Sníh padá na ulice, přikrývá střechy sníh. Chci vyjít za světnice – ty stojíš ve dveřích. Jsi sama, prostovlasá, nalehko oděná. Sněhové vločky střásá tvůj ret. Jsi vzrušená. V zamžené dálce tratí se ohrada i sad. Sníh vlasy pokrývá ti – tak tě tu vidím stát. Po copu kapky prýští, za rukáv sjíždějí a vlasy svítí v tříti tajících krůpějí. V záři tvých vlasů topí se vše jak v pozlátku: postava, tvář a copy na lehkém kabátku. Máš v řasách vláhu sněhu a v očích smutný třpyt. Bez jediného stehu tvůj obličej je sšit. Jako by ve mně ryli žhavými železy, v mém srdci zajizvily se tvoje zářezy. Navždy v něm, zaznamenán, tvůj ostych bude lpět. A proto jedno je nám, že ukrutný je svět. I to, že rozdvojená je noc a sněžný svit, nám dnes nic neznamená, nás nelze rozdvojit. Když lidé tlachají si historky zašlých dob, kdo vlastně jsme – my kdysi zmizevší beze stop?
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy
