<<< Literární doupě
Literární doupě

Platón

OBRANA SÓKRATOVA (Apologie)

kompletní kniha (e-book)

 

Platónova Obrana Sókrata - Jinek Jakub
 
 
cena původní: 258 Kč
cena: 229 Kč
Platónova Obrana Sókrata - Jinek Jakub
Theaitétos - Platón
 
 
cena původní: 148 Kč
cena: 131 Kč
Theaitétos - Platón
Sofistés - Platón
 
 
cena původní: 148 Kč
cena: 131 Kč
Sofistés - Platón

 

    1   >

 

 

Úvod

Poznání Sókrata byla velká zkušenost Platónova mládí. Platón přilnul všemi svými vlohami i snahami k svému "staršímu druhu" a zůstal mu trvale vděčen za cestu, na kterou byl od něho uveden.

Sókratovu násilnou smrt cítil Platón po celý svůj život jako nespravedlivý čin, který spáchaly Athény na svém nejspravedlivějším občanu. ještě když píše ve svém kmetství o této události, uvádí ten hřích na Sókratovi mezi důvody, že se proti svému původnímu určení i snažení navždy odvrátil od politické činnosti ve své rodné obci. Sókratova smrt vryla do jeho duše první hluboký pocit protikladu mezi filosofem a množstvím.

Jistě bylo silně vzrušeno celé veřejné mínění athénské tou neobvyklou událostí, že byl v Athénách pro rušení státního náboženství souzen a popraven athénský občan. Myslitelé, kteří byli před tím zažalováni pro takový zločin, byli cizinci a soudu unikli, Anaxagoras pomocí Perikleovou, Prótagoras včasným odchodem z Athén. S demokratickou volností slova byl posuzován čin athénského soudu; vystupovali jeho obhájci, ale byly také hlasy, které mu vytýkaly nespravedlnost. Spor o Sókrata podnítil i psané projevy. Sofista Polykratés napsal za několik let po smrti Sókratově Žalobu na Sókrata - možná že jako pouhou ukázku toho literárního druhu - řečník Lysias ve zvláštním spise Sókrata proti Polykratovi hájil, Xenofón sepsal Obranu Sókrata a také ve svých Vzpomínkách na Sókrata vylíčil Sókrata jako muže, který si nezasloužil odsouzení a smrti.

Platónova Obrana Sókrata stojí stranou od této časové literatury a snad s ní nesouvisí ani dobou svého vzniku; ostří Sókratovy smrti pro Platóna neotupělo nikdy. Jeho Obrana není hájení Sókrata proti literárním útokům, jako snad byla obrana Lysiova, ani to není Platónovo podání toho, co Sókratés sám mluvil na soudě, jako je do jisté míry Apologie Xenofóntova. Je sice složena jako řeč, kterou mluví Sókratés sám ke svým soudcům, ale ačkoli je možno s jistou pravděpodobností soudit, že do ní Platón pojal něco ze skutečné řeči Sókratovy, přece to je celkovým pojetím, myšlenkovým obsahem i slohovým výrazem vlastní dílo Platónovo, hledící přes historickou událost Sókratova soudu z r. 399 př. Kr. do oblasti nadosobní a nadčasové. Překládáme-li řecký nadpis tohoto díla Apologiá Sókrutús do češtiny slovy Obrana Sókrata, jsme si vědomi, že v souhlase s těmi starověkými pořadateli Platónových spisů, kteří sami zavedli onen nadpis, řadíme tento výtvor Platónův do slovesného druhu "obran", napsaných ve prospěch Sókratův, a že porušujeme jeho uměleckou fikci, podle níž tu nehájí Sókrata Platón, nýbrž Sókratés hájí sám sebe; se zachováním této fikce bychom tedy měli nadepsat Obrana Sókratova.

Ve shodě s vnějšími okolnostmi Sókratova soudu mluví také Platónův Sókratés k "athénským mužům", to jest k dikastériu, oddělení soudního výboru athénských občanů, určenému k rozsouzení jeho případu. Výbor pro lidové soudy, héliaia, se skládal v demokratických Athénách ze 6000 vylosovaných a přísahou zavázaných občanů, z nichž bylo 1000 náhradníků. Byl rozdělen na 10 dikastérií; jedno takové dikastérion soudilo í Sókrata.

Skutečná řeč Sókratova byla odpovědí na žalobu, kterou na něj podal u archonta zvaného "král", soukromý žalobce Melétos - stálých veřejných žalobců v antických státech nebylo-pro zločin rušení státního náboženství a kažení mládeže, tedy pro zločin podvracení státu. Vedle Meléta stál za žalobou, snad jako její hlavní původce, demokratický politik Anytos a byl pro ní získán í řečník Lykón. Hlavní žalobce Melétos se jeví také na pozadí dialogu Euthyfrón.

Ze skutečné Sókratovy obrany podržel Platón také její trojdílnost. První řeč pronesl Sókratés po řečech svých žalobců před hlasováním o vině, druhou před hlasováním o trestu a třetí, když mu byl přisouzen trest smrti. Jaký byl obsah těch řečí" s jistotou nevíme. Můžeme souditi, že v první z nich uváděl Sókratés za hlavní důkaz své neviny celý svůj život.

Platónova Obrana Sókrata není svým myšlenkovým obsahem jen zčásti ohlas skutečné obrany Sókratovy. Ani to vůbec není obrana v pravém smyslu toho slova; vlastní odpověď na žalobu je v ní až ironicky odbyta. Platón v ní ukazuje na Sókratově osobě, jaký úkol i jaký úděl má ve společností filosof Filosof strhává lidem masky jejich domnělých moudrostí a ctností, vyrušuje lidi z jejích nemyslícího a spokojeného klidu. odvrací je od jednostranného zájmu o věci tohoto světa a ukazuje jim jejich povinnost starati se o duši. Filosof je zjev výjimečný; liší se od množství svými názory o dobru a zlu, stává se tomu množství nepohodlným a obtížným, a protože množství má v rukou hmotnou moc, zbavuje se filosofa násilím. Ale smrt je zlem jen tomu, kdo nebyl dobrý v životě: filosof odchází ze života s dobrý m svědomím, že věrně stál na místě, na které ho postavil bůh, odchází - jak píše Platón v Ústavě - "s krásnou nadějí, pokojně a usmířen".

Filosofova činnost je služba bohu, ale zároveň i služba společnosti. Platónův Sókratés vysvětluje, proč nekonal tuto službu účastenstvím v praktickém životě politickém. Ani zde nehájí Platón tou měrou Sókrata, jako spíše typ filosofa - a sebe samého. Platón, který vyslovil slavný ideál vladaře-filosofa, ukazuje v Obraně a pak i mnohokrát jinde, že v demokratické politice není pro filosofa místa. Z osudu Sókratova poznal, že pro filosofa není místo ani na ulici; filosof "žije v tichosti" - čteme v Ústavě - "a koná své dílo, jako když za bouře odstoupí do přístřeší před prachem a deštěm, hnaným od větru, a dívá se, jak se ostatní brodí v nezákonnosti". Sókratův žák přenesl hledání pravdy z ulice do Akademie.

Filosof stojí ve své výjimečnosti nad množstvím, jež nemůže být filosofické; množství se domnívá, že filosof stojí proti němu. V obraně sepsané od Xenofónta hájí se Sókratés dokazováním, že obětoval bohům jako jiní lidé a že ani jinak nedělal nic odlišného od jiných lidí. Platónův Sókratés právě naopak s důrazem sobě vlastním vytýká, že se od jiných lidí liší. Odlišil ho od nich sám delfský bůh, když ho prohlásil za nejmoudřejšího ze všech lidí. Také u Xenofónta je zpráva o podobném odlišení, ale jen u Platóna je ho užito za pobídku k Sókratovu zkoumání lidí, kterou se Sókratova činnost představuje jako božské poslání, a jenom zde je rozřešeno oním pokorně vítězným paradoxem Sókratovým: "Nejmoudřejším mě nazval bůh proto, že já jediný jsem si vědom své nevědomosti."

U Platónova Sókrata není v jeho poměru k nemyslícímu množství a k nespravedlnosti obce ani zloby ani výčitek; je tu jen sršící a jiskřící ironie. Ta u Platóna nenáleží typu filosofa, nýbrž Sókratovi samému. Palčivým jejím projevem je to, že Sókratés, když si má navrhnout trest, žádá, aby byl poctěn stravováním u státního krbu v prytaneiu. Myšlenka hodná Sókrata, ale patrně Platónova.

O Platónově Obraně Sókrata bylo již ve starověku velmi správně napsáno, že je to poučení, jaký má být filosof. Ve svém stáří hodlal Platón napsat rozbor pojmu filosofa touž metodou, které užil v dialozích Sofistés a Politikos. Ale k napsání Filosofa nedošlo. Za to by mohl být dán tento titul Obraně, jež ne dialektickým způsobem, nýbrž názorným představením silné osobnosti Sókratovy ukazuje, kdo je filosof. Nejde tu o odbornictví, nýbrž o vlastnosti podmiňující filosofickou povahu: povznesenost duše, víru v pravdu a statečnost.

Platónova Obrana Sókrata je mohutný památník jedné z těch osudných srážek v dějinách lidstva, kdy jednotlivec, který se svým myšlením odlišil od množství, je obviněn ze zločinu na společnosti a hyne; z řeckého písemnictví lze s ní srovnávati Sofokleovu tragédii Antigonu. Ale zároveň z ní slyšíme Platónovo vyznání víry v sílu filosofické osobnosti, která vítězí nad vším lidským, nad životem i nad smrtí. A tak je tato Obrana pro své mravní éthos i pro dynamiku svého slohu právem počítána k nejúchvatnějším slovesným dílům, která kdy vytvořil lidský duch.

Tento Platónův spis byl přeložen do češtiny již několikrát. Po starších překladech Kosinově (1863) a Saskově (1864) přeložil jej v novější době J. Entlicher (1910) a J. Ludvíkovský (1929).

Překládal jsem z řeckého textu ve vydání J. Burneta (Platonis opera, sv. 1, 2. vyd., Oxonii 1905); odchylky od Burnetova vydání jsou vyznačeny v Poznámkách.

F. N.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist