Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
„Dej lokty nahoru…,“ nějak to od toho okna táhne a skočíme si na pivo s malým, vítr už ustal, ale zas ve dne v noci chlejstá, u silnice tabule V zimě se silnice neudržuje, no to mám radost, výčepní v Hubertusu asi jakživ neslyšel, že pivní trubky se taky propařují a chleba má tady asi ještě z třicetiletý války… vejš… a zas s ní do toho Hubertusu, kde platějí kuchaře jen za ohřívání buřtů a zas jeden prasklej, v Krupce mají bezmasej den asi čtyřikrát týdně, a tak ji aspoň trochu pohrncat na tom drnovišti, když jí to stačí k radosti… dozádu…,“ „ale dej už pokoj se vzorečkama, kdyby byla takhle křížovečka nebo aspoň halma, „Lokty nahoru… s tím oknem by se mělo něco udělat a už nám zas kuchtí ten buřtovej guláš, ale to víš, že mi to chutná, ale zajedem si ještě do Hubertusu na buřty, žejo, za celej život jsem jich tolik nesněd, a tak to zkusíme ještě v Krupce: bramborovej guláš z buřtů nebo buřty jen tak, pivo jak chcanky a zas na ty louky, ještě že jsem si už tady vyjezdil cestičku, ale ještě tejden a můžu to zavízt rovnou do generálky, „Dej to nahoru,“ že se ta nestyda může pořád česat v tom průvanu nahatá, maminka sypala na zimu mezi okenice piliny, a to pak bylo teplo, teploučko, tep-louč- „Já že spal? To se ti jen zdálo!“ jak četník, utahala by celej prapor, a pořád nemá dost, „Kruci, neber mi pořád ten doutník! Stojí korunu deset a stopnutej už nemá tu chuť!“ do Hubertusu, do Krupky, na louku, hvězdičky už dávno spějí a jakpak asi bude zejtra? – Ale jakpak, prosím vás, může zejtra bejt. Do Hubertusu a do Krupky a na louku, buřtovej guláš doma a v Hubertusu buřty jen tak.
Pršelo a choulí se v tom stromořadí u staré plynárny, Štefanka byla při dešti nejveselejší a i jsme tenkrát knajpovali, však z toho bude to regma, do Prahy zacákaní až po střechu a zoo v listopadu ovšem jak cintorín, Číňani už nám zas půjčují tyčinky, však jsme tady už skoro štamgasti, ale za deset knedlíčků s prachobyčejnou rajskou by člověk dal všecky ty vlaštovčí hnízda i s ploutvema a ještě si rád připlatil, na mokré silnici je to o tlamu a čtyřicítkou z Prahy do Ústí hotovej zabiják, v chajdě teplo jak na kluzišti a dříví by se mohlo ždímat, „Lokty…“
Za cirkusovým pláckem a nákladovým nádražím tou zkroucenou uličkou a podle viaduktu, tyhle kočičí hlavy tady asi byly už za Žižky a pro pitomý sloupky není ani kde zaparkovat, obloukem dolů po dláždění, ale k řece se už pro bláto nedá jít a pořád kap-kap-kap-kap, házet při tomhle sajrajtu žabky teda nebyl moc chytrej nápad, a tak aspoň na horký víno do žernosecký, ale kuš, řidiči víno nelze, a tak třeba čaj a něco pojíst. „Že máte čínský kuře jako specialitu? Tak já si dám rajskou s knedlíkem!… Ahá… ale no tak teda ty buřty…“
„Vzpomínáš, jak tady tenkrát… v té uzounké uličce před tou žernoseckou vinárničkou. Šedivé kaluže mžikaly kap-kap-kap-kap…“
„Nebudem tady přeci stát v dešti.“
Nahoře bude cedit jak z konve a Áda jel po mokré silnici s klením čtyřicítkou nahoru, naládovat kamna a jak do rachoty:
„Lokty…,“ stačí říct a už se narichtuje, jak je naučená a nepustí vás dřív než za půl hodiny, napřed je vám zima, pak zas hic, teď na zpocenýho na vás fičí průvan z toho okna, roky vám nesundá nikdo a slabá útěcha, že toho housera chytne taky… Endlich allein[1] a snad už dá dneska pokoj. Češe se u toho okna v tý košilce už jak protažený komínem a ten nemačkavej silón už jak by zežvejkala kráva, když pomyslím, že bych mohl mít stejně starou dceru – a zvenčí pořád kap-kap-kap-kap…
Ale zhrozit se můžete i v teplákách a Áda si je rychle navlékl dřív, než se vrátila od toho okna.
„Ty sis vzal moje tepláky…“
„Všimla si, bystrá hlavička!“
A Bohunka si šla pro mokrý Ádův hubertus, uklohnila v něm svůj majstrštyk a jediný, co svede: guláš z buřtů, sama se nad ním tvářila jak sirotek, znáte to, jak povídá novomanžel novomanželce, která zrovna sjíždí po zábradlí, co to děláš, ale ohřívám ti večeři, ale no tak pocem, když už jsme tady a když ty bys bez toho neusnula, „Lokty… Když si pomyslím, že bych mohl mít stejně starou dceru…ještě výš…“ Když pomyslím, že bych mohl mít stejně starou dceru, „… a zas trochu dozadu… To je otřesné. „Slez!“
Tolik věcí společně rádi a tolikrát jsme je už všechny probrali, Kazan teď už začal kreslit v sinéovském slohu, však Manka už pouští gramofon, doktor jde pro Soňu, Manka se chytla s Kazanem, Darek tančí se židlí a Joska ovšem s námi, neškodilo by koupit už nějaké nové desky, tož ještě jednu chartreusku a cestou k večeři ovšem do Kazanova ateliéru, na šňůrách samé modré obtisky, ale ten motiv je nějak povědomý a k tomu grapefruitový čaj, v divadle poslední dvě dějství hry Roberta Thomase Past, případný název, a v žernosecké čínská kuřata už bez objednávání, samozřejmě ještě všichni k nám na kafe a Darek si chodí do spíže na jahody už sám, konečně jsem je přivezla, aby se snědly, no však to už hnedle bude, zvednout se tady před půlnocí je faux pas a ještě s Joskou si pak ťukat na stěnu, dnes je zas domácí den o topinkách a čaji, tady se o tajli teda nikdo bát nemusí, Manka se zas nechá ohmatávat za záclonou, asi z hladu, a Darek pak za ní a Kazanem běží, ač je přebytečný, spěchají tak zřejmě někam na pořádnou večeři, ještě že mám pod postelí ten uzený bůček, a Soňa si zas stěžuje na doktora Fouska, tohles říkala už posledně, drahoušku, ale no tak se vypovídej, když ti to dělá tak dobře, pořád lepší než poslouchat doktorovy nechutnosti o ženské obřízce v Guineji nebo jak Joskovi uniká to hlavní z Robbe-Grilleta, doktor aspoň zmizí v jedenáct, ale Joska musí své nepochopení Robbe-Grilleta ještě zdůraznit tím, že ho předčítá jako se na nádraží vyvolávají vlaky, i z Gabriely Mistralové by šlo tímhle stylem udělat masovou píseň, ale no tak si ještě počti a poklepej na zeď tím klíčem, když kotníků je ti na to už líto.
Venku už vítr slábne, ale zas leje ve dne v noci, na chatě je asi jako v tropech, jenže sotva pět stupňů nad nulou, no pozdrav vás tam nahoře pámbu, přileze a bude kňučet jak zmoklý psisko, ale nikdo mu už nebude vařit čajíček ani nosit kompoty do postele, ta kurva tam totiž nejela, aby si hrála na ošetřovatelku a ze zanedbaného nachlazení může být našup zápal plic a pak rozhoduje už jen, jak daleko je k doktorovi, zajde tam jak pes – ale vypadal jak řepa tuhle v jídelně.
Kazan se zas vrátil ke steinbergovskému slohu, to se nedá nic zkazit, ještě že už Manka pouští gramofon, tanec na vrzavých a nikdy nemytých prknech a díky bohu, že se už zas jede, ale doktor by si mohl už jednou dát vyčalounit ten svůj opravdu pohřebák, v ateliéru na šňůrách docela tytéž obtisky, jenže dnes holt zase v zeleným, a k tomu ta grapefruitová břečka, tak zas teda do divadla a náš známý poslední obraz Věci Makropulos, ten bych už mohla napovídat, ale jestlipak taky někdy uvidím začátek, stejně by to ale musela být fakticky hrůza žít tři sta let, a vrchní v žernosecké už nese tu děsnou čínskou dietu, jít spát každý den je snad nudné, nespat vůbec je však vysloveně otrava, a ještě ty mi tady ťukej za uchem, však to už taky nějak flinkáš.
Hned za střekovským nádražím na konečné pětky začíná mlha jak v prádelně a mokré černé svahy nad řekou. Tak jsem to už všechno zařídila, jak jsem Ti psala, milý tatínku – ale měla bych ti raději přinést kytičku na hrob. Šedivé nebe plakalo do šedivé řeky a nekonečné kap-kap-kap-kap…
V kamrlíku bude jak v márnici, kamna tam nikdy nebyla a ani by se tam nevešla, služkám se tenkrát netopilo a Joža se ploužila k Sonině domu jak do rachoty.
Stačí se tady objevit, a Manka už jde pro skleničky, Soňa se na alkohol vysloveně třese, doktor se nechutně oblizuje a Darek vám tu chartreusku drze vytáhne z tašky sám, no tak si vychlastejte to jedovatě obarvený svinstvo, koupený už z knížky, a spusťte každý ten váš monolog, u Soni si může každý vykládat, co chce, pokud mu ovšem nevadí, že ho nikdo neposlouchá, však se tady dala pěkná parta dohromady. Soňa chce ulovit doktora jen asi o pětadvacet let staršího, aby nemusela chodit do práce, na kterou už nestačí, jenže dědek to dávno prokoukl a chodí sem jen proto, že se bojí být sám doma, až ho jednou klepne mrtvička z toho věčnýho chlastu. Darek je drzej jako vopice a je dost laciný dělat pořád jen cynika, kromě toho jakejpak Darek, když je křtěnej Dalibor. Manka to válí s Kazanem, protože ten jí to zřejmě dobře dělá, ale Darka přitom nepouští, protože ten jí zas slíbil místo v redakci, to se asi načekáš, husičko. Kazan je kapitola sama pro sebe, umí už kreslit jako Steinberg, Bosch a Siné, ale jako Kazan vymyslel zatím jen to grapefruitové projímadlo, v životě udělal zatím jediný linoryt – kdyby byl tak dobrej, jak se tady má za to, pročpak by asi Mistr dělal konstruktéra v továrně na masový mlýnky a to mi ještě chtěl vnutit jednu svoji mazanici a nestyděl se říct si za ni osm set, a co tenkrát ten nahatej kluk v tom jeho „ateliéru“? A zvenčí pořád kap-kap-kap-kap…
Když konečně odtáhnou, bude ještě Joska otravovat tím stupidním ťukáním, stejně se chce jenom pomstít Ádovi za Idu a za svůj zaraženej služební postup, ale to si vyřiď ve fabrice, jenže tam se ho bojíš, a tak já musím trčet v tomhle hampejzu, kde se dcera klidně nechá muchlat před matkou, která má z toho ještě psinu, ta naše nejlepší přítelkyně Soňa pořád zpívala, že by už nemohla žít jinde než u řeky, ale najednou se ohromně zajímá o výměnu našeho kvartýru, jak je prohnaná, ale to akorát ti dám tři plus jedna s ústředním, plynem a teplou vodou za tuhle studenou ratejnu a Joska zas mlátí do zdi, dneska asi už pohrabáčem, aby přitom mohl ležet, Joža vztekle kousala ve tmě do bůčku, takhle si ťukají vězni v celách a to vězeňské okénko lijákem jenjen drnčí, posadila se v té žalostné posteli, už před válkou rozmašírované vojenskými láskami služek a rozhodně: „Ticho!“
Velce dávat i brát a propadat se atakdál, už zas běží na to svoje „jedno“ pivo, které má nejmíň dva litry, kdyby radši udělal něco s tím oknem, vítr s ním sice už tak necloumá, ale to jen proto, že ustal, zato nám zas pod římsou vyrazil hezký vodopádek, tož do Hubertusu, kde jsme byli naposledy včera a nejpozději zas zítra a po večeři se hodně vydrkat na těch drnech velikých jak hlávky zelí, no když mu tak málo stačí k radosti, doma hned zas atakdál a atakdál, co takhle jednou zas něco jiného:
420. Jak byste dospěl z N-methylpiperidinu k 1,2-dimethylpyrolidinu?
Prej by raději halmu, ale nejraději vystřelí na to své čtyřpivo, den po dni dřív a dříve a zpátky později a později, tož v té prodlužující se chvilce svobody zas hňácat guláš z buřtů, bez kterého by už nemohl existovat, ještě že se tím autem dá jet někam na večeři, ale někde se usnesli, že horalům stačejí jen buřty, a zas to drkání, které vám nacpe střeva do krku, a doma hned zas atakdál a atakdál – „Já že spala? To ty jsi spal!“ a nestačil by mu ani celej domov padlých dívek, krb s ohněm vypadá ve filmu náramně, ale když někdo občas neprotáhne komín, je to jak v týdeníku útok slzným plynem na demonstranty a už zas nástup na trasu Hubertus-Krupka-drkadlo, včera a zítra dtto, buřtů už třikrát kolem rovníku a atakdál a atakdál.
V lijáku po kolejích vlečky, vláčet se mokrým houštím nebo si dřepnout na vodotrysk přijde asi nastejno, ale vše pro jeho inkognito, chudák ta holka Cabirie, radši bych dělala v kamenolomu, a kde zas tak dlouho tvrdne s tím auťákem, zoologickou by měli zavřít, když si všecky zvířátka zalezou a oknem vidíte z žirafy akorát metr krku, vlaštovčí hnízda chutnají asi jako borůvky s petrolejem a proč k tomu dávají ty tyčky, když s nima stejně nikdo nejí, aby oslnili hloupý venkovany, smyku se bojí tak moc, že odrážet se nohama od patníků by bylo rychlejší, na topení už línej, když zahřát, tak atakdál s atakdálem.
Za cirkusovým pláckem a nákladovým nádražím tou uličkou, jak postavenou k přepadání, do čtvrti, kde všechny zdi dostaly svrab, zazděný viadukt je smutný jak opuštěný slepec a jak do hrobky kluzkým kamenným podchodem dolů, z Azurového pobřeží zbyly hromady bláta oslizlého nepřestávajícím kap-kap-kap-kap, kroužky na vodě, ale laguna už není a víc než k pláči je to ošklivý.
„Vzpomínáš, jak tady tenkrát…,“ v té uzounké uličce před tou žernoseckou vinárničkou. Šedivé kaluže mžikaly kap-kap-kap-kap… „Nebudem tady přeci stát v dešti.“
Tož nahoru na ten náš rozmoklej kopeček a ovšem oklikou mimo město, aby ho pan řídící nevykrákal za uši, přezout se a jak do rachoty:
„Lokty…,“ říká už jen koutkem, to je ta tak zvaná předehra před atakdál s atakdálem a ovšem „Číčo…,“ víc slov lásky za toho svého skoro půlstoletí nevydumal a odejít se dá jen k oknu a jen pod záminkou česání, ve skle ten starej mužskej v červených trenkách s bílým pruhem už jak špek, ale když si nepospíšíte, buď vám usne, nebo uteče na to své jedno čtyřpivo, pivní srandista a ohromný znalec ženského srdce dnes nečekaně zpestřil naše milování: natáhl si naše vlastní tepláčky, na které maminka našila bílý náplet – a zvenčí pořád to kap-kap-kap-kap-, jako když nás ťukáním na čelo budila.
Co je nám tamten ve skle, který by mohl být naším tátou, zítra nás ještě zaveze do Hubertusu, i pozítří, ale je taky za měsíc a za rok, už jen to dávání a propadání zbylo, ošklivě málo, když je vám teprve dvacet, vždyť by mohl být naším tátou, „Lokty…“ NAŠÍM TÁTOU – „Číčo…“ Víc než ošklivý, je to k pláči a „Pusť!“
Trhnout řetízkem na uzávěru zipsu, sice dobře přidrátovanej, ale ten drátek se už začíná trhat z bundy s celým zipem, prsty na poutko paličky a až metr za ním, dneska vyrazil na pivo už v 16,10, do výše ramene a ať udělá, co udělá: ještě dvakrát, k tomu patníku potřebuje už 37 minut, leze jak šváb a tak jsme pro dnešek hotovi, dolů do Chlumce za Eržikou, ty jsi, žencká, za celej den vyválená, ale já mám v těle dneska už dvě šichty a po té třetí s tebou je deset hodin spaní už málo, kromě toho život svobodnýho chlapa potřebuje jiný kalorie než pořád ty tvoje topinky s čajem a padnout na postel, ve dne v noci jak z cedníku a tak dneska domů pro celtu, trhnout řetízkem, prsty na poutko, chytit ruku a jakoby ho vést k patníku, „Motal se tady jak vožralej, a tak jsem ho chtěl odvíst.“
„Jak mohl být opilý, když teprve do hospody šel?“
„To nemůžu vědět, třeba si lokl už dřív…“
„Jak si mohl loknout dřív, když sem přece přijel vozem?“
„To nemůžu vědět, ale třeba se nalil hned, jak přijel…“
„Když přijel na chatu ve tři, jak mohl být za tři čtvrtě hodiny už tak zřízený? Proč máte s sebou láhev jeho oblíbené kořalky, dvě helmy a dvoje rukavice? Proč máte falešné číslo Miroslava Machulky? A co ten kožený zabiják…“
Dneska vyrazil už o půl čtvrté, fakticky teda moc krátká doba, no promyslíme si to cestou do Chlumce, u Erži hned do naha jak doma do montérek pro doma, sekat vedení do kamene je proti tomuhle lehárna a padnout na postel, ze života svobodnýho chlapa může být šupem pěkná otrokárna a už nutný se z toho začít ulejvat, při pomyšlení na Mléčnou dráhu už jen zacukání v ledvině.
Je vidět, že se už po pátý slezli u starý plynárny a jedou do Teplic nebo do Prahy, tož zbytečný pojíždění v tak praseckým cákání, leda tak ještě zajet do tamtoho kšeftu, co jsme tenkrát zahodili prachy za ty silonky a pořídit si teplý podkolenky na to vartování. Dneska zas metou do té hnusné čtvrti pod viaduktem, tudy stačí jednou projet a můžete si dát motor rovnou přechromovat, však tam taky dlouho nevydrželi a už zas do žernosecký vinárny, sedějí si v teple, vy číháte za veřejným hajzlíkem jak úchylák a na kuklu a na záda a na ruce a na motor pořád jen kap-kap-kap-kap… Místo oddělání chlapa pořád jen moknout a koukat, jak si pořád dává – to se do nekonečna táhnout nedá.
A Standa jel na motoru domů, máma už připravila makový buchty a termosku s čajem jak na noční šichtu, a tak zas do lesa už fakticky jak do rachoty: Trhnout řetízkem – to známe už nazpaměť jak vojenskou přísahu, prsty na poutko a dál jsme zatím nedošli, zato jsme si udělali z celty kryt a sedíme tady v károvaných vlněných podkolenkách s buchtou a teplým čajem, už jen petrolejový kamínka a porculánku – však ta celta nebyl špatnej nápad, pes by se před tímhle schoval a pod tímhle plátnem slyšíte jen kap-kap-kap-kap…
Zároveň šust, mokré plácnutí a měkký plošný úder – tvrdě probuzený Standa bez dechu vyskočil, ale to jen cíp celty sjel pod vahou vody a patnáct litrů přímo na hlavu, chce to zarazit kolíky a lankem k větvi – to už raději zrovna zemljanku, srub nebo montovanou chatu s terasou, ty kriple, jezdíš sem kvůli zdravýmu vzduchu nebo oddělání toho chlapa, na to druhý bylo už dvacet příležitostí a tys dobře věděl, že všecky stojejí za vyliž, kap-kap-kap-kap… Machulkovi stačí jít do kina nebo na pivo a ze všech podezřelejch jezdíš na motoru už jen ty a zrovna sem poslední dobou, od patníku k šutru v potoce by Vinše musel někdo katapultovat, existujou taky rekonstrukce, laboratoře a cvičený psi, Erži je na VB stará zákaznice a radši desetkrát vymění fabriku, než by seděla za křivý svědectví a napomáhání, Inka s radostí vycinká motiv, místo Vinše přijde sígr, kerej začne provozákům tvrdě šlapat na paty a nutit je do všelijakejch posranejch škol, Bohuna se do roka vdá a ty vyfásneš špagát za úkladnou chladně uváženou – „Hovno!“
V tmavém výčepu Hubertusu Áda jedl vlažný prasklý buřt, přikusoval chleba jak vojenský kramflek a ještě zakyslý, k tomu vlažné kalné pivo bez pěny, docela ztracenej den a přitroublý výčepní z nudy pleskal pořád dál, dál: „… a ten chlap sem jezdí na motocyklu každej den jak hodiny, na stráni si postavil kryt, buď diverzant, nebo chce zahnout za kopečky, viděl ho pan revírní, pan Houška, soudruh tajemník, pan kaplan, ta ochechule z Prahy, co má tu žlutou chatu a ten škrabák z Ústí, co sem chodí sbírat samorosty a pokaždý si umazává z tácku a paní Rousová z Jednoty a učni, co sbírají smrkový semeno, a ženský ze školky a péesáci ho už hlídají z věže dalekohledama…,“ plesk, plesk a plesk, z neutěsněného kohoutku kapalo do umývacího dřezu kap a kap a kap, za oknem stromy už nahaté bez jedinýho lístku, leda duby, ale ty se nepočítají a jehličnatý přeci nemaj listí, holka si vlezla do postele přímo z auta, ještě aby tak začala marodit, když pomyslíte, že byste mohli mít stejně starou dceru, To je otřesné. Byl to okamžik šílenství. Báječný. Šílenství.
Když ho přímo neodháníte, nasral by vám život do bot až po kotníky, ale všeho do času, holka by chtěla hned všechno a hned zas nic a tohle přece nikdy není k dispozici, však ona přijde k rozumu, vdá se a bude mít tři děti – „To je von!“ vydechl výčepní a utekl do kuchyně.
Do výčepu se připlížil Standa Kocián, promoklej jak pes a po kotníky olepenej blátem, „Ahoj, Stando!“ zařičel potěšený Áda. Brýden, šéfe… šeptal zdrchaně, však měl chudák rýmu, až mu teklo z nosu, „…chtěl jsem si jenom dát horkej čaj…“
„Ale to se báječně hodí, já se nenapil s chlapem už celou věčnost…“
Už podruhé musel výčepní do sklepa pro Starou mysliveckou, „Však jsem vám říkal, že máte vzít hned tři flašky…,“ smál se Áda a výčepní přinesl dokonce celou štangli libereckého krvavého salámu. „Ale to je docela už banket!“ plesal Áda, Standa vyklopil na stůl celou hotovost a stačilo to na metr malých panáků, v půli metru už slzeli a ve třech čtvrtích se plácali po zádech.
„Kdypak my spolu naposledy pili, Stando?“
„Tenkrát o tom metálu, šéfe!“
„Máš recht, a jakpak dlouho my už spolu válčíme, Stando?“
„Hned jak jsem přišel z vojny, šéfe!“
„To už bude takovejch vosum roků, Stando?“
„Devět roků a čtyři měsíce, šéfe, a celou tu dobu jste byl jak druhej táta…“
„Ale pořád s tím šéfem, copak jsme ještě u Bati – kámoši mi říkají Ádo!“
„Šéfe – Ádo…“
Výčepní musel do sklepa potřetí.
stalo se to jinak ano úplně ano ale jak žádná odpověď jak se to stalo žádná odpověď co se stalo žádná odpověď CO SE STALO řev dobrá
četla Joža úryvky z Beckettova Jak to je v tom Savoji, kde vysedávala až do desíti večer, kdy zavírali, mělo to tady ohromnou přednost: ticho a nikdo známý, nic se nepřejí tak brzo jako věci, které máte společně rádi, život je totiž složitější a škoda, že tady opisují jídelní lístek ze dne na den pořád stejně, k tomu ty nepohodlné židličky a to smíšené světlo tak nezdravé pro oči, ten chlap od protějšího stolu už mrká docela drze, od předvčerejška tady vysedává už celé hodiny, co chcete, je to veřejná místnost – Joža vzdychla, docela ztracený den, pečlivě znovu přečetla ten beznadějně známý jídelní lístek od sajry s cibulí až po sýr ementálský s máslem 20 g, který tady ostatně nikdy neměli, objednala 100 g hovězí s rajskou omáčkou a knedlíkem, objednávat musíte pořád, aby vás tady nechali sedět a kam jít, venku už sice přestalo pršet a dokonce se vyjasnilo, ten surový jas končícího roku, ověřující, že opravdu nezbylo už nic… A kam taky můžete sama –
Našup z toho bude nechutný poměr, když neudržíte mužského v mezích, ostatně jsou všichni tak zoufale stejní a všem jde banálně jen o tu jedinou a tak málo zábavnou věc – ať si to Joska dělá s Idou, a když mu ji Áda otahal už před svatbou, proč si ji teda potom bral, však vám to takhle vyhovuje nejlíp, hovězí vyvařené jak dršťky a koho to napadlo dávat do rajské maggi… „Ano, ještě jedno pivo. Ne, velké.“
Joža se zamračila na vojáka s děvčetem, aby je snad proboha nenapadlo přisednout, objednala 100 g hovězí s koprovou omáčkou a knedlíkem a vrátila se ke svému Beckettovi:
tak to se teda může změnit žádná odpověď plus zasvinit bahno žádná odpověď tmu žádná odpověď plus porušit ticho žádná odpověď chcípnout žádná odpověď chcípnout řev MOHL BYCH CHCÍPNOUT řev CHCÍPNU řev dobrá
„Ano, ještě jednu griotku… Ne, velkou.“
Vinš nalinkovanej jak zákon káže, ale nám to pořád ještě myslí, po mokré silnici od patníku spirálou k patníku, tendle ještě ne, tendle ještě ne, tendle ještě ne, na motor by se teda už vlízt nedalo, však nás kámoš pozval přespat, tendle ještě ne, tendle ještě ne – a to je von, ten nahnutej.
„… a Bohunka na to prej kdepák, to jsou samí srabaři, jedinej opravdovskej chlap ve fabrice je u mě Standa. Kocián…,“ namáhal se kámoš Áda, až chraptěl.
„Ale to ty jen tak říkáš, Ádo, abys mi udělal radost…“
„Ale kdepák, kdepák, zrovna tak to řekla a jindy zas povídá…“
„Ale ty jsi namazanej víc než já, a tak zas já teďka povedu tebe –“
Trhnout řetízkem, prsty na poutko paličky a jsme zrovna metr za ním, být při tom a neutéct je vrcholný alibi a nad všecky rekonstrukce, laboratoře a psy, „Byli jsme oba docela zkárovaní, vedl mě k sobě přespat a já vím jedině to, že k baráku jsem došel sám…“ Oběť si nepozve vraha na noc a vrah se zas nedá s obětí do chlastu…
Áda se trošku zapotácel, Standa ho chytil za ruku, dal si ji přes rameno a jakoby ho vedl k tomu nahnutému patníku, v kapse ruku na už zas horkém koženém poutku, vytrhnout z kapsy, do výše ramene a ostře trhnout, ať udělá, co udělá: ještě dvakrát, maličko strčit a odpadá všecko to kříšení a zas lití do něj z té připravené flašky a taky obojí to koulení dolů, otisky na flašku, likvidování stop, brodění potokem, ujíždění, převlíkání, alibi s Eržikou, prostě mu křapnout kebulí hned o tenhle patník, jít klidně do baráku a už se o nic nestarat, „Vím jen to, že jsem byl strašně ožralej, a je mi ho strašně líto, protože byl jak druhej táta a zrovna jsme si začali tykat…“
„Tak můžete jít domů a už jen maličkost: proč jste měl s sebou dvě helmy, dvoje rukavice, na motorce číslo Miroslava Machulky a co tenhle kožený zabiják…“
Aspoň jednou v životě udělat, co člověk opravdu chce, je ohromná příležitost a bezpečnej způsob na seznámení s katem – po odstranění té poslední hráze se alkoholické moře rozšumělo i na posledním dosud hájeném poldru a Standa vytáhl z kapsy tu vlastním tělem zahřátou láhev Staré myslivecké, která s ním procestovala již stovky kilometrů, a cpal ji Ádovi.
„Ale kdes to vzal,“ řehtal se Áda a odstrkoval ji, „tys chtěl svýho šéfa oddělat, viď?“
Aby dokázal, že ani trochu ne, obrátil Standa do sebe celou tu půllitrovku a s Ádou se pak na nahnutý patník svorně vymočili. Jestliže dráhu od domku k nahnutému patníku do kopce urazil Áda vždy pod čtyřicet minut, Standa na ni spotřeboval půl druhé hodiny s kopce a s podporou.
Na zdi pod oknem vykvetla mapa pohádkového světa, z kterého nám zbyla jen tahle venkovská cimra s vlhkými stěnami a krbem fungujícím jako mašina na saze, za tím oknem odleva doprava nedohledná plantáž nahého a už namočeného proutí jak na milión metel, dostávat pravidelně na zadek nemůže být horší, než být pravidelně nechávána sama a přijde dost líto bez svatby skočit hned do manželství po deseti letech – Bohunka vzdychla a otevřela si knížku na tom založeném místě:
420. Jak byste dospěl z N-methylpiperidinu k 1,2-dimethylpyrolidinu?
Dálková technika trvá šest let a to nám bude už šestadvacet, tenhle rok je ale už pryč a tak sedmadvacet roků a to vám kdekdo řekne, že v tom věku už má ženská život za sebou. A dneska zas jeden docela ztracený den…
Báječný obyčejný den hezké dvacetileté holky – a Bohunka bušila pěstmi do dubového čela té cizí postele, dokud se neunavila, a ležíc pak na zádech hodinu za hodinou čekala už jen na spánek nebo zázrak.
Najednou rámus, pokřik a zpěv, klika cvakla a ve dveřích – ne, to přece není možný – a ve dveřích Standa Kocián!
„Stando…,“ vykřikla Bohunka a ve vteřině už stála na nohou, ještě že mám ty tepláky, a Bohunka pobíhala po světnici, utřít stůl, přiložit do krbu, než se to rozhoří se učísnout, postavit na čaj, najednou toho bylo tolik na práci, „Ale no tak povídej už, co je novýho na svobodárně? Co dělá Inka? A co Miran? A co…“
Vinš zůstal u dveří a rozpačitě přešlapoval, musel poznat, že tady překáží, „Máte si toho tolik povídat,“ řekl, „a na mě už jde spaní. Lehnu si nahoře…“
„Ale kdepák, Ádo, co tě napadá…,“ volal Standa jak na lesy a klopýtal k němu, Áda ho chytil za ruku, dal si ji přes rameno a jakoby ho vedl k okraji své postele, malinko do něj strčil a Standa se docela skutálel do toho rozváleného lůžka.
„Tak přece už povídej, Stando…,“ šeptala pak Bohunka, ale se Standou žádná řeč, jen zbledl a držel si ruku na ústech, najednou vyskočil, rozrazil okenice a křečovitý vodopád pleskal do mokré trávy.
A ráno mezi donaha orvanými buky po silničce dolů, na tandemu za Standou a Bohunka tiskla na klíně svůj červený kufřík, pod paží Standovu mokrou celtu a na hlavě stejnou modrou přílbu, jako má Mirek, před Všebořicemi je lehce předjela Vinšova poběda, Standa přidal plyn, prudce se sklonil k řídítkům a to znamená honem se sklonit taky, nebo vás přímo udeří ten volný vzduch.
Můj zlatej červenej župan!
Mý zlatý montérky pro doma!
Můj zlatej modrej župan!
Moje zlatý bavlněný pyžámko!
„Tak jsme se tý soboty přece dožily…,“ radovala se Vilma, ani se nepřevlékala a šla si nakoupit, však my půjdem taky, jen co se vrátí, je to taková privilej zasloužilých dlouholetých zaměstnanců ve vyšších službách, kterou nám ta negramotná laborantská pakáž o patro výš strašně závidí, proto nutno chodit jedna po druhé, však referentka s referentkou se vždycky domluví a Joža si zajela pro smetanu.
„Tak si to pěkně užij…,“ chichotala se pak Vilma a znovu její nevěřícný pohled na ten náš zlatý náramek od Ády,
„… kolik že to stálo…?“ ptala se už jistě popáté a naše odpověď jí bezpečně zkazí celou sobotu: „Bez-krabičky-tři-tisíce-sto-šedesát…“
To je jako kapat jí na břicho horký louh, ještě víc ji však mučí, že Áda se vrátil domů dokonce o půl druhé hodiny dřív než my, chudinka Vilmuška honila toho svého přes SNB, a když ho pak konečně vypátrala v Chomutově, musela za něj ještě zaplatit podnájem a neměl ani na vlak!
A teď honem na náměstí, chybí nám ještě tolik tolik věcí a vzít to teda poklusem: ještě chleba, Áda má rád vysoký a hodně vypečený, ne zas ovšem přepečený a hlavně ne s brouskem, „To víte, že si vyberu, paní!“ smetanu a kuře už máme, papriky na dva roky dopředu a tady stojí fronta na diabetické párky, v lednici nám snad vydrží, ale kolem zrovna vezou citróny, však my je přece jednou dostanem – a šťastná Joža pobíhala s těžknoucími taškami od fronty k frontě, už jak vzpěrač, ale láska je především sebeobětování a ještě koupila kilo hřebíků, žiletky, dvoje pánské spodky s vlasem, černou nit, holicí štětku z jezevčích chlupů, náplasti a lepicí pásky, vanilku, křen a narpasan – probůh, zděsila se už v tramvaji, vždyť já docela zapomněla rokfór na Ádovu pondělní svačinu!
Radost přijít do svého útulného vyhřátého bytu, kde je tišeji než v lese a sotva slyšíte jen tikání hodin (teď bych poslouchala ten virvál v té Sonině studené ratejně), člověk potřebuje být někdy sám, milý tatínku, pustit rádio, zvlášť při tom sobotním fofru, Joža se znovu pokochala Ádovým černým kufrem v přístěnku a pečlivě uložila napřed spodky do Ádovy části skříně, zatížila je kdoulovým jablíčkem a do večera se pak už nezastavila, vychlazený sulc byl tuhý jak parafín a na povrchu jemně opaleskoval (a strčte si do zadku ty vaše topinky s čajem), ještě naředit ocet a honem do koupelny osprchovat, vystříhat už zas nový mozol na dlani, krém, rozhodně pudr a již na chodbě Ádovy kroky a už na rohožce Ádův polibek.
Obléci večer modrý župan je jak dát si květy do vlasů a místo manželů je proti sobě u sebe… Joža si tiše šeptala se svým Františkem Kafkou:
Schodiště, které není od kroků notně vyšlapané, je samo o sobě jen kusem nesmyslně sroubeného dřeva.
(a protože bylo teprve za tři minuty deset:)
„… co bys řekl tomuhle, Ádo?“
„To je docela jasný: doma je holt doma!“
Svou přirozenou inteligencí dešifroval Kafku jistě srozumitelněji než pan doktor Goldstücker s Nejtrem a Maxem Brodem,
(ale protože bylo už deset:)
vstal, protáhl se a stoupl si za křeslo: „Už je deset, číčo!“ a cítila jeho ruku na šíji.
Což znamená: „Mám tě pořád rád!“ Tak ještě honem honem zavřít okno v kuchyni, a otevřít větračku v pokoji, zamknout a jako kdysi ve starém Římě růžový olej a pižmo, my dnes ústní vodu, pesar a broskvový krém, „Číčo…,“ zašeptal, což znamená „Toužím po tobě…,“ v hierarchii hodnot stojí nejvýš svatá Jistota a je už podružné čeho, přijímat jeho sebeobětování, ale ne zas přes míru, tuhle večer si stěžoval na srdíčko, oběť se protiobětí násobí a proto radši už: „Achtymůjbože…“
Z vrátnice nádvořím do haly 2. cechu, zvolna mezi dvěma řadami tříposchoďových aparatur, důležité je nevyhýbat se kalužím, za dveřmi s modrobílou tabulkou Vedoucí úseku: „Dobře. Dokončeny šarže 582, 583, 584…,“ za dveřmi s modrobílou tabulkou Vedoucí provozu: „Dobře. Dokončeny šarže 582, 583, 584…,“ funguje nám to bezvadně a jen blázen by si do toho začal sám vrtat.
Áda vyšel na vlečku a obešel celé svoje území, zadíval se na známou linii hor s Nakléřovským průsmykem, pod nímž tenkrát dostal Napoleon na frak, teď už pod sněhem, v zimě se tam silnice neudržují, k tomu nebezpečí lavin a nadechl se, pod teplou vložkou kožeňáku ještě z revoluce lahodící dotek svěžího těla s chladivou a jemnou dederonovou košilí, vrcholnou možností ve svém žánru a v zemích RVHP, měls vědět, kdy přestat, Napoleonku, a mohls císařovat dál, ve čtyřiceti je čas sklízet, a vydal se do správní budovy a cestou odpověděl snad na čtyřicet pozdravení.
„… a… pane Vinš… já bych potřebovala přijít v pondělí později… já si to nadělám…“
„To jak kdyby řekl basista kapelníkovi, že přijde pozdějc a bude pak brnkat dýl. Už toho bylo až až!“
Na rozlehlém prázdném stole čerstvě vonící noviny, Technický týdeník a Dikobraz, při čtení rubriky 24 hodin v zahraničí si zapálil už zas cigaretu, doutník chutná nejlíp, když je jednou týdně, a cigareta je pro pravidelnou stolici hotové požehnání – a už se spolehlivě dostavoval onen příjemně nutkavý tlak a už to zas tak libě fungovalo, Áda si umyl ruce a nohou zapnul elektrický ručník, takovej malej teplej větýrek, šlápnete a už vám fouká, přestanete šlapat a hned zas přestane, v jednom kuse, ale nejdýl tři minuty, aby se to nespálilo – však to bohatě stačí, vždyť jen co to vychladne, můžete přeci šlápnout zas!
Již před pointou náměstkovy anekdoty vyrazilo Ádovo hlučné zasmání vítězně v čele pelotonu smíchů, na pointu čekal už jen stařičký hlavní technolog, jenže ten ovšem nedoslýchá a pak už jen: „Dobře. Dokončeny šarže 582, 583, 584…,“ Není to ovšem ňáko zvlášť zábavný, ale pro zábavu přeci člověk do fabriky nechodí!
V sobotu po poledni je všude otevřeno a Áda se šel znovu přesvědčit, že v Savoji je opravdu veselo jak v hrobce a v Domě kultury chleby pořád jak podpatky, vždycky je chytrý prověřit, co chcete pustit, co vám zbude, pak nahradí to, co mohlo být, a v Paláci alpakové košíčky s čerstvými makovými houskami, bankovkové plátky šunky a skvělá chlazená smetanová pěna z královského města Plzně (teď bych seděl v Hubertusu nad kalnýma slivkama s prasklým buřtem) a už přisedá kamarád Joska Nejtr, u piva se vždycky všecko vyřídí, dvě Staré myslivecké a dva sváteční doutníčky, nová servírka Eliška má zadeček tuhej jak melounek, Áda si ji představil vkleče odzadu a udělal ještě dvě plzně.
Dejte žencké pusu už na rohožce a můžete s ní pak dělat jak s voskem, Áda klímal ve svém křesle v tichém pokoji naproti zlaceným hodinám a v deset vstal, stačí ji pohladit po krku a doma si to obstaráte daleko nejpohodlnějc, přijde vymydlená a navoněná broskvičkama (teď bych čuchal tu měsíc nemytou holku) a udělá vám pomyšlení, když v neděli ráno přečtete na teploměru pět pod nulou, najdete na židli přichystaný chlupatý spodky.
Nedělní nuda je na nervy jak rašelinová lázeň a po dvou spaních před třetím přijde trochu neškodné legrace vhod. A již trojí krátké zazvonění.
„Ten můj řezák se už zas ozejvá,“ usmál se Áda, lízl a odhodil.
„Ale no tak honem k zubaři,“ usmál se Joska, lízl a odhodil.
„Ta moje stolička už vyvádí jak divá,“ usmála se Ida, lízla a odhodila.
„Včasná prevence dělá u zubů vše,“ usmála se Joža, lízla a odhodila.
Áda rozlil zbytek prvního litru a dojatě si ťukli, vždyť z nás čtyř každý každému má být za co vděčen, jen spolu všichni čtyři jsme mohli na to takhle vyzrát a už to vesele fičelo dál.
„Tak zas máme na krku sobotu,“ smála se paní Ida. „Aby do ní hrom uhodil!“ smála se Bohunka, paní Ida se ani nepřevlékla a běžela si nakoupit, však taky budem chodit, za tři roky jde baba Vršecká do důchodu a na řadě jsme teď už my, povýšení z laborantky na kontrolorku je děsně príma, protože děláte pořád dál to samý, jen se na konci šichty dvakrát podepíšete a za to máte o šestasedmdesát korun víc… Ale to ještě není všecko: když budete sekat latinu, máte za takových pět let naději udělat referentku… A to je jen trošku psaní, jinak samý telefonování, práce jak na velvyslanectví a přitom v druhém patře, kde je teplo i v zimě a k tomu zas ještě o sto patnáct korun víc…
Náhle telefon z vrátnice, na nádvoří u brány se krčila maminka s ohromnou taškou, „Já jsem jenom myslela…,“ breptala zmateně, „… že bych teda jako přijela… kdybys ještě potřebovala… jak jsi tenkrát říkala…“
„To už je dávno pryč…,“ řekla Bohunka a dcera s matkou si v pláči padly do náručí.
„… s Kotulánem už vůbec nemluvím, a však já si už někde něco najdu!“ hřměla a plála maminka.
„… ale no tak to s ním ještě zkus, třeba to už nějak vydržíš…,“ šeptala Bohunka.
„… myslela jsem si teda, že my dvě spolu, ale to nevadí, já to už nějak udělám…“
„Bylo by to krásný, ale já už zas musím běžet, maminko…“
„A tak si tady aspoň vem, co jsem ti přivezla…,“ Bohunka přešlapovala se staženým králíkem a bandaskou okurek, „Tak aby ses s tím nemusela zas tahat zpátky, maminko. A napiš mi někdy, viď, že mi napíšeš…“
„To je fajn být svobodná, viď, Bohunko…,“ loučila se před polednem paní Ida a oči jí jen jen hrály.
„Už mě to omrzelo, a tak se budu vdávat. Ještě letos!“
„A to ti chválím, to ti chválím,“ smála se paní Ida a odtančila na jehlových podpatcích, pěkná potvora a vyzná se!
Už v jednu v umývárně nával a křik a zas už běhaly s tou mužskou atrapou, hrozná legrace, když jsou žencký samy mezi sebou, žádná nám teď už nemá co vyčítat a rozesmátá Bohunka se s nimi pustila do té děsné srandy.
Odpíchnout 14.00, a kdyby už pak nebylo kam spěchat – někdo řekne svoboda, ve skutečnosti však nuda k ukousání nebo ještě něco horšího (teď bych jela dělat kurvu do lesa) a Bohunka vyběhla z vrátnice v čele proudu, Inka už vyklidila svobodárnu, přijde na řadu až v neděli, nám zůstala naše zlatá sobota a Bohunka napřed utřela prach, smetákem vysmýčila už několikrát pečlivě vysmýčené své dva rohy stropu a teď honem co, sukni dolů a zas podlahu, kdepak jak se jednou zastavíte a v sobotu je největší fofr (teď bych okusovala tužku nad blbýma vzorečkama), při namáčení hadru jí pokaždé sjel ten náramek od Ády až k dlani, sňala jej a z oblých zlatých zrcadélek se na ni mezi kapkami špinavé vody ušklíbaly čtyři Bohunky s ohromnými nosy a zas maličkými myšími oušky, pěknej drek, tohle stálo Vinše šestadvacet korun a z tohohle materiálu se dělají taky ešusy – náramek letěl do kufru pod postelí a zpocená Bohunka popolézala dál mydlinkami po červeně otlačených kolenou, dokud její polovina podlahy nezářila proti Inčině tak, že si toho každý musí všimnout…
Pak už jen čistě prostřít stůl, na něj talíř s pyramidou sladce vonících božích milostí, které se nám nakonec přece jen povedly, donaha a jen tepláky na holé tělo.
Z protější přádelny dusot strojů, který nikdy neustane, takže jej už ani nevnímáte a jak v naprostém tichu slyšíte málem tikot vlastních hodinek.
„Brýtro, Ádo! Dobře. Dokončeny šarže 582, 583, 584 – Peřinová je ve čtvrtým. Tamto byla Pecoldová. Už na to letím, Ádo!“ Po politém betonu, plechovými schodišti a po dlaždičkách, ruce na zadku, oči na šťopkách, ale už žádný štvaní, pěkně kliďánko lup a už zas máme osmadvacet kilo k dobru, v pondělí z toho bude černá šarže za tu havarovanou 583, splněnou zatím jen tužkou. Erži je rozumná holka a pokaždý jen ve výtahu a jen na půlku retka, ale těch pět minut vám ušetří tři hodiny lítání a tři dny ptaní, od zavedení blokových pokut jsou všechny žencký najednou nekuřáci a kroniky jim teď píšou mistříci, aspoň to není pořád stejným písmem – každej vůl ví, že by se na to mělo jít úplně jinak, ale při konci roku není na žádný sraní čas.
Standa ještě jednou zvolna prošel svůj oddíl a pokuřoval si pak v kanceláři (teď bych někde čekal na vejslech), bezvadně nám to funguje, po třicítce vás už omrzí honit se pořád jak pingl, a co je v hlavě, nemusí přece bejt už v nohách.
Pantatínek se už konečně zastyděl a přestal simulovat skrz ten pytlík, však na obskáknutí řemesníka stačí sám a Standa krémoval, leštil a znova nanášel tlusté vrstvy černého krému na ty mokasíny od mámy, zadělané až běda při těch polních cvičeních (teď bych už někde držel nakládačku), ale budou to zrovna tyhle, když jsme se tak tenkrát usnesli a hodit se do vycházkovýho na ten náš velkej den!
Zaparkovat na tom starým místě ve skrytu a s přehledem, sice už zbytečný, ale aspoň pro ten rajc z týhle chvilky, celý ty dva roky pod tímhle oknem jsem si maloval, že Ty jdeš k oknu a Ty mi hážeš klíč, bylo to tak, ale s motorem teď bude lepší zaject k domu.
Celý ty dva roky pod tímhle oknem – však všechny šutříky jsou tady už vysbíraný, nejmíň stovku jich spotřeboval Mirek Machulka, tož touhle škvárou a už jak na orloji, s hlavou na lopatkách moc rajcu neužijete a tak po těch našich schodech nahoru.
Tenkrát tři hodiny jsem seděl před Tvejma dveřma a byl šťastnej jako nikdy, teď ani za třicet roků ti nebudu moct zapomenout starýho Vinše, ale kuš s tím pořád! – a byl šťastnej jak nikdy, jak už nikdy asi nebudu a Standa vrazil do svobodárny, Bohunka vstává, jde vstříc a bosýma nohama si stoupá na ty mokasíny a: „Stando…“
„Bohunko…,“ pod teplákama nemá už nic. „...kde máš tu… tu žlutou košilku, jak tenkrát…“
„Ta byla už hrozně dodělaná, a tak jsem ji zkasírovala…“
„Tak se voblíkni a jedem!“
„Bude to lepší… Vem si zatím kousek cukroví…“
„Tohodle máme doma dvě plný škatule od margarínu – Tak dělej!“
Vemu to zkratkou, abysme už byli doma a na Střekově ovšem závory zas dole, ta kráva je tady pokaždý spouští půl hodiny předem, těžkotonážník vezl šestasedmdesát vagónů, se služebním sedmasedmdesát. V tomhle rožku zahrady Ti v létě postavím altánek, ale kam by pak přišla betonová ohrádka na kompost, na mastně lesklých černobílých dlaždičkách chodby se Standa sehnul a vzal Bohunku do náruče, z kuchyně se ovšem vyvalila máma a: „Ale tak nám ji napřed aspoň vokaž…,“ a za ní pantatínek žvejká vajgla a pitomě se chláme: „Ale dyť máte tepruvá vodpoledne…,“ starej se radši o řemesníka, ty starej švejhulo, „Půjdu radši sama…,“ šeptala Bohunka a vzpírala se, první číslo bude stejně na draka a přitiskl si ji silou.
Na rukách Tě ponesu do prvního patra a mezi dvěma oleandry v zeleně natřených soudcích ji vynášel po schodišti z umělého kamene, při vytáčení rohu se jí připlácla na čelo mucholapka ještě z léta, „Mám už vařit kafe…,“ hulákala máma zezdola, „Dej mi klíče od skříně…,“ povykoval na ni pantatínek, vyčíhl příležitost a uvidíme ho už zkárovanýho, Standa vyběhl poslední schody, otevřel dveře loktem, šestá vrstva skloviny ještě pořád lepí, to ta poslední plechovka laku –
Odklonila tvář do polštáře a zavřela oči, jak ztuhlá, s Vinšem jsem tě tenkrát viděl jinak rozdělanou, ale kuš s tím už proboha a hladil ji, studené tváře a krk a ramena a tělo… Jak elektrolytická měď, ale nějak už nesvítila, ale co to s tebou udělal, ale co se to s náma stalo…
[1] Konečně sám. Pozn. red.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky