechápal, proč jsem na svou otázku nedostal odpověď, dnes nechápu, jak jsem mohl věřit, že se mohu ptát, ale já jsem přece nevěřil, já se jen ptal.

„Jak jsem mohl věřit, že se mohu ptát?“ ptala se Joža a škrábala se na kotníku.

„To právě říká, že nechápe,“ řekl Áda, maličko za křeslem zavrávoral, ale hned se zas pevně chytil vycpávaných uší a tichounce si říhnul.

„Ale pak zas říká, že nevěřil.“

„Jasně, dyť se jen ptal!“

„Ale tady říká: jak jsem mohl věřit…“

„No a to právě nechápe. Už je deset, číčo.“

„Rozumíš tomu?“

„Jasně. Prostě napřed si to myslel jinak, než to pak bylo.“

„To ale… by pak nebyla žádná zvláštní myšlenka…“

„Taky si myslím. Už je deset, číčo.“

Joža by si ještě četla, ale Ádova dlaň jí velitelsky sevřela šíji a dřela obratle, Joža mlčky vstala a vyšla z pokoje, Áda shodil župan a v ložnici vlezl pod přikrývku, za ozářenou skleněnou výplní dveří slyšel Jožino přecházení, otvírání jedněch oken a zavírání jiných, zamykání a spouštění vody, snažil se nezavřít oči, konečně tma, zavrzání vedlejšího lůžka a závan broskvového krému, nadechl se a našel její ruku. „Číčo…,“ zašeptal, převrátil se k ní a pravidelně a mocně jí oddechoval do tváře, „Achtymůjbože…,“ vzdychla posléze Joža, Áda se krátce zasmál, převrátil se zpátky a okamžitě usnul.

B – 1

Nedělní ráno bez budíku, zpocená Inka bez sukně popolézala mydlinkami po červeně otlačených kolenou a odfukovala si vlasy z čela, po sobotě Bohunčina milování patřila neděle Inčině. Bohunka ležíc v posteli a kouříc na lačno cigaretu urychleně dočítala Lukrecii Borgiu.

„Jak úchvatný to pohled,“ zašeptal. „Konečně uvidím to místo vlastním zrakem. Považte jen, Madono, kdo tam nahoře bydlíval a vládl v jasu své moci! Augustus, Tiberius, Caligula, Nero, Domitian Co skutečnost vidím teď ona místa, kde ctnost a neřest, vášeň, ctižádost, ďábelská zloba, šílenství, každý pocit, jehož je lidské srdce a lidský mozek schopen vládl – a řádil! Tam byla vůle a zákony světa. Pokyn tam odtamtud – a tisíce lidí hynulo. A dnes jen houkání sov.“

Potřebovala to dnes dorazit do konce, četla v tramvaji, na peróně, v kupé, a najednou byl konec, jako zrazena seděla Bohunka na tvrdé žluté roztřesené lavici v pachu levného tabáku a moči a ještě čtyři stanice.

„Tak cos dělala celej tejden,“ řekla maminka, „Kučerovi čekají maličký.“

„Tos mi už říkala,“ řekla Bohunka uvazujíc si zástěru, „a co je jinak novýho?“

„Noha mě pořád zlobí,“ řekla maminka, „a co kluci?“

„Pořád ten samej a co pan Kotulán?“

„To víš, a zrovna teď děláme sklep, musím za ním, tak to tady dodělej a víš, jak se solí!“ Pan Kotulán měl neslanou dietu.

„No tak mi něco pověz, když tě celej tejden nevidím,“ říkala pak maminka nad stydnoucím pečeným králíkem a nevyčkavši odpovědi odběhla počtvrté zavolat pana Kotulána ke stolu.

„Dobrý den, pane Kotulán –“

„Tak jste zas přijela…,“ a okamžitě se nad polévkou zaštítil novinami.

„Tak co je u vás novýho,“ řekla maminka, „vemte si víc brambor, proboha!“

„V pátek byla hrozná psina,“ řekla Bohunka, „řekly jsme si s holkama –“

„Ten regál přendáme na půdu –“ řekl v tom okamžiku pan Kotulán za novinami.

„Berte si, jen si berte, jezuskote!“ pobízela maminka, která si dosud nesedla.

„Řekly jsme si s holkama –“ opakovala Bohunka.

„Rozhodně na půdu!“ bylo slyšet pana Kotulána.

„Stehýnko nech panu Kotulánovi,“ řekla maminka. „Jen si berte! Hřbet mu necháme na večer, ale no tak si berte, božínku! A ty nám už něco pověz, Bohunko, a pusť rádio, zrovna budou zprávy.“ Ještě žvýkajíc běžela maminka za panem Kotulánem dorazit ten sklep a Bohunka k dřezu s nádobím.

S dočtenou Lukrecií Borgiou pak vyšla na studené černobílé dlaždičky chodby, u paty schodiště z umělého kamene stály dva zelené soudky se zaprášenými oleandry, sehnula se pod černě posetou mucholapkou a pomalu stoupala nahoru (dům pana Kotulána měl po třech místnostech v přízemí i patře). V šeru trvale stažených rolet prvního patra strměl obrovitý sekretář, životní dílo chudáka tatínka, dosud nezasklen a v přihrádkách řada modrozlatých vazeb, Bohunka vřadila Lukrecii Borgiu do čekající mezery a vyňala sousední svazek, Sen lásky Napoleona I.

Miloval jsem v životě dvě ženy – řekl Napoleon na ostrově sv. Heleny. Míněny jsou Josefina Beauharnaisová a Maria Walewská. Ona se stala jeho chotí v nejlepším smyslu. Tato milenkou v nejušlechtilejší formě. Milenka nabyla převahy nad ženou. Ale mocnější než obě byly důvody státní.

S knížkou pod paží sešla Bohunka po schodišti z umělého kamene, sehnula se pod černě posetou mucholapkou a hodila Sen lásky do své kabely pod zrcadlem, do níž maminka už naskládala scvrklá jablíčka, půlku bábovky a bandasku s naloženými okurkami, šla se podívat na králíky a už byl čas. „Tak já už zas jedu!“ křikla.

„Nechceš česnek?“ ozval se maminčin hlas ze sklepního okénka.

„Ne!“

„Nemohla bys jet pozdějc?“

„Přijela bych dlouho.“

„Příště si sednem a všechno mi povíš, ale dneska už musíme ten sklep…“

„Tak ahoj, maminko. Na shledanou, pane Kotulán.“

„Tak zas přijeď v neděli a napiš taky někdy… viď, že napíšeš…“

Na nádražíčku čekaly na vlak kamarádky ze vsi, odjíždějící s manžely nebo jimi vyprovázené, nesly se a nadouvaly, Bohunka počkala, až všechny nastoupí a šla do posledního vagónu, na čtení brzy nebylo vidět a chlapecké hlasy s kytarou donekonečna: „Na shlédanou, na shlédanou, na-shle-da-nou-rod-né-údo-lí. Na shlédanou, na shlédanou, na-shle-da-nou-rod-né-ú-do-lí. Na shlédanou –“

Na schodišti svobodárny Bohunka záměrně hlučně dupala, na rozvrtané posteli se česala Inka v teplákách na holém těle, její nastávající Standa Kocián dosud za igelitovou oponou a zurčení vody, zutá Bohunka se položila na postel a lovíc z bandasky okurku za okurkou četla:

I tentokráte ji doprovázel jeho věrný pobočník Duroc. Toho večera kráčela Marie Walewská pevným krokem po schodech vedoucích k pokojům Napoleonovým. A když Duroc za ní tiše zavřel, klesla bezvládně do otevřené náruče císařovy…

„Spravil jsem vám ten verk,“ řekl Standa Kocián mna si chladné zčervenalé ruce a zapnul rádio, začalo chrčet.

„Fakticky je to už lepší,“ řekla Bohunka, vylovila okurku a obrátila list.

Napoleonovi nestačilo míti ji v noci v objetí. Chtěl ji míti stále blízko sebe, neboť jeho láska k ní nebyla menší než její láska k němu. A uprostřed světoborných plánů a krvavých bitev milovali se, byli šťastni, že se smějí milovati, jen milovati.

Okna rozechvíval dusot strojů z protější přádelny a zas týden v čudu.

A – 1

Nedělní ráno bez budíku, za zdí milé vrčení luxu a Jožino popěvování, vyspaný a vyválený Áda poseděl čtvrthodinku na kraji postele zívaje a škrábaje se na zádech a mezi prsty na nohou, ještě si na chvilku lehl a pak už doopravdy vstával, šel se k oknu podívat na venkovní teploměr, pak políbit Jožu na tvář a vymočit se, deset minut poctivě cvičil s pérovým síličem svalů až funěl, osprchoval se, navlékl si čisté prádlo přichystané Jožou na židli a zvolna pak snídal linecké řezy s bílou kávou, mezitím Joža vytáhla z ledničky kuře, oba doň píchali prsty a pak si je převážili, Joža navrhla, že by je zkusila udělat jednou po čínsku.

„Jen ho udělej hezky na paprice,“ řekl Áda, „… a pomfritky…“

„A jeřabinkovej kompot…,“ dodala Joža, usmáli se na sebe, Áda ji potřepal po krku a se zapálenou cigaretou šel na velkou stranu. „Neusnuls tam?“ křikla Joža po delší době, „Hoď mi sem nůžky!“ zavolal a zapálil si druhou cigaretu.

Náhle mu hlavou bleskl nápad a už se hrnul do kuchyně ke štokrleti, v němž měl své náčiní, „Umejt ruce…,“ řekla Joža, „Pořád…,“ zavrčel, ale šel si umýt ruce, rozkramařil si pak na balkónku svůj vercajk, sešel párkrát do sklepa a za necelé čtyři hodiny šel pro Jožu, „Pojď se podívat…“

„Co je?“

„Překvapení…,“ a hrdě ji vedl na balkónek, z rohů zábradlíčka trčela do prostoru dvě metrová jahodově natřená ráhna, „To je krásný,“ řekla Joža, „ale načpak to bude?“

„Napneš si mezi to šňůry s prádlem a balkónek ti zůstane volnej… Líbí?“

„Moc,“ pochválila Joža a s úsměvem ho políbila na ucho, přitáhl ji k sobě, sjel po ní rukama, ale pak ji jen potřepal po krku, „A co voběd?“

„Už můžeš jít pro pivo.“ Při vycházení z domovních dveří Áda zazvonil, Joža vyhlédla kuchyňským oknem a přes sklo naň vyplázla špičku jazyka, při návratu už nezvonil, ale na obvyklém místě schodiště, bezpečně vzdáleném od zorných úhlů dveřních kukátek, přiložil k ústům chladný bílý smalt a zhluboka se napil. „Už jsem tady…,“ řekl pak v předsíňce a potěšil se svým nyní tak plně znějícím barytonem. „Viděla jsem tě kukátkem,“ řekla Joža, na stole již kouřily dvě polévky, ale Joža neusedla dříve, dokud Áda svoji nespořádal a dokud mu nedonesla vrchovatý talíř s půlkou kuřete, během Jožina odcházení Áda zašel do pokoje a posloužil si malým aperitivem přímo z láhve Staré myslivecké, „Všechno vidím!“ hrozila mu komicky Joža. „No dobrá, dobrá,“ zamručel jakoby kajícně, dočista vytřel talíř a znovu po nášupu, „Ani ho nemusíš mejt,“ zasmál se, „Ani se neptám, jestli ti to chutnalo,“ zasmála se Joža a šla k dřezu s nádobím, Áda si zalezl do pokoje, ulehl s novinami na gauč, přečetl titulky o potížích v hutích a přijetí dvou velvyslanců a lehce usnul.

A již trojí krátké zazvonění, Joska a Ida Nejtrovi přišli na kanastu a už sedali k připravenému stolu s dvěma láhvemi Jožina trnkového vína, které zakrátko padnou, vypili naráz po prvé sklence a už to fičelo.

„Ve sklepě je myš,“ řekl Áda, lízl a odhodil.

„Dnes ráno bylo nahoře nádherně,“ řekl Joska Nejtr, lízl a odhodil.

„U nás je taky jedna,“ řekla Ida Nejtrová, lízla a odhodila.

„V téhle době je tam nejkrásněji,“ řekla Joža, lízla a odhodila.

„Jen aby to nebyla krysa,“ řekl Áda.

„Jakoby kouřmo, ale přitom tak přesně vidět…,“ řekl Joska.

„Teda měla nějak divně dlouhej vocas,“ řekla Ida, lízla a odhodila.

„Bývá tam taková zvláštní zář…,“ řekla Joža a odhodila.

„Na to já čekal!“ vykřikl Áda a rychle se zmocnil balíku, „Jak to?“ vykřikla Ida, „Mám v ruce dvě devítky!“ jásal Áda, „Ukázat!“ ječela Ida a za povzdechů Joži a Josky se Áda a Ida pustili do sebe, „Kdybys věděl, jak děsně ti to nepřeju…,“ říkala Ida, „Tím víc mám z toho radost…,“ plesal Áda, „Dacane. Ničemo. Zvíře…,“ už skoro šeptala Ida, „Chtěla bys to, chtěla, viď že bys to chtěla…,“ špital na ni Áda a nad nimi se na sebe ušklíbali Joska a Joža, „Tak dost!“ řekl Áda, Ida rozlila všem zbytek prvního litru a každý vypil svou sklenku naráz.

„Četlas už toho Krále Leara?“ řekl Joska.

„Tak říkáš, že měla dlouhej vocas?“ řekl Áda.

„Jsem teprve v půlce čtvrtého jednání,“ řekla Joža.

„Jak vopravdická krysa,“ řekla Ida.

„Na Glosterově hradu?“ řekl Joska.

„Tak natřít vápnem, ostatní ji roztrhají a pak jedna druhou,“ řekl Áda.

„Ten výstup potom, s Glosterem a Edgarem,“ řekla Joža.

„To samý je zavřít ji do plechovýho sudu až zešílí a pustit,“ řekla Ida.

„Gloster: Kdy dojdem na vrcholek oné hory?“ zašeptal Joska a položil vějířek karet, „Edgar: Už se tam derem. Což to necítíte?“ zašeptala Joža a za povzdechů Ády a Idy začali Joska a Joža střídavě recitovat onen výstup: „Mně se zdá půda rovná,“ řekl Joska jako Gloster, „Strašně strmá!“ řekla Joža jako Edgar, „Což neslyšíte moře?“ zvolal Joska, „Ani trochu!“ vykřikla Joža a nad nimi se na sebe ušklíbali Áda a Ida, „Je to veliké,“ vzdechl Joska, Joža nalila všem z druhého litru a každý vypil svoji sklenku naráz.

Karty tiše pleskaly, Joža a Joska vytvářeli velké balíky, Áda a Ida je shrabovali, poněvadž Vinšovi hráli ovšem spolu proti Nejtrovým, skóre hry stále vyrovnáváno až do doražení druhého litru a tedy konce návštěvy. Nejtrovi se zvedli a současně:

„Cos to udělal za červený bidla na balkóně?“ řekla Ida a:

„Četlas už toho Kafku?“ řekl Joska.

Vinšovi už taky stáli a zároveň:

„Napneš si mezi to šňůry s prádlem a balkónek ti zůstane volnej…,“ řekl Áda a:

„Zrovna včera večer a nejúchvatnější je…,“ řekla Joža. Áda a Ida odešli na balkón, Joža a Joska stanuli spolu u knihovny, po nedlouhé chvíli se zas všechno sešlo a: „Děkujem pěkně!“ „Ale prosím vás!“ „Tak buďte zdrávi!“ „Tak dobrou noc!“ a Vinšovi vyprovodili Nejtrovy ke dveřím.

„Zaplaťpámbu,“ oddychl si Áda s nelíčenou úlevou. „A máme to zas jednou z krku,“ vzdychla Joža upřímně. „Teda řeknu ti, že Josku lituju…“

„Z těch dvou je větší chudák Ida…“

Usmáli se na sebe, „Tak jíst a spát!“ křikl Áda, „Já ti už měla hláád!“ zvolala Joža a vesele se hrnuli do kuchyně.

B – 1

Z vrátnice nádvořím a po schodech do suterénu, pod nahými žárovkami strkání a křik před řadami uzounkých plechových skřínek, Bohunka se prodrala ke svému číslu 3631 a v ústroji laborantky – kalhotky, podprsenka a bílý plášť – zas nahoru, nádvořím a do třetího patra, chodbou ve tvaru L a v řadě dveří z mléčného skla číslo 142. Zapnula rádio po drátě a hořák svého fotokolorimetru, sedla si a chvilku zdřímla.

Při cvaknutí kliky za zády se napřímila a s úsměvem obrátila: „Dobrejtro, paní Ido!“

„Ahoj Bohunko,“ řekla paní Ida Nejtrová, „tak jak ses poměla přes neděli?“

„Ale v sobotu s Mirkem a v neděli u maminky.“

„Bejt já tak ještě svobodná…“

„Tak co byste dělala?“

„Mně ti zas tak lupe tady vzádu…“ Paní Ida se zíváním otevřela svou skřínku číslo 1244 a v ústroji kontrolorky – kalhotky, podprsenka, kombiné a bílý plášť – usedla, zapálila si cigaretu a hořák svého fotokolorimetru.

Po jakési době se dostavil jednoruký chlápek a se zřejmou touhou zaimponovat Bohunce svou obratností naservíroval oběma vzorky a lístky atestů, Bohunka a Ida si připravily roztoky a pak vzorek po vzorku strkaly do fotokolorimetrů.

Přečíst výchylku ručičky galvanometru, v tabulce pod sklem přečíst odpovídající procento draslíku a zapsat je do atestu a do knihy. Atesty s procentem 11,2-11,8 (výchylka 480-530) jako vyhovující napravo, ostatní jako nevyhovující vlevo.

Vzorek 23564, výchylka 492, procento 11,32 – vpravo. 23565 494 11,34 vpravo. 23566 499 11,39 vpravo. 23567 494 11,34 vpravo.

„Nedívala jste se, co je k obědu?“

„Na jedničku rajská, na dvojku palačinky, na trojku segedín.“

„Co si dáte?“

„Nejspíš trojku.“

„Já spíš dvojku.“

23568 518 11,68 vpravo. 23569 518 11,58 vpravo. „…šansoniérky,“ pravil vlídný hlas z rádia, „v jejímž dramatickém životě nechybělo ani hlubokých stínů. Cesta Edith Piafové k slunci, jež neuhasíná…“

23570 499 11,39 vpravo 23571 494 11,34 vpravo 23572 505 11,45 vpravo 23573 499 11,39 vpravo 23574 518 11,68 vpravo 23575 494 11,34 vpravo. Po svačině pak 23576 505 11,45 vpravo 23577 505 11,45 vpravo 23578 499 11,39 vpravo 23579 499 11,39 vpravo 23580 499 11,39 vpravo 23581 499 11,39 vpravo.

Po obědě:

„Jaká byla trojka?“

„Nestálo to za moc. A dvojka?“

„Jakbysmet,“

pak 23582 499 11,39 vpravo 23583 499 11,39 vpravo 23584 499 11,39 vpravo 23585 499 11,39 vpravo 23586 520 11,70 vpravo a bylo půl druhé, jednoruký už unaven a bez snahy zalíbit se odnesl si atesty, všech třiadvacet bylo na hromádce vpravo a tedy vyhovujících, a tedy jako bychom tady dnes ani nebyly, laborantka Bohunka dala podepsat svou knihu kontrolorce Nejtrové, „Tak na shledanou, paní Ido!“ „Ahoj, Bohunko!“ a Bohunka seběhla dolů, nádvořím a po schodech do suterénu ke své skřínce 3631, osprchovala se, oblékla a utíkala po schodech nahoru, nádvořím k vrátnici, mrštně se propracovávala davem před píchačkami a zdařilo se jí píchnout ještě 14,00.

Na ulici už pak nebylo kam spěchat, Bohunka zvolna došla do svobodárny, ustlala si postel, chvilku jen tak přecházela, pak se vyklonila z okna a v protější přádelně pozorovala děvčata pobíhající kolem strojů přemítajíc, zda by si měla přeprat punčochy nebo číst a jestliže číst, zda Sen lásky Napoleona I. nebo Organickou chemii v úlohách, až si pustila rádio, a když se mezi chrčením ozval twist, twistila, až na ní vyrazil pot, v záchvatu bláznivého smíchu padla na ustlanou postel a usnula ležíc na břiše.

Šmarjá, už bylo půl páté a hlad jak Brno, zmateně pobíhala po svobodárně přemítajíc, zda jít na večeři do města nebo si jen skočit pro uzenáče, schrastila po kapsách a taštičkách Kčs 9,80 a utíkala po schodech, do přeplněného sputniku nastoupila zadem, aby se vyhnula placení, na náměstí si koupila dvě koule smetanové zmrzliny a zvolna ji lízajíc procházela hlavní třídou a zastavovala se u výkladních skříní.

Před cukrárnou zjistila, že je sledována vojáčkem, ve skle kožešnictví si ho prohlédla a byl to hezký hoch, šla od výkladu k výkladu a pokoušela se o nenuceně taneční krok, vojáček zabíral, v duchu se hihňala, hádala, kdy ji osloví a kráčela stále plavněji a pomaleji, hlavní třída už končila, tedy buď jít nazpátek, nebo dál k mostu a nábřeží, to by se mu tak hodilo a Bohunka přešla na druhý chodník a kráčela zpátky ještě plavněji a pomaleji, zastavovala se u výkladních skříní a pořád si netroufal, u zlatnictví se maličko obrátila: v dálce vojáček už mašíroval přes most, mladí kluci jsou beztak pitomí a Bohunka natáčela hlavu, aby si mohla lépe prohlédnout náramek z dvojího zlata za 1980 Kčs, až jej náhle odnesli z výkladu, bylo šest hodin.

Znovu prošla náměstím, a když se znovu vracela, byly krámy již zavřeny, v šatně kavárny Zdar si koupila balíček solených alaburek na večeři a máčený perník na snídani, během opět bezplatné jízdy zpátky všechno snědla a doma za igelitovou oponou pak lačně chlemtala přímo z kohoutku.

„Jedno vojačisko se za mnou hnalo dvakrát přes celý město…“

„… a připravuje se žíháním mramoru nebo křídy,“ dočetla Inka řádek nahlas, roztržitě vzhlédla, ale hned si zas četla potichu dál.

Bohunka trhla rameny, vzala si ze svého červeného kufru pod postelí taky knížku a otevřela na založeném místě:

375. Látka A, poskytující ozonolysou aceton a aldehyd levulový, reaguje se zinkem a chloroctanem ethylnatým na látku B, jež poskytuje alkalickým zmýdelněním sloučeninu C (C10H18O). Varem C s anhydridem octovým dochází k odštěpení vody a vzniká kyselina D (C10H16O). Když destilujeme vápenatou sůl D s mravenčanem vápenatým, resultuje sloučenina E. Jakou má konstituci?

„… resultuje sloučenina E. Jakou má konstituci?“ šeptala si Bohunka a škrabala se na kotníku a dala knížku zpátky do červeného kufru, vzala si sousední s modrozlatou vazbou, došla s ní k oknu a vyklonila se, v ozářených oknech protější přádelny pobíhala děvčata v dusotu strojů, z úzkého okénka se vykláněl muž v rádiovce a kouřil cigaretu krytou v dlani, pichlavé hvězdy na temně modrém nebi, Bohunka k nim vzhlížela vzhůru, velce dávat i brát, propadat se a vznášet, hřmít a plát – až pocítila od nohou chlad, převlékla se do bavlněného pyžámka a v posteli otevřela knížku na založeném místě:

A tu myslila Maria Walewská: Ne, prostého vojáka, jenž, by měl jen kord, nemohla by milovati. Tento Bonaparte budil by v ní jen sympatie, nikoliv však lásky
A byla přece daleko vypočítavosti, vzdávajíc se duší i tělem Napoleonovi
Co tedy okouzlilo její srdce, co je jímalo takovým neodolatelným kouzlem?

A – 1

Z vrátnice nádvořím do haly 2. cechu, Áda zvolna kráčel šerem mezi dvěma řadami tříposchoďových aparatur za řevu stovek elmotorů a svistu centrifug pečlivě dbaje, aby se nevyhýbal kalužím na politém betonu, pátral, až našel své: rozbitou okenní tabulku nad třetí podestou.

Za dveřmi s modrobílou tabulkou Vedoucí úseku vyskočil od stolu vedoucí úseku Standa Kocián a řízně:

„Brýtro, šéfe!“

„Ahoj, Stando,“ řekl Áda, „tak cos vyváděl přes neděli?“

„V sobotu s pantátou fasádu a v neděli s Inkou.“

„Ach tihle svobodný kluci. Tak jak to vypadá?“

„Dobře. Dokončeny šarže 379, 380, 381 –“

„A jinak?“

„Pecoldová je ve čtvrtým měsíci.“

„Už zas?“

„Tamto byla Pekárková.“

„A jo. Nad třetí podestou máš rozbitý okno, vlítni na to!“

„Už na to letím, šéfe!“

Za dveřmi s modrobílou tabulkou Vedoucí provozu zdvihl nad lejstry hlavu vedoucí provozu Joska Nejtr a pokojně: „Brejtro, Ádo.“

„Brejtro, Josko,“ řekl Áda a sedl si na stolní desku nad něho. „Tak jak na tom jsme?“

„Dobře. Dokončeny šarže 379, 380, 381 –“

„A jinak?“

„Měli bysme odlifrovat Pecoldovou, dokud to na ní ještě není znát.“

„Zařiď to, ale nenápadně! A jinak?“

„Kociánovi by se už mohla dát plná třída.“

„To nespěchá. Nad třetí podestou je rozbitý okno.“

„Spolehni se, hned ho tam zaženu.“

Funguje nám to bezvadně a Áda vyšel na vlečku a obešel celé svoje území, zadíval se na známou linii šedomodrých hor s Nakléřovským průsmykem, pod nímž tenkrát Napoleon dostal na frak, vídal je odtud holé, kadeřavě zelené, ryšavé a pod sněhem, pořád dokola, krásné paseky, ale taky zmije, a nadechl se, lahodící dotek svěžího těla s hustou a přec lehkou mirlonovou košilí, vrcholnou možností ve svém žánru a tomto státě, ve čtyřiceti je čas sklízet, a vydal se do správní budovy a odpověděl na snad čtyřicet pozdravení.

Za dveřmi s černozlatou tabulkou Vedoucí cechu uctivě pozdravil mladičký plánovač a sekretářka Věrka již otvírala Ádovi polštářované dveře, vešla za ním s deskami, a zatímco bez čtení rychle podepisoval, zapnula mu rádio, zalila filodendron a: „Direktor byl včera zas za tou holkou. Na jedničku je rajská, na dvojku palačinky, na trojku segedín. A… pane Vinš… já bych zítra potřebovala dřív domů…“

„Tak on vás pořád ještě neomrzel?“

„Já si to nadělám…,“ šeptala paní Věrka.

„… šansoniérky,“ pravil vlídný hlas z rádia, „v jejímž dramatickém životě nechybělo ani hlubokých stínů. Cesta Edith Piafové k slunci, jež neuhasíná…“

„Segedín,“ řekl Áda, „a naděláte si to.“

Na rozlehlém prázdném stole pak ležely už jen čerstvě vonící noviny a dvacítka lip, Áda je s chutí přečetl od první do poslední stránky, při čtení rubriky 24 hodin v zahraničí si zapálil první cigaretu, v polovině obou se již spolehlivě dostavoval onen nikoliv nepříjemně nutkavý tlak, Áda trošku poposedával, současně dočetl a dokouřil, pak zamáčkl oharek v dvoulitrovém služebním popelníku a tlak mezitím zesílil, Áda obešel stůl zkoušeje, zdali je to už patřičně zralé a ovšem bylo, a tudíž odešel na WC.

Deset minut po deváté zasedl na své křesílko v ředitelně a v následující jedenácté minutě začal náměstek vyprávět anekdotu. Áda ostražitě číhal na pointu a pak se ostře zasmál, ale zaniklo to v hlučném smíchu vedoucího 1. cechu, který vybuchl ještě před pointou a těsně za Ádovým smíchem se přihnal peloton zbývajících smíchů, s delším odstupem pak jako poslední přisupěl smích stařičkého hlavního technologa, pravidelný to outsider, náčelníci začali míchat fasované kávy a porada vedení začala.

Když po vedoucím 1. cechu přišla řada na Ádu, plynně odříkal, že „Dobře. Dokončeny šarže 379, 380, 381 –“ a ředitel už kýval na následujícího vedoucího 3. cechu, který štafetovitě ihned začal plynně odříkávat.

Při další rundě Áda uplatnil svůj ranní postřeh rozbitého okna napadením údržby, což se vždy setkávalo s podporou všech náčelníků kromě šéfa údržby, který ovšem na takové škádlení už před léty přestal reagovat, nicméně se s ním Áda po poradě ještě chvilku zdržel a opět si ho udobřil a šel odpředsedat poradě vedení 2. cechu, na níž podřízeným rozdělil utržené úkoly a odešel do pracovny vedoucího 3. cechu spolu s dalšími náčelníky odsedět komisi automatizace.

Po obědě s vedoucím 1. cechu se vrátil do své pracovny a za přítomnosti dalších náčelníků odpředsedal disciplinární komisi, pomocná skladnice provedla cosi s jakýmisi bednami, půlka komise žádala plnou úhradu, půlka komise propuštění pro ztrátu důvěry, ustrašená dívka už jen popotahovala a pod špinavým propoceným tričkem se jí zdvihala maličká ňadra, Áda si ji představil nahou jízdmo s lokty nad hlavou a s poukazem na nízký věk a další morální vývoj provinilé ji odsoudil k třetině úhrady a pokárání. „Byli jak čerti,“ řekl jí pak na chodbě, „ale takhle tě to ani na moc nepřijde…,“ při rozrušených projevech dívčiných díků ji silně potřepal po krku a v pracovně vedoucího 4. cechu pak spolu s ostatními náčelníky odseděl komisi racionalizace.

Ksakru, už bylo půl páté a žízeň jak Brno, Áda odjel přeplněným sputnikem do města, na náměstí v bufetu vypil pivo, zvolna pak procházel hlavní třídou a zastavoval se u výkladních skříní.

Před zlatnictvím zpozoroval na skle upřený ženský pohled, vtom se již hnula a kráčela pokoušejíc se o nenuceně taneční krok, hezounká, zřejmě panička a Áda se vydal za ní, šla od výkladu k výkladu stále plavněji a pomaleji, hlavní třída už končila, půjde-li paninka dál k mostu a nábřeží, mohlo by to být zábavné, ale přešla na druhý chodník a kráčela zpátky ještě plavněji a pomaleji, tak ahoj a Áda už mašíroval přes most na Střekov a rovnou do Lípy.

Pod nízkými stropy šero, zpěv a povyk, na chodbách a ve výklencích se pilo vstoje, pro Ádu se ovšem našlo místo v sále, zdravil na všechny strany a již si vidličkou mačkal ostře chutnající pastu z pivního sýra, pepře, papriky, cibule a másla, poplácáván a poplácávaje po zádech udělal tři plzně, ve smíchu zvedal tvář k zašlému stropu a otíral si slzy rukávem.

Přes most nad temnou řekou, pak zpátky hlavní třídou zamčených a ozářených výkladů na náměstí a tramvají domů, zazvonil a ještě na rohožce políbil Jožu na horkem zrůžovělou tvář, „Sundej si, prosím tě, ty boty,“ řekla Joža.

„Co je k večeři?“ zeptal se Áda.

„No přeci rizoto z těch drůbků…“

V tichém pokoji s balkónem tikaly zlacené hodiny a ulicí chvílemi přejel vůz. V ušatém křesle pod stojací lampou Joža v modrém županu četla Světovou literaturu, naproti ní Áda v červeném županu a v jiném čísle téhož žurnálu pročítal znovu své oblíbené místo v románku Děti století od znalé Francouzky Rochefortové:

Myslela jsem, že mě rozdrtí. Nemohla jsem se pohnout, byla jsem jak v pasti, vložil do objetí všechnu svou sílu.
„Když si pomyslím, že mám stejně starou dceru, jako seš ty, když pomyslím, že mám stejně starou dceru, jako seš ty,“ opakoval, „když pomyslím, že mám stejně starou dceru, jako seš ty…“
Bylo to mnohem lepší než s kluky. Asi proto, že měl takovou sílu. Nebo jsem byla pyšná, že mám skutečného muže. O tom není pochyb, mladí kluci jsou slabí. Co je to proti muži. Zůstala jsem bez dechu. „Když pomyslím, že mám stejně starou dceru jako ty,“ opakoval, když jsme se chystali na zpáteční cestu; ovšem už ne stejným tónem jako před chvílí, teď mě pozoroval a smutně kroutil hlavou.
„To je otřesné…,“ dodal dokonce.
Ať jde k čertu!
Došli jsme k silnici. Byla bych si to klidně zopakovala. To byla nevýhoda mužů ve srovnání s mladými chlapci, dospělý muž potřebuje čas, aby nabral dech. Spěchal kvůli své ženě a bazaru.
„Tys mě omámila,“ vzdychal na zastávce autobusů. „Byl to okamžik šílenství. Báječný okamžik,“ dodával. „Báječný. Šílenství. Ale když si uvědomím, že už v tvém věku, no tohle, to se mnou otřáslo. Nevím, co si mám myslet.“
„Tak nemysli,“ řekla jsem.

Chvilku si zdříml, v devět hodin vstal, maličko se protáhl a stanul za Jožiným opěradlem, „Co to čteš?“ a sleduje Jožin do drsna vyluhovaný prst četl zároveň s ní tučně tištěnou Úvahu a meditaci:

Kdo věří, nemůže prožívat zázraky. Ve dne není vidět hvězdy.

„Ve dne není vidět hvězdy?“ šeptala Joža a škrábala se na kotníku, Áda kratičce pohlédl na proužek její vymydlené šíje, potřepal rukou vycpávané ucho křesla a škrábaje se na lopatce došel k francouzskému oknu na balkón, „Tak jakpak bude zejtra…,“ zazíval a vyhlédl, pichlavé hvězdy na temně modrém nebi, zafuněl, šel si vyčistit zuby, vyčurat, „Tak dobrou noc, pusi!“ a hupky do postele a chr-chr.

B – 1

Z vrátnice nádvořím do suterénu ke svému číslu 3631 a v třetím patře do dveří 142, „Dobrejtro, paní Ido!“

„Ahoj, Bohunko.“ 23587 512 11,62 vpravo 23588 512 11,62 vpravo 23589 512 11,62 vpravo 23590 512 11,62 vpravo.

„Nedívala jste se, co je k obědu?“

„Na jedničku koprová, na dvojku segedín, na trojku lívance.“

„Co si dáte?“

„Nejspíš trojku.“

„Já spíš jedničku.“

23591 512 11,62 vpravo 23592 487 11,27 vpravo „… z temnoty pojednou zazářily pochodně,“ pravil přívětivý hlas z rádia, „jež nesly mladé gymnastky. Současně se objevilo na světelné tabuli japonské slovo sajonara, znamenající na shledanou…“

23593 a všechny další do 23611 vyhovovaly, všechny atesty na hromádce vpravo a „Tak na shledanou, paní Ido!“ rychle dolů, honem nahoru a trapem k píchačkám: 14,00.

Na ulici už pak nebylo kam spěchat, Mirek bude na náměstí ve čtyři, Bohunka přijela na náměstí ve tři, koupila si dvě koule oříškové zmrzliny a zvolna ji lízajíc procházela hlavní třídou a zastavovala se u výkladních skříní.

Mirek Machulka byl na náměstí ve čtyři, „Ahoj B!“

„Ahoj M!“

„Musím si ještě skočit pro baterie – počkáš tady?“ Kývla, skočil si pro baterie, baterie nebyly, a šli si před kinem, jako každé úterý a čtvrtek, sednout do Zdaru.

„… a z té fotokatody vystupují elektrony,“ vykládal Mirek nadšeně, „a ty narážejí na první elektrodu, každý elektron z ní vyrazí další elektrony a tak to jde pořád dál, až – Není ti něco?“

„Ne. Co by mi mělo být?“

„Jako by ti něco scházelo… Bohunko…“

„Chtěla bych jet do Říma…“

„Já radši do Tokia, ale teď vážně: jeden kluk od nás má bráchu, kterej má u Varvažova takovou jako chatku a možná by nám někdy –“

„Ve Varvažově smrdí plynárna.“

Brigitta Bardotová prchala před reportéry a ukryla se v bytě Mastroianniho, nadlidská láska a zas tu byli reportéři, blesk a nádherně dlouhý Brigittin pád do tmy.

„Mě by děsně zajímalo,“ řekl pak Mirek, „jak udělali ten trik s tím pádem ze střechy…“

„To nebyl trik.“

„Ale přece…“

„Hele, mně to už jede, tak ve čtvrtek?“

„Ve čtyři, normálně…“

Ke svému číslu 3631 a dveře 142, „Dobrejtro, paní Ido!“, jednoruký servíroval s touhou imponovat, včera bylo poslední 23611 a tedy 23612 487 11,27 vpravo 23613 487 11,27 vpravo 23614

„Nejspíš dvojku.“

„Já spíš trojku.“

505 11,45 vpravo 23615 505 11,45 vpravo a všechny další do 23634 vyhovovaly a již utahaný jednoruký si kamsi odnesl jedinou hromádku, 14,00 a už nebylo kam spěchat, ve svobodárně dusot strojů z protější přádelny, na náměstí dvě koule vanilkové zmrzliny, hlavní třídou tam a zpátky hlavní třídou na náměstí a zpátky, ve zlatnictví ten náramek z dvojího zlata za 1980 Kčs, na náměstí a už zavírali, v šatně kavárny Zdar dvě tatranky za 3 Kčs a ve svobodárně přímo k vodovodu, Inka ležela nad skripty své dálkové techniky, Bohunka vytáhla z červeného kufru pod postelí taky knížku a otevřela na založeném místě:

375. Látka A, poskytující ozonolysou aceton a aldehyd levulový, reaguje se zinkem a chloroctanem ethylnatým na látku B, jež poskytuje alkalickým zmýdelněním sloučeninu C

„… resultuje sloučenina E. Jakou má konstituci?“ Za okny přádelny pohyby děvčat úsporněly a tvrdly postupující odpolední směnou a z úzkého okénka se vykláněl muž v rádiovce a kouřil cigaretu ukrytou v dlani, Bohunka si oblékla bavlněné pyžámko a otevřela modrozlatou knížku na založeném místě:

„Nechť vpíší moje jméno s pohrdáním do dějin polsky – nemohu jinak, musí tak býti. Miluji ho.“ Na poštovní stanici, kde měnili koně, použila první příležitosti, aby Napoleonovi napsala:
„Zprav mne, kdy budeš v Paříži. Přijdu. Marie.“

Ve čtvrtek na náměstí Mirek normálně: „Ahoj B!“

„Ahoj M!“, napřed si musel skočit pro baterie, baterie nebyly, a šli si sednout do Zdaru, Bohunka se dověděla, že u zvětšováku Magnifax II se dá naklánět i objektiv a když se nakloní objektiv, není potřeba clonit. Římská dívka Cabirie se živila láskou, galerie mužů, poslední ji opustil se vším, co měla, a před Cabirií vyvstalo Světlo.

„Všimla sis těch dálnic?“ řekl pak Mirek a pak:

„Tak v sobotu u tebe?“ „Ve tři, normálně.“

Jednoruký odnesl hromádku atestů a 14,00, na náměstí dvě koule smetanové zmrzliny a hlavní třídou, ve svobodárně těžký sladký páteční pach, zpocená Inka vyráběla týdenní dávku božích milostí, oblíbeného cukroví jejího žravého Standy Kociána, a z kouřící pánve vyhazovala zdobně ozubené lichoběžníčky do skořicového cukru, tak zítra je už sobota.

„Dobrejtro, paní Ido!“

„Tak zas máme na krku sobotu,“ radovala se paní Ida Nejtrová, ani se nepřevlékala a šla si nakoupit, jednoruký přinesl jen pár vzorků a pro atesty přijde až v pondělí, když se paní Ida vrátila, neměla už stání, „Tak jen si dej…,“ loučila se před polednem a nervózně zamrkala, „… co se do tebe vejde…,“ a nervózně odťapkala na vysokých podpatcích.

Bohunka si udělala manikúru a už v jednu sešla do suterénu, v umyvárně už nával a křik, hlučícími úzkými uličkami mezi plechovými číslovanými skříňkami pobíhaly tři nahé ženy s falickou atrapou a všechno se válelo smíchy, „… a ještě vemu dvě půlky jemnýho rumu,“ svěřovala se šeptem trpaslice s modrým přelivem, před vrátnicí dav jak o manifestaci a Bohunka nervózně vyběhla v čele proudu. Inka už vyklidila svobodárnu a ovšem ustlala jen svoji postel, Bohunka lhostejně přehlédla svou, o tohle zde totiž nejde – svlékla se a rozechvěle si spouštěla před zrcadlem tu novou košilku, čechrala krajky nahoře i dole, až na okenním skle zadrnčely kamínky, přetáhla přes košilku teplákovou soupravu a už Mirek lezl do dveří, jeho sobotně zadrhlý hlas: „Bohunko…,“ chtěla mu něco říct, ale příliš rychle ztratil plachost, pak trpělivost a prkna podlahy přestala vrzat pod čtverem nohou – za necelou minutu už zurčení vody za igelitovou oponou.

Velce dávat i brát, propadat se a vznášet, hřmít a plát – Bohunka zvedala z podlahy teplákovou bundu a jak z pytle z ní vytahovala zmačkané krajky, škubla košilkou a nacpala ji do červeného kufru dřív, než se Mirek zas objevil a chladnýma zčervenalýma rukama otvíral láhev Býčí krve.

„Zapomněla jsem ti říct, že Inka se dnes vrátí dřív.“

„Ale co si to dovoluje?“

„A mně je dnes nějak divně – ne, nebudu pít.“

„Ale to neexistuje!“

„Máš mě rád?“

„Mám. Fakticky. Moc…“

„Tak jdi domů. Fakticky. Hned…“

„Tak v úterý…?“

Zalezla pod přikrývku, aby nemusela odpovědět a rozplakala se, jakmile za ním klaply dveře, dusot strojů z přádelny ji milosrdně uspal, ale po nějaké době zas nemilosrdně vzbudil, lokala přímo z láhve, až stěží popadala dech a četla:

Této noci nemohla usnouti. Trpce si vyčítala, že byť jen na chvíli mohla zapomenouti skvělého zjevu císařova a stala se nevděčnicí.

Přišlo jí to k smíchu, lokla si, četla dál, usínala a probouzela se,

Viděla Napoleona cválati přes bojiště zbrocené krví; pak však nebyl to Napoleon, nýbrž plukovník ďOrnano. Viděla se, jak vjíždí do Vídně. Napoleon jí pospíšil vstříc a sevřel ji v náruč. Sladká hrůza ji obcházela –

potřebovala to dorazit do konce, četla v tramvaji, na peróně, v kupé, až najednou byl konec a na tvrdé žluté roztřesené lavici Bohunka drkala k mamince a odevzdaně si uvázala zástěru a žádnou sůl, pan Kotulán měl neslanou dietu, „Tak jste přijela…,“ a okamžitě se zaštítil novinami, maminka si ani nesedla a ještě žvýkajíc běžela za panem Kotulánem dorazit ten sklep, s dočteným Snem lásky vyšla Bohunka na studené černobílé dlaždičky chodby, mezi dvěma oleandry vzhůru po schodišti z umělého kamene, vztekle foukla na mucholapku a v šeru podkroví vřadila Sen lásky zpátky a vyňala sousední svazek Láska a život lady Hamiltonové, ještě se podívat na králíky a už byl čas, „Tak já už zas jedu!“

„Nechceš česnek?“ Na nádražíčku se krůtily vdané kamarádky s vymydlenými manžely a v posledním vagónu chlapecké hlasy s kytarou: „Na shlédanou, na shlédanou, na-shle-da-nou-rod-né-ú-do-lí. Na shlédanou, na shlédanou,“ ve svobodárně se česala Inka v teplákách na holém těle, Standa Kocián dosud za igelitovou oponou a zurčení vody.

Veslaři zabrali. Pod vlajícími prapory waleskými letěla bárka přes jasnou vodu. Zářila ve zlatožlutých, růžových, purpurových a azurově modrých barvách
Jako veliký, cizokrajný pták, unášený mořskými větry v širé, tajuplné dálky

„… neslyšíš? To musí být ale náramný čtení…,“ říkal Standa Kocián a mnul si chladné zčervenalé ruce.

A zas týden v čudu – velce dávat i brát, Bohunka podrážděně sklapla knížku a upřeně pohlédla na Standu, propadat se a vznášet (zívající Inka se za dveřmi své skříně začala převlékat do nedělního), Bohunka šla ke své skříni a otevřela její dveře, vypadla schumlaná košilka, shýbla se, napřímila a upřený Kociánův pohled.

Ospalá Inka narážela lokty a koleny za překližkou a tlumeně klela, muselo by to být bleskem a tedy bleskem za dvířka, všechno dolů a už krajka sjížděla po zvednutých pažích a už zas končila, při nahrbení fakticky jen o dva prsty a v náhlém záchvěvu křeči Bohunka přirazila ta dvířka, vzpřímená přešla nedýchajíc těch několik kroků před Kociánem a se zbytkem sil se naň pokusila usmát.

„Tak jdem,“ řekla po nekonečné době Inka v taftové róbě visící jí na hrotech lopatek, ramenních hrbolcích a klíčních kostech, „Tak jdem,“ řekl Kocián a bleskem, za Inčinými zády to muselo být bleskem, vytáhl z kapsy svůj zapalovač a strčil jej pod rádio, Bohunka už přece spala a dvojí kroky po schodišti brzy zmlkly – ale jen nakrátko a už ho zas bylo slyšet, jak se žene nahoru, Bohunka s dunícími spánky odkopla přikrývku a nejen to, a zpod brv sledovala Kociána, jak stanul u dveří, tiše se blížil, vzlykla pootevřenými ústy, zatrnutí prudké slasti a poslední záchvěv té křeče odplynul.

„Co tady děláš…,“ vykřikla a přikryla se po bradu, a když utíkal, se smíchem za ním: „… a nezapomeň si zas ten zapalovač…!“

Pěknej sviňák, tohle se dělá pár týdnů před svatbou, kdepak Mirek, zlatej Mirek Machulka, Standa Kocián ovšem vládne zařízeným bytem, připraveným pro jeho nastávající, ale bytem ve stejné hrobce jako dům pana Kotulána, chudák Inka, Mirek znamená svobodu, zlatej Mirek, Miran…

„Ahoj B!“ (v úterý ve čtyři na náměstí) „Ahoj, Mirane…,“ začervenal se při tomto oslovení uvozujícím milování a v návalu vděčnosti ho vzala za ruku, zasluhoval by políbit, ale musel si skočit pro baterie, vysoký, štíhlý, pružný a opravdu hezký chlapec, na Kociána už leze třicítka, panděro a pleš, baterie nebyly. Ve Zdaru hudba, křik a smích nad jásavě červenými boxy, jen mladí a sametová růžička na každém stole.

„A na kino se dneska vykašlem!“ rozhodla Bohunka.

„Prima!“ řekl Mirek a objednal dvakrát dvě deci, „A co ti to bylo v sobotu?“

„Jen tak a už je to zas pryč!“ a ještě dvakrát dvě deci.

„… vzpomínáš, jak tenkrát…“

„… vidím to před sebou jak film…“

„Tys řekl: Jestli nemáte zrovna nic rozumnýho na práci…“

„To ne, tak jsem to neřekl…“

„A já jsem řekla: Rozumnýho až po krk…“

„Ale kdepak, to bylo úplně jinak, ty ses otočila a metla pryč a teprve druhej den…“

Kolem řev k nevydržení, kouře, že nevidět, a bylo zrovna čtvrt na šest.

„To kino bychom ještě akorát stihli…“

„A můžem sem pak ještě zajít…“

Při týdeníku se vzali za ruce, pětiúrovňová křižovatka v Tokiu a Mirek vzrušeně poposedl a Bohunka si nenápadně otřela dlaň o sukni. Nezaměstnaní lehkomyslní krasavci si škrábali brambory a pak vyloupili banku, se smíchem si dělili kufry peněz, ale v posledních metrech dopadeni zásluhou chlapečka, který si bůhvíproč musel psát čísla aut. „Tak zajdem ještě do toho Zdaru?“ „Abych ti pravdu řekla, dneska už…“ „Tak ve čtvrtek?“ „Ve čtyři, normálně.“

Včera bylo poslední 23744, a tedy 23745 482 11,22 vpravo 23746 – tři dni do výplaty a hotovost Kčs 8,40, dusot strojů z protější prádelny, z náměstí hlavní třídou na náměstí, tam a zpátky,

Látka A, poskytující ozonolysou aceton a aldehyd levulový, reaguje se zinkem a chloroctanem ethylnatým na látku B

ječící hvězdy na temně modrém nebi,

A přece se cítila volnou a bylo jí lehce, jako by se vznášela ve vzduchu. Jako lehký závoj kladla se jí vůně ambry na čelo a spánky. Jako mírné noční slunce zářily jemné plameny barev a jako na šeptajících vlnkách plynuly harmonie harf a fléten, hlasy chlapců a děvčat…
„… A božství ji slyší v chrámu Stvoření.“

„Ahoj B!“ „Ahoj M!“ „Tak v sobotu u tebe?“ „Ve tři, normálně.“ 23816 až 23840 všechny vyhovovaly, den před výplatou, už jen 2,25 Kčs a hlad jak Brno, z náměstí hlavní třídou na náměstí a hlavní třídou – ve zlatnictví už prodali náramek z dvojího zlata za 1980 Kčs a vystavili nový za 2250 Kč – na náměstí a z náměstí hlavní třídou na náměstí, ve svobodárně těžký sladký páteční pach a zas týden v čudu, na Inčině židli vrchovatá mísa božích milostí, Bohunka jen polkla, Inka je má jistě spočítané, na Inčině posteli její skripta dálkové techniky, v Bohunčině knížce založené místo

resultuje sloučenina E. Jakou má konstituci?

Bohunka hodila knížku do kufru a spustila rádio, chrčením pronikal divoce přesný rytmus a Bohunka tančila, vrazila kolenem do Inčiny židle a pyramida božích milostí se zachvěla, Mirek se sem nechodí najíst, nýbrž jen, tančila kolem židle, Mirek znamená svobodu, lehce a znovu lehce a silněji a silně vrážela stehny do opěradla židle – až mastné zaševelení a jako trhnutí hedvábím, pyramida se rozjela po kruhovém sedadle a tři čtyři kousky spadly na prkna, Bohunka roztančenýma nohama drtila cukroví na menšící se šupinky – trvalo to sotva minutu a šla se napít, uklidňující zurčení vody za igelitovou oponou a chladnýma zčervenalýma rukama pak znovu urovnala pyramidu a pečlivě zametla zem.

V sobotu pak krátce po třetí hodině zrudlá Bohunka otevírala oči a prudce zamžikala, Mirek již stál s lokty nad hlavou a spouštěl si košili po dojemné šňůrce vystouplých obratlů, beze spěchu si zas natáhla teplákovou soupravu, usedla na kraj postele a dívala se před sebe, připravena jít vystřídat Mirka, jakmile se opona pohne, ovšemže Mirek znamenal svobodu, ale od čeho všeho –

„Dělej, prosím tě!“ řekla pak netrpělivě, když chladnýma zčervenalýma rukama otvíral láhev Býčí krve. V sobotu bylo poslední 23828, a tedy ovšem 23829. „Na jedničku rajská, na dvojku škubánky, na trojku segedín… Bohunko! Už podruhý ti říkám, že já si dám trojku…“

„Já třeba šestku. Ne – pětatřicítku!“

„Ale Bohunko…“

23835 499 11,39 vpravo 23836 499 11,39 vpravo 23837 499 11,39 vpravo 23838 499 11,39 vpravo.

„… dramatické události vyvrcholily v odpoledních hodinách,“ pravil příjemný hlas z rádia, „kdy povstalci vytáhli do hlavních ulic. Při srážce bylo zraněno na třicet osob, z nich některé vážně.“

Z náměstí hlavní třídou na náměstí, hlavní třídou z náměstí, v uzounké uličce před žernoseckou vinárničkou náhle shluk lidí, Bohunka opustila svou hlavní třídu a propracovávala se davem, ale nevidět leč záda kabátů a nad nimi lesklou střechu sanitky a již s houkáním odjížděla, shluk se rozplýval, jen Bohunka zůstala stát v té uzounké uličce, snad ještě něco bude –

A – 1

Z vrátnice nádvořím do haly 2. cechu, teplem deformovaná PVC-trubka, „Dobře,“ řekl Standa Kocián, „dokončeny šarže 385, 386, 387…“

„Vlítni na to!“

„Už na to letím, šéfe!“

„Dobře,“ řekl Joska Nejtr, „dokončeny šarže 385, 386, 387 –“

„Zařiď to!“

„Spolehni se!“

„Na jedničku koprová,“ řekla paní Věrka, „na dvojku segedín, na trojku lívance.“

„… z temnoty pojednou zazářily pochodně,“ pravil přívětivý hlas z rádia, „jež nesly mladé gymnastky. Současně se objevilo na světelné tabuli japonské slovo sajonara, znamenající na shledanou…“

„Segedín,“ řekl Áda, na rozlehlém prázdném stole čerstvě vonící noviny a dvacítka Lip, první cigareta a nikoliv nepříjemné nutkání, jedenáct minut po deváté náměstkova anekdota, souvislý peloton smíchů a poslední přisupěl smích stařičkého hlavního technologa.

„Dobře,“ řekl Áda, když na něj přišla řada po vedoucím 1. cechu, „dokončeny šarže 385, 386, 387…,“ a šel pak odpředsedat vedení 2. cechu a rozdělit utržené úkoly a odešel do pracovny vedoucího 4. cechu odsedět inventarizační komisi, po obědě s vedoucím 3. cechu odpředsedal komisi technického rozvoje a v pracovně vedoucího 1. cechu odseděl komisi paletizace.

Na náměstí přijel po půl páté, Joža přijde v pět, a tak zatím pivo v bufetu. Joža přišla v pět a: „Čekáš dlouho?“

„Zrovna jsem přijel.“

„Půjdem se trošku projít?“

„Třeba.“

„Ale napřed si musím skočit pro citróny – počkáš tady?“ Kývl, skočila si pro citróny, citróny nebyly a šli se, jako obvykle, projít hlavní třídou až k mostu a kousek po nábřeží.

„… když jsem jí to říkala, tvářila se jako by nic, ale dneska hned ráno – Co se tak mračíš?“

„Co bych se měl mračit?“

„Jako by tě něco žralo.“

„Kohopak by něco nežralo?“

Mlčky povečeřeli v Savoji a udělal tři plzně. Brigitta Bardotová utekla za svým chlápkem a byli v zamčeným bytě, senzační samice a nejrajcovnější s lokty zvednutými k zlatému drdolu.

„Tak napřed před novináři utíkala,“ řekla jako obvykle podrážděná Joža, „a pak zas bez nich nemohla být…“

„O to tady vůbec nešlo.“

„Ale jak to, vždyť přece celý film byl jen o tom…“

„Hele, támhle nám to už jede.“

„Dobře. Dokončeny šarže 388, 389, 390…“

„Dobře. Dokončeny šarže 388, 389, 390…“

„Dobře. Dokončeny šarže 388, 389, 390…,“ řekl Áda, když na něj přišla řada a spolu s vedoucími 1., 3. a 4. cechu odpředsedal a odseděl komisi zmetkovou, vodního hospodářství a nových metod řízení, na náměstí v bufetu vypil pivo, zvolna prošel hlavní třídou a už mašíroval přes most na Střekov a rovnou do Lípy, šero, zpěv a povyk pod nízkými stropy a vidličkou ostře chutnající pastu z pivního sýra, pepře, papriky, cibule a másla, tři plzně a přes most nad temnou řekou, hlavní třídou zamčených a ozářených výkladů na náměstí a domů, ještě na rohožce políbit Jožinu horkem zrůžovělou tvář a „Sundej si, prosím tě, ty boty!“ a „Co je k večeři?“

V tichém pokoji s balkónem tikaly zlacené hodiny a ulicí chvílemi přejel vůz, v ušatém křesle pod stojací lampou Joža v modrém županu nad Světovou literaturou, naproti Áda v červeném županu zíral na své založené místo:

V praxi probíhá vždy tepelná destrukce pryží v přítomnosti kyslíku. Při vyšších teplotách je destrukční reakce u vulkanizátů provázena odštěpováním sirovodíku. U vulkanizátů z přírodního kaučuku dochází při působení tepla v přítomnosti kyslíku k silnému měknutí směsi až ke ztekutění, kdežto u vulkanizátů ze syntetického kaučuku dochází ke ztvrdnutí v důsledku další polymerace nebo cyklizace.

Bardotka zvedla lokty ke zlatému drdolu, svlékl ji a jízdmo, ta si toho už musela užít, Áda se poškrábal a sáhl po svém čísle Světové literatury, samo se už otevřelo na tom místě:

Myslela jsem, že mě rozdrtí. Nemohla jsem se pohnout, byla jsem jak v pasti, vložil do objetí všechnu svou sílu.
„Když pomyslím, že mám stejně starou dceru, jako seš ty, když pomyslím, že mám stejně starou dceru, jako seš ty,“ opakoval. „Když pomyslím, že mám stejně starou dceru, jako seš ty…“

Áda zachrčel a vstal, kratičce pohlédl na proužek Jožiny vymydlené šíje, „Tak dobrou noc, pusi!“ a hupky do postele a chr-chr.

Dobře dokončeny šarže 391, 392, 393 – v bufetu na náměstí vypil pivo a normálně v pět Joža na náměstí: „Čekáš dlouho?“

„Zrovna jsem přijel,“ a vzal jí jednu nacpanou tašku, ještě si musela skočit pro citróny, citróny nebyly a tak se jelo domů, v manšestrákách a starém kabátku sešel Áda do garáže a zvedl kapotu své pobědy, chvilku si pohrál, od poslední prohlídky ještě ani nevyjel, kam taky, a spustil kapotu, v kuchyni Joža nad prknem s vařenými vepřovými koleny, tak zítra je už sobota, „Tak zítra bude sulc,“ řekl Áda a hmátl po nádherné kližce, „Umejt ruce!“ křikla Joža, šel si umýt ruce, bouchla dvířka ledničky, napřed lok z omžené láhve a tři mocná kolena spořádal skoro bez chleba, „Zas nebudeš večeřet!“ „To je moje páteční večeře!“ a pak: „Dneska si nebudeš číst?“ „To abych se na zítřek dobře vyspal!“

„a… pane Vinš…,“ říkala paní Věrka s omračujícím účesem, jenž se dosud lepkavě třpytil fixativem, „já bych dneska potřebovala dřív domů…“

„Jak jste s tímhle na hlavě mohla spát,“ smál se Áda. „A dnes se taky nevyspíte…“

„Já si to nadělám…,“ šeptala paní Věrka.

„Tak jen si dejte…,“ říkal pomalu, „co se do vás vejde…“

V sobotu jen kratičká porada a po direktorovi se vytratili náměstci, Áda si četl DikobrazTechnický týdeník a dvakrát si poslal mladičkého plánovače pro pivo. Krátce po poledni stanul na náměstí váhaje mezi ústeckou desítkou ve Světě nebo Zdaru a plzeňským v Domě kultury, Savoji nebo Paláci, zkusmo vypil pivo v bufetu a rozkomíhaná chuť již polarizovala, již bylo možno vydat se do Paláce jako každou sobotu, ale Áda se šel napřed podívat na veselí jak v hrobce do Savoje a na podpatkovité plátky chleba do Domu kultury – je dobrý prověřit, co chcete pustit – a pak teprve, již uspokojen, vydal se do Paláce.

Alpakové košíčky s čerstvými makovými houskami, bankovkové plátky šunky servírované Ádovi již bez připomínání s hořčicí i křenem, těžký čepec smetanové pěny a již přisedá Joska Nejtr, dvě Staré myslivecké, dvě Regalia Media s červenozlatými pásky a pro Ádu ještě uheráček, v uličce mladičká servírka Jana s lokty nad hlavou, představme si ji na vteřinku jen tak a při tom, o půl sedmé oba kamarádi zaplatili a: „Tak zejtra!“ „Zejtra odpoledne,“ řekl Joska Nejtr a vydal se za svojí Iduškou, hnedka bych si to s tebou prohodil, no budem vidět. „Sundej si, prosím tě, ty boty,“ řekla Joža s tváří zrůžovělou horkem, „Co je k večeři?“

„No přeci ten sulc…“ V tichém pokoji s balkónem tikaly hodiny a ulicí chvílemi přejel vůz, Joža v modrém županu nad svojí Světovou literaturou a v červeném Áda ztěžka zažíval půl pekáče sulcu nad svým známým místem

Bylo to mnohem lepší než s kluky. Asi proto, že měl takovou sílu. Nebo jsem byla pyšná, že mám skutečného muže. O tom není pochyb, mladí kluci jsou slabí. Co je to proti muži. Zůstala jsem bez dechu.

a zažíval celý ten týden, bože už zas jeden pryč, dobře dokončeny šarže a ustrašená pomocná skladnice s maličkými ňadry pod špinavým propoceným tričkem, stejně si teď dává s nějakým klukem, mladí kluci jsou slabí, co je to proti muži a servírka Jana s lokty nad hlavou a Bardotka s lokty nad hlavou a paní Věrka s omračujícím účesem a lokty nad hlavou

Došli jsme k silnici. Byla bych si to klidně zopakovala. To byla nevýhoda mužů ve srovnání s mladými chlapci, dospělý muž potřebuje čas, aby nabral dech. Spěchal kvůli své ženě a bazaru.

bylo deset a již vstával a hrnul se za Jožino opěradlo. „Už je deset, číčo…,“ zachraptěl a dřel jí obratle, dokud nevstala a netrpělivě na ni čekal v ložnici za ozářenou skleněnou výplní dveří, slyšel její přecházení, otvírání jedněch oken a zavírání jiných, zamykání a spouštění vody, konečně tma, zavrzání vedlejšího lůžka a závan broskvového krému, nadechl se a našel její ruku, „Číčo…,“ zašeptal, ležela jak kláda. „No tak…,“ chraptěl, „ale né, no zvedni se – a teďka dej lokty nad hlavu – ještě výš – a zas trošku dozadu… Slez.“ K „Achtymůjbože…“ se dneska ani nedostala. Áda vstal a zašel si vedle na pár loků Staré myslivecké.

Nedělní ráno bez budíku a za zdí vrčení luxu, Áda poseděl čtvrthodinku na kraji postele zívaje a škrábaje se na zádech a mezi prsty na nohou, chvilku si ještě schrupl, pérový sílič svalů, na židli přichystané čisté prádlo a linecké řezy s bílou kávou, zamlklá, ale snažící se Joža vytáhla z ledničky kuře a ptala se, jak je má udělat.

„Třeba po čínsku…,“ řekl Áda posměšně a se zapálenou cigaretou šel na velkou stranu, „Neusnuls tam?“ křikla nesměle Joža po delší době, ale jen zavrčel, vykouřil tam tři cigarety, ale nic ho nenapadlo, „Půjdu se trochu projít,“ řekl pak Jože koutkem úst a v Savoji otráveně listoval ve starých číslech týdeníků, veselo jak v hrobce a udělal tři plzně, „Už můžeš jít pro pivo,“ řekla pak Joža. „Ani nemám dneska chuť…,“ a s demonstrativní nechutí se pižlal v kuřeti na paprice, pomfritkách a jeřabinkovém kompotu, po obědě si zalezl vedle a dorazil láhev Staré myslivecké.

A již trojí krátké zazvonění, Ida a Joska Nejtrovi a už sedali k připravenému stolu.

„Tak co dělá tvoje krysa,“ řekl Áda, lízl a odhodil. „Duby už teď mají listy jako kožené,“ řekl Joska, lízl a odhodil.

„Betonově to není krysa, ale obyčejnská myš,“ řekla Ida, lízla a odhodila.

„Nejhezčí listí mají zjara, takové světlounké a ještě lepkavé,“ řekla Joža, lízla a odhodila.

„Tos jí ale musela důkladně prozkoumat vocas!“ zasmál se Áda.

„Jako mladá hloupá zvířátka,“ řekl Joska.

„Proč bych ho nemohla prozkoumat?“ zachichotala se Ida.

„Nevinná a něžná…,“ řekla Joža a odhodila.

„Na to já čekal!“ vykřikl Áda a rychle se zmocnil balíku. „Má tam tři černý trojky a žolíka!“ vykřikla Ida a za povzdechů Josky a Joži se Áda a Ida pustili do sebe. „To víš, že tě teď budu svlíkat…,“ říkal Áda, „Jenom jestli se dám…,“ říkala Ida, „Ale to víš, že dáš…,“ už skoro chraptěl Áda, „To se říká kdoví jestli…,“ už skoro šeptala Ida – nad nimi Joža s Joskou na sebe upřeně pohleděli – „Tak dost,“ řekl Áda, Ida rozlila všem zbytek prvního litru, každý vypil svoji sklenku naráz a už to fičelo dál, Joža s Joskou vytvářeli velké balíky a Áda s Idou je shrabovali až do doražení druhého litru, všichni se zvedli, Joža s Joskou ke knihovně a Áda s Idou do sousedního pokoje, stačila jen chvilka.

„Na jedničku segedín,“ říkala paní Věrka, „na dvojku houbová, na trojku nákyp.“

„Segedín,“ řekl Áda s pohledem upřeným na její zborcený účes, který se už netřpytil. „V deset jdu k zubaři.“

Ze čtení novin ovšem dneska moc nebylo, něco četl dvakrát a něco mu zas ušlo, dvě nervózní cigarety a přesto bez stolice dorazil do ředitelny, přirozeně s kapesníkem na tváři, náměstkově anekdotě se zasmál až se stařičkým hlavním technologem, vleklo se to jak funus, než si mohl říci direktorovi o dvě hodinky na toho zubaře.

Konečně za vrátnicí, jel tramvají z bezpečnostních důvodů o stanici dál a ještě s kapesníkem na tváři zvolna procházel od šestého k sedmému kandelábru, zorným polem, téměř přesně z poloviny dráhy, spatřil ve třetím patře náhle zavírané francouzské okno na balkón, vešel do domu a jakoby nic do třetího patra, levé dveře sotva znatelně pootevřeny, vešel a tichounce je zaklapl.

„Ádo…,“ šeptala Ida v modrém županu, strčil kapesník do kapsy, bouchla dvířka ledničky a z omžené láhve dvě porce rumu do dvou káv (Pešťané tomu říkají „agres“), tonikum jejich milování, „Číčo…,“ zašeptal a už se rozezmítali.

„Dacane… Ničemo… Zvíře…,“ šeptala Ida. „Dej lokty nad hlavu – ještě výš – a zas trošku dozadu… Buď tak chvilku…,“ chraptěl Áda. „Aúch…,“ vydechla posléze Ida, přehodila si přes ramena župan a šla připravit druhý agres.

Čtyři holá kolena nad hracím stolkem u gauče, srkli si z šálků a už to fičelo.

„Četls už toho Krále Líra?“ řekla Ida a udělala příslušný obličej.

„Jsem teprve v osmince pětadvacátýho jednání,“ řekl Áda a udělal příslušný obličej.

„Na Kostrově hradu?“ řekla Ida.

„Ten výstup ob dva, s Kostrou a Eduardem,“ řekl Áda.

„Kostra: Jestlipak už vylezem na ten kopec?“ řekla Ida a položila si ruku na srdce, „Eduard: Ňáko mi lupe v koleně!“ řekl Áda s očima v sloup a začali střídavě recitovat onen výstup: „Že tady neudělaj lanovku!“

„Jedině pro zahraniční turisti!“, až se oba k slzám rozřehtali, „Tak dost!“ kvičel Áda, zapálili si po cigaretě a usrkli z šálků.

„Kokosy už teď mají listí jako z hajzlpapíru,“ řekla Ida.

„Nejhezčí mají v prosinci, takový utahaný a jako posmrkaný,“ řekl Áda.

„Jako stará cirkusová herka!“ vřískla Ida.

„Nevinná a něžná…,“ zakrákoral Áda, kvapně dorazili šálky a hned se do toho zas dali, až z nich lilo.

„Dej lokty nad hlavu – ještě výš – a zas trochu dozadu… Slez!“ „Aúch…,“ vydechla Ida a šla do koupelny, zurčení vody za prešpánovými dveřmi a Áda ji pak šel vystřídat, důkladně se myl a třel si pak chladné ruce až zčervenaly, Ida čekala v předsíňce a dosud trapně nahá se na něho pitvořila v Joskově beranici naražené přes uši, pěkná svině, tohle se dělá po pěti letech manželství, kdepak Joža, zlatá Joža, s Idou je ovšem lepší zábava, ale třikrát za rok je jí ažaž, chudák Joska, Joža znamená klid, zlatá Joža, Jožinka…

„Dobře. Dokončeny šarže 399, 400, 401…,“ hlásil Kocián řízně.

„Dobře. Dokončeny šarže 399, 400, 401…,“ hlásil Joska pokojně a jinak nic, „Dobrý, Josko!“ řekl Áda a potřepal mu po krku.

„Čekáš dlouho?“ řekla Joža nazítří v pět na náměstí, „Ne, ale i kdyby, na tebe čekám rád…,“ říkal Áda měkce. „To slyším sotva třikrát za rok,“ ušklíbla se Joža. „Ale kdepák, pořád… Ty moje malá číčo…,“ začervenala se při tomto oslovení uvozujícím milování a v návalu něžnosti ji vzal za ruku, zasluhovala by políbit, ale musela si skočit pro citróny, milá, hodná a ve třiceti pořád ještě hezká ženská, pětadvacetiletá Ida má už břicho jak stará bréca, citróny nebyly. U kiosku čisťouncí stařičtí manželé, on drobil housku a ona házela drobty holubům.

„A dneska si uděláme hezkej den!“ rozhodl Áda.

„Jsem pro!“ řekla Joža.

Ve zlatnictví na hlavní třídě náramek z dvojího zlata za 1980 Kčs, „Chtěla bys ho?“ „No…,“ „Připadá mi takovej hubenej, když už, tak něco pořádnýho.“ V Paláci dvakrát uheráček a dvě plzně, dvakrát ražniči a plzeň, dvakrát anglická játra, Ádovi třetí a čtvrtou plzeň, Jože pohár Paláce za 12,40 Kčs.

„… vzpomínáš, jak tenkrát…“

„… na to se přece nezapomíná…“

„Stálas tam, jako bys zrovna na něco čekala…“

„Ale ne, vždyť jsem přece právě…“

„– a já hned poznal, že už předem jsi pro…“

„Ale kdepak, tenkrát jsem vůbec ještě…“

Kolem řev k nevydržení, ve všední den je to v Paláci pro kočku, Áda našel na okně pondělní noviny, tytéž, na něž se včera nemohl pořádně soustředit a s chutí se do nich pustil, při čtení rubriky 24 hodin v zahraničí a cigaretě se dostavil onen nikoliv nepříjemně nutkavý tlak, Áda trošku poposedával, současně dočetl a dokouřil, pak zamáčkl oharek v popelníku a tlak mezitím zesílil, ve foyeru Áda vyzkoušel, zda je to už patřičně zralé a ovšem bylo, usmál se na sebe do zrcadla a odešel na WC.

„Dobře dokončeny šarže 402, 403, 404…,“ v bufetu na náměstí vypil Áda pivo, hlavní třídou a už mašíroval přes most do Lípy, v tichém pokoji s balkónem naproti Jože v modrém županu,

provázena odštěpováním sirovodíku. U vulkanizátů z přírodního kaučuku k silnému měknutí směsi až ztekucení, kdežto u vulkanizátů ze syntetického kaučuku ke ztvrdnutí v důsledku další cyklizace.

Áda kratičce pohlédl na proužek Jožiny vymydlené šíje, potřepal rukou vycpávané ucho křesla, zazíval a zafuněl, šel si vyčistit zuby, vyčurat a spát.

Šarže 405, 406, 407 – bufet na náměstí a v pět Joža, „Čekáš dlouho?“

„Zrovna jsem přijel.“

přírodního kaučuku k silnému měknutí až ztekucení, kdežto ze syntetického kaučuku ke ztvrdnutí v důsledku cyklizace.

Škrábaje se na zádech k francouzskému oknu na balkón, „Tak jakpak bude zejtra…“

Ječící hvězdy na temně modrém nebi,

ale jakpak, prosím vás, může zejtra bejt.

408, 409, 410 – bufet na náměstí a hlavní třídou, ve zlatnictví už prodali náramek z dvojího zlata za 1980 Kčs a vystavili nový za 2250 Kčs, zítra výplata plus pololetní prémie 5487,20 Kčs a Joža to všechno odnese do spořitelny, „Sundej si, prosím tě, ty boty,“ řekla Joža na prahu.

„Na nový linoleum si snad ještě vydělám – Ale no tak dobrá, dobrá!“

V manšestrákách a starém kabátku sešel Áda do garáže, zvedl kapotu své pobědy, s kterou od poslední prohlídky ještě nevyjel a vztekle zas kapotu srazil, v nárožním výčepu vypil tři Staré myslivecké, v kuchyni Joža nad prknem s vařenými vepřovými koleny, bože, to je zas už tejden pryč…

„Umejt ruce!“ křikla Joža vesele.

„Já nebudu. Udělej mi něco lehčího.“

Oblečen dosud v pracovním hodil sebou mstivě do křesla a ta stránka se už sama otvírala

Tys mě omámila,“ vzdychal na zastávce autobusů. „Byl to okamžik šílenství. Báječný okamžik,“ dodával. „Báječný. Šílenství. Ale když si uvědomím

a Áda spustil otevřený žurnál na kolena, zlatá Joža, Jožinka, a otevřená stránka se zachvěla, Joža znamená klid, lehce a znovu lehce a silněji a silně pohnul stehny, až zaševelení a žurnál sjel na koberec, Áda vstal a šlápl na něj a dupl a zadupal – trvalo to sotva minutu – a sehnul se a sebral žurnál ze země, tím víc se teď bude otvírat na téhle stránce. Šel do koupelny a chladnýma zčervenalýma rukama se pak převlékl do svého červeného županu, „Udělala jsem ti rychlou špekovou omeletu…,“ řekla Joža, bouchla dvířka ledničky, napřed lok z omžené láhve, rychlou omeletu a ještě tři mocná kolena k ní spořádal.

V sobotu pak krátce po desáté čekal na Jožu v ložnici za ozářenou skleněnou výplní dveří, poslouchal její přecházení, otvírání jedněch oken a zavírání jiných, zamykání a spouštění vody, konečně tma, zíral na zvenčí ozářený strop připraven jí to udělat, jakmile ulehne vedle, ovšemže Joža znamená klid, ale před čím vším –

„Dělej, prosím tě!“ řekl pak netrpělivě, než dala slyšet své „Achtymůjbože –“

V pondělí ovšem 414, 415, 416.

„Na jedničku rajská, na dvojku škubánky, na trojku segedín… Pane Vinš! Chcete jedničku, dvojku, nebo…“

„Kupte mi… dorty, deset kousků. A kilo okurek!“

„Ale pane Vinš…“

„… dramatické události vyvrcholily v odpoledních hodinách,“ pravil příjemný hlas z rádia, „kdy povstalci vytáhli do hlavních ulic. Při srážce bylo zraněno na třicet osob, z nich některé vážně.“

Z bufetu na náměstí hlavní třídou směrem k mostu a Lípě, v uzounké uličce před žernoseckou vinárničkou náhle shluk lidí, Áda opustil svou hlavní třídu a přidal se k davu, nevidět leč záda kabátů a nad nimi lesklou střechu sanitky a již s houkáním odjížděla, shluk se rozplýval, jen Áda zůstal stát v té uzounké uličce, jako by ještě něco mohlo být –

AB – 1

V té uzounké uličce stála Bohunka jako by zrovna na něco čekala a Áda se k ní přiblížil.

„Jestli nemáte zrovna nic rozumnýho na práci…“

Bylo hned poznat, že už předem je pro, jak tam tak postávala. „Rozumnýho až po krk…“

Z té žernosecké vinárničky pak do tmy a takovou zvláštní uličkou co nejdál od hlavní třídy a náměstí.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist