<<< Literární doupě
Literární doupě

C. Douglas Payne
překlad: Tamara Váňová

MLÁDÍ V HAJZLU 2: MLADÍK V OKOVECH

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 5 stran.]

 

Mládí v hajzlu 2 - Payne C.D., Payne C.D.
 
 
cena původní: 228 Kč
cena: 180 Kč
Mládí v hajzlu 2 - Payne C.D., Payne C.D.
Petr Pazdera Payne - Komberec Filip
 
 
cena původní: 240 Kč
cena: 213 Kč
Petr Pazdera Payne - Komberec Filip
Michael Douglas - Eliot Marc
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
Michael Douglas - Eliot Marc

 

   1   >

 

 

Neděle, 30. září

Tak mám zaracha nebo ne? Toť otázka.

Na jedný straně je neoddiskutovatelnej fakt, že sem před dvěma dnama zapálil Berkeley a způsobil tak škody za pět milionů. Teda byl to Francois, moje druhý já, kdo je za ten požár odpovědnej. (Byl jsem okolnostma dotlačenej rozdvojit se na dvě osobnosti: čtrnáctiletej Nick Twisp se zabývá běžnejma denníma zaležitostma, vzdělává se, snaží se vo usedlej vzhled a ve společnosti dospělejch je šplhounsky zdvořilej. Kdežto bezohlednej, černovlasej hezoun Francois Dillinger má na starosti klení, na autoritu dospělejch s přezíravým pohrdáním kašle, stejně jako na konvenční sexuální normy chování. A vyzařuje z něho nebezpečná hrozba).

Na druhý straně, můj vodpornej otec, pod jehož despotickou nadvládu sem byl přinucenej se stáhnout a bych unikl vyšetřovatelům již zmíněnýho žhářství, zatím explicitně neřekl, že bych měl mít domácí vězení. Jasňačka, že sem se neptal. Na zkoušku se po vobědě prohlásil, že du do města vyvenčit svýho psa Alberta (to méno mu dala Sheeni Saundersová, má intelektuální láska, na počest existencialistickýho nebožtíka Alberta Camuse). Tata nic nenamítal. Vlastně vůbec nijak slovně nezareagoval, nýbrž upřeně zíral na skrovně oděný poprsí svý skvostný devatenáctiletý štětule, se kterou teď žije. (Ostatně i já trávím spoustu času jejím očumováním – je to totiž neuvěřitelnej kus).

Takže, dokud se mi to jednoznačně nesdělí, mám v úmyslu i nadále žít s představou, že si můžu dělat, co chci. Je to příjemná změna po týdnech utrpení v samotce, již na mě v Oaklandu uvalila moje tyranská matka se svým zlotřilým policajtským frajerem Lancem Wescottem. Svoboda je skvěla věc – byť jediný, k čemu ji člověk momentálně může použít, je vodkráčet sedum dusnejch a uprášenejch kiláků do Ukiahu.

Byl jsem si prohlídnout svý nový působiště, město proslavený tím, že se zde narodila žena mýho srdce. Ano, i nadále miluji Sheeni, přestože mě sem zlákala příslibem sladkejch sexuálnich radovánek a pak se promptně zdejchla – nechala se přeřadit (spolu s Trentem, o němž tvrdila, že se s ním už rozešla) do francouzský internátní školy v Santa Cruz, stovky kilometrů odtud.

Nejdřív sem objevoval flegmatickej střed města a pak sem se vydal podél půvabnejch starousedlickejch rezidencí na západ. Dům na ulici Sonoretto Street, číslo 2016, byl rozlehlej třípatrovej barák postavenej ve viktoriánským stylu, s vysokýma úzkýma voknama, uzavřenou přední verandou a kulatou věží s kuželovitou střechou. Albert nadšeně poštěkával, tahal za vodítko a vyskakoval na starej tepanej plot. Psí intuice mu napověděla, že toto je domovem jeho (a možná jednoho dne i mé) paní.

Na verandě seděl docela hezkej, ale značně neudržovanej mladík a dul jazzový melodie na starou, domlácenou trubku. Dospěl jsem k závěru, že to musí bejt Paul, Sheenin zbloudilej, zdrogovanej brácha. Odložil svou hornu a dlouze potáhl z domácky ubalený cigarety.

„Čau Nicku,“ zavolal na mě. „Nechceš taha?“

„Jak víš, jak se menuju?“ zeptal jsem se.

„Tak na.“ Mou otázku zcela ignoroval.

Otevřel sem bránu a vystoupil po schodech na verandu. Albert vrtěl ocasem a vočuchával schodiště. Zatímco Paul mi podal aromatický žváro. Francois si zhluboka potáhl a naše mozkový buňky začaly vyskakovat jako pukající pražená kukuřice. To teda bylo něco.

„T–t–to je d–dobrý,“ koktal Francois a vracel ušušněnou retku. „Jaks mě poznal, Paule?“

„Známe se.“ Odpověděl a zase potáh.

„Nikdy sme se nepotkali.“

„V předchozím životě přece,“ rozhovořil se Paul a opět nám nabídl cígo.

„Aha,“ řekl Francois a lačně vysál rychle mizející špaček cigarety. I Nick musel uznat, že podívaná na vlastní mozek vznášející se čtyři metry na chodníkem je nesmírně příjemnej zážitek. A navíc, řekl si, spisovatelé se přece přes halucinogeny musí pokusit vejít ve styk se svýma přechozíma životama.

„Sheeni tě vyšplouchla, co?“ poznamenal Paul.

Pokrčil sem rameny. „Co nadělám? Uvidím ji na vánoce.“

Paul dlouze a truchlivě zadul. „Pěknej voheň,“ řekl.

„Sheeni ti řekla, že to já ?“ zeptal jsem se celej šokovanej.

„Nee. Ani nemusela.“

„Jak to? Copak sem byl žhářem i ve svým předchozím životě?“

„Ne,“ odpověděl Paul a jeho trubka opět teskně zavyla „Ale Sheeni byla.“

„Fíha,“ řekl Francois.

„A ještě pořád je,“dodal Paul

Tato slova se mi vypálila do mozku. „Panebože,“ řek sem a náhle pocítil fantastickou harmonii s celým vesmírem. „A co pálí?“

„Lidi,“ řekl Paul, „Muže a kluky.“

Francois byl nadšen. „ Come on baby light my fire ,“ zanotoval morrisonovskou improvizaci.

Paul se pustil do lyrického sóla. Okamžitě sem tu melodii poznal: „ Get Out of Town “ od Cole Parkera.

Když sem dorazil zpátky k našemu ranči (tata má pronajatou čtvrtku akru s prefabikovaným dvojdomkem postaveným na škvárobetonovejch tvárnicích), nebyl tam ani on ani Lacey. V chemicky povznesený náladě sem zabloudil do jejich ložnice. Obrovský, přimo královský letiště bylo celý zcuchaný a napovídalo vo právě proběhlým zápase smíšený dvouhry. Odhrnul sem deky a vskutku – všeobjasňující mokrej flek, kterej se mý posteli, bohužel, pořád ještě vyhýbá. Není to teda vůbec fér, pomyslel jsem si. Pouhejch pět let odděluje mě a Lacey, nicméně ona si klidně chrápe s plešatějícím, o pětadvacet let starším debilem.

Otevřel jsem šuple: kalhotky, podprsenky a změt různobarevnejch miniaturních bikinek. Tata má teda podivný spodní prádlo, pomyslel sem si. „Obleč si to,“ navrhl Francois. „Proč ne,“odpověděl Nick. Shodil sem hadry a lehce vklouzl do krajkovejch černejch gatěk. S podprsenkou bylo vo něco víc práce. Pustil sem rádio a začal se pohupovat do rytmu hudby. V zrcadle na dveřích skříně sem se zalíbením studoval svůj obraz. Zvláště se mi líbilo, jak se má OLE (olbřímí erekce) poulila průhlednejma gaťkama. Laceyiny trojky sem samozřejmě tak skvěle zaplnit nedokázal. „To musí dolů,“ prohlásil Francois. Rozepnul šprndu, přehodil ji přes naší hlavu a ramínka nám svázal pod bradou.

„Slavnostní pokrývka hlavy černokněžníků,“ připadlo Nickovi, kterej se golfově zalamoval do taktu. „Takhle to je mnohem příhodnější, nemyslíš, Francois?“

„Co se... co se to tu sakra děje?“

Ztuhl sem. Ve dveřích stál tata s otevřenou pusou, celej brunátnej, s igelitkou ze sámošky v ruce.

Lacey s další igelitkou plnou žrádla mu nakukovala přes rameno. „Není to náhodou moje podprsenka?“ zjišťovala. Pak se podívala níž. „Ach, můj bože!“

Strhl sem z postele prostěradlo. „Vždyť přece za chvíli bude Halloween,“ drmolil sem a snažil se přitom zároveň zahalit svý nahý tělo a zároveň strhnout z hlavy tu nepoddajnou šprndu. „Já... snažil jsem se jen najít vhodný oblečení na tu taškařici.“

„Ať už seš vocuď, úchyláku jeden!“ zuřil tata.

19:30 – Tata se mnou furt nemluví. I Lacey je ňáká naštvaná. Šíleně mě bolí hlava. Co to vlastně ten Paul hulil?

Připravil sem si svý školní voblečení, výkřik módy roku sedumdesát tři. (Tata se snaží ušetřit tím, že mi kupuje vobnošený hadry na blešáku.) Zítra vstoupím na půdu Redwoodský střední, přesně tam, kde se jediná láska mýho života proslavila skvělejma intelektuálníma triumfama. Kéž by tam tak moha být se mnou a představit mě všem těm svým znamenitým přátelům. Já tam však musím vstoupit sám a vopuštěnej. Široko daleko zde nemám jedinýho přítele nebo přítelkyni. Je to nesnesitelná myšlenka. Snažím se na ni nemyslet.

21:45 – Tata právě bez klepání vstoupil do mýho pokoje (evidentně zastává tutéž filozofii jako jeho bývalá žena).

„Tak tomu tvýmu dnešnímu divadýlku budeme říkat první bod,“ prohlásil.

„Tak jo,“ zamumlal jsem, trochu zmatenej.           

„Ještě dva body, kamaráde, a valíš zpátky do Oaklandu, je to jasný?“

„Naprosto,“ odpověděl sem.

„Máš k tomu ještě co říct?“ chtěl vědět.

Zamyslel sem se. „Tati,“ řek sem nakonec, „nemohl bys zaklepat, dřív, něž sem vlezeš?“

„Tak klepat budu,“ zasípal táta, „až mi začneš platit nájem za tuto místnost. Tak asi dvě kila měsíčně by mi připadlo přiměřený. Co bys tomu řek, chytráku?“

Říkám, tato, že až zdechneš, dám tvý tělo vědě v plen. Možná, že se podaří identifikovat novej gen – myslím ten, kterej může za to, že se roděj magoři.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist