<<< Literární doupě
Literární doupě

Edgar Allan Poe

ANDĚL PITVORNOSTI

kompletní kniha (e-book)

 

Anděl pitvornosti/ The Angel of the Odd - Poe Edgar Allan
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 176 Kč
Anděl pitvornosti/ The Angel of the Odd - Poe Edgar Allan
In the Shadow of Edgar Allan Poe - Poe Edgar Allan, Leslie  S.
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 381 Kč
In the Shadow of Edgar Allan Poe - Poe Edgar Allan, Leslie S.
Tales and Poems - Poe Edgar Allan
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Tales and Poems - Poe Edgar Allan

 

    1    

 

 

Bylo sychravé listopadové odpoledne. Právě jsem spořádal neobyčejně sytý oběd, v němž nikterak nepodstatným chodem byly těžko stravitelné lanýže, a seděl jsem sám v jídelně, nohy na obrubě krbu, po ruce stolek, který jsem si přisunul k ohni, na stolku pár skrovných zákusků a různé láhve s vínem, pálenkou a likéry. Dopoledne jsem pročítal Gloverova Leonidase, Wilkieho Epigoniádu, Lamartinovu Pouť, Barlowovu Kolumbiádu, Tuckermannovu Sicílii a Griswoldovy Kuriozity; neváhám proto přiznat, že jsem z toho byl poněkud připitomělý. Pokusil jsem se vzchopit pomocí klaretu, ale když mi nepomohlo ani povícero sklenek, v zoufalství jsem otevřel pohozené noviny. Pozorně jsem si přečetl rubriku "Domy k pronajmutí", pak rubriku "Zaběhnutí psi" a pak dvě rubriky o uprchlých manželkách a učních, potom jsem se neohroženě pustil do úvodníku. Když jsem jej přečetl od první do poslední řádky, aniž jsem porozuměl jediné slabice, napadlo mne, jestli není napsán v čínštině, a tak jsem jej četl pozpátku od poslední k první řádce, ale ani takhle jsem zvlášt nepochodil. Užuž jsem chtěl zklamaně odhodit"ten čtyřstránkový arch, to milé arcidílko, jež nepohaní ani básníci", když mne zaujal následující odstavec:

Cesty vedoucí k smrti jsou početné a prapodivné. Jistý londýnský list píše o muži, který zahynul z příčiny vskutku nevšední. Dotyčný ,foukal šipky`, což je hra, při níž se dlouhá jehla omotaná kouskem příze fouká tenkou trubičkou do terče. Muž vložil jehlu do nesprávného konce trubičky, a když se nadechoval, vtáhl si ji do hrdla. ,Šipka ' se zasekla do plic a za několik dní nato muž zemřel.

Když jsem tohle dočetl, popadl mne - aniž jsem vlastně věděl proč - ohromný vztek. "To je hanebný podvod," zvolal jsem, "nehorázná kachna - z prstu vycucaný výplod nějakého méněcenného pisálka - nějakého zkrachovaného ubožáka, který smolí jakési báchorky z Šlarafie. Tihle chlapi sázejí na přehnanou lehkověrnost našeho věku a brousí svůj vtip na nemožných, zhola nepravděpodobných výmyslech na bizarních příhodách, jak tomu říkají; jenže lidem bystře uvažujícím," (jako jsem já, dodal jsem v závorce a bezděky si položil ukazovák na kořen nosu) "lidem rozjímavého a vnímavého ducha je na první pohled zřejmé, že daleko nejbizarnější příhodou je okolnost, jak zázračně se tyhle bizarní příhody poslední dobou rozmohly. Pokud se mne týká, nemíním od nynějška uvěřit ničemu, co je jen trochu nevšední."

"Mein Gott, to pyste pyl ale ochromny plásen !" řekl mi na to jeden z nejpozoruhodnějších hlasů, jaké jsem kdy slyšel. Zprvu jsem měl dojem, že mi hučí v uších - což se člověku stává, když si notně přihne -, avšak vzápětí mi ten zvuk připadal, jako když někdo udeří silným klackem do prázdného sudu; a tímto výkladem bych se byl nejspíš spokojil, kdybych byl nerozpoznal artikulované slabiky a slova. Od přírody nejsem ani trochu nervózní a těch několik sklenic klaretu, které jsem vysrkal, mě krapet rozkurážilo, takže jsem se vůbec nevyplašil, naopak, zvedl jsem jen nonšalantně zraky a rozhlédl se kolem sebe po vetřelci. Žádného jsem však nespatřil.

"Chee !" ozval se znovu hlas, zatímco jsem pátravě zíral po pokoji, "fy ale musite pyt namasány jak práse, dyž nefidyte, še tu setim srovna proty fámi."

Potom mě napadlo, abych se podíval přímo před sebe, a namouduši, rovnou před nosem, naproti u stolu seděla postava vymykající se bližšímu zařazení, ne však tak docela popisu. Její tělo tvořil vinný nebo rumový sud či nádoba toho druhu a mělo do sebe cosi nefalšovaně falstaffovského. Do dna byly zapuštěny dvě butely, sloužící nejspíš jako nohy. Místo paží se z horní části trupu klátily dvě značně protáhlé láhve, jejichž hrdla nahrazovala ruce. Pokud jde o hlavu, nezaznamenal jsem na nestvůře nic víc než hesenský drátěný demižón, podobající se velké tabatěrce s dírou uprostřed víka. Tento demižón (završený trychtýřem jako husarskou čapkou sraženou do očí) ležel na sudu naplocho s otvorem namířeným na mne; a tímto otvorem, který se špulil jako ústa velice pedantské staré panny, vydávala ta kreatura dunivé, bručivé zvuky, které zřejmě pokládala za srozumitelnou řeč.

"Pofitám," řeklo to, "musíte pyt namasány jako práse, dyž fy sedyte tám a nefidyte mě sedět táty; a taky pofitám, že musite pyt chloupější než husa, dyž fy nevěršite, co je černy na pilym. Fšécko, každy slofo, co tam tyskli, je práfta."

"Kdo jste, prosím vás?" zeptal jsem se důstojně, třebaže s jistými rozpaky. "Jak jste se šem dostal a o čem to vlastně mluvíte?"

"Jak já sem taty tostal," pravila postava, "to fam po tom nyc nény. A o čem mlufim? O tom mlufim, co je potle mě dobže mlufit. A kto ja sem? No, proto sem táty pšišel, apyste na flastny oka fiděl."

"Jste opilý pobuda," řekl jsem, "a já ted zazvoním a nařídím sluhovi, aby vás vykopl na ulici."

"Checheche !" smál se ten chlap. "Chuchuchu - to netokášete !"

"Nedokážu?" řekl jsem. "Jak to myslíte - co nedokážu?" "Sasvonit," odpověděl a snad se chtěl zašklebit těmi svými malými poťouchlými ústy.

Nato jsem se pokusil vstát, abych svou pohrůžku uvedl ve skutek, avšak ten darebák se napřáhl docela ležérně přes stůl a hrdlem jedné té dlouhé láhve mne klepl do čela a srazil tak zpátky do křesla, z něhož jsem se už napolo zvedl. To mne úplně ohromilo a chvilku jsem byl na rozpacích, co počít dál. On ale nerušeně pokračoval:

"No fidyte - nejlip dyš klidne sedyte. A tetka se vy dofite, kto ja zem. Topše se podyfejte! Já zem Antěl pitfornosty." "No, pitvorný jste dost," osmělil jsem se odpovědět, "ale měl jsem vždycky dojem, že andělé mají křídla."

"Kšídla!" zvolal značně popuzen. "Co pych delalja s kšidlama? Mein Gott, copak mě mate sa nejake kůrže?"

"Ne - proboha to ne!" odvětil jsem polekaně. "Vy nejste ; kuře - ani zdání."

"Tak topše, ale koukejte klidne setět a hezky se chofat, '' nebo fam sase jednu frazim. To kůrže ma kšídlo und sofa ma kšídlo und maly ťáplik ma kšídlo und ten tojfl Pelsepup ma kšídlo. Ale antěl nema ani jedno kšídlo a já sem Antěl pitfornosty."

"A co vlastně teď u mne pohledáváte -"

"Pochletaváte !" vybafla ta věc. "Fy ste ale nefycvalany choloprátek, dyš fy se ptate čentlmena a k tomu antěla, co tu 'pochletává !"

Takovéhle řeči jsem si už nemohl nechat líbit, ani od anděla ne. A tak jsem se vzmužil, uchopil slánku, jež byla na dosah, ' a mrštil jí po vetřelcově hlavě. On však bud uhnul, anebo já jsem špatně mířil; podařilo se mi právě jen to, že jsem roztřískal sklo, které krylo ciferník hodin na krbové římse. Pokud se anděla týká, vyjádřil své mínění o mém útoku tak, že mne zase jako prve několikrát za sebou pořádně klepl do čela. Tyto rány mne okamžitě přivedly k poslušnosti a takřka hanebně doznávám, že mi bud bolestí, nebo vzteky vyhrklo z očí krapet slz.

"Mein Gott!" pravil Anděl pitvornosti, patrně obměkčen mou zkroušeností. "Mein Gott, ten šlověk je puť felice namasány, anebo felice smutny. Ty nesmiš to pit tak silny - musiš do fina pšidat vótu ! Táty se napi, puť pašak chlap a nepreč - nepreč, žikám."

Nato Anděl pitvornosti dolil můj pohár (v němž bylo asi do třetiny portského) bezbarvou tekutinou, která prýštila z jedné ruky v podobě láhve. Všiml jsem si, že tyto láhve mají na hrdlech nálepky, a na těch nálepkách žeje nápis "Kirschwasser".

Uznalá andělova vlídnost mne naladila naměkko, a posilněn vodou, jíž mi nejednou zředil mé portské, ukonejšil jsem se posléze natolik, že jsem mohl klidně naslouchat jeho nevšední přednášce. Netroufal bych si vypovědět vše, co jsem se doslechl, ale z toho, co říkal, jsem postřehl, že je to strážný duch, bdící nad "všemi maléry lidstva", a že jeho posláním je pořádat příhody, nad jejichž pitvorností musí znovu a znovu žasnout všichni pochybovači. Když jsem se tu a tam opovážil vyslovit vážné pochyby o jeho smělých výrocích, začal doopravdy běsnit, takže jsem nakonec usoudil, že bude moudřejší mlčet a nechat ho, at si vede svou. Rozpovídal se tedy zeširoka, kdežto já jsem jen seděl se zavřenýma očima, zabořený do křesla a bavil se žvýkáním hrozinek a cvrnkáním jejich stopek po pokoji. Avšak anděl si toto mé počínání začal náhle vykládat jako nevážnost ke své osobě. Nepříčetně rozlícený vstal, narazil si trychtýř ještě hlouběji do očí, strašlivě zaklel a pronesl jakousi hrozbu, jejíž smysl jsem přesně nepochopil, a nakonec se mi po pás uklonil a odporoučel se s přáním, kterým počastoval Gila Blase arcibiskup granadský: "Beaucoup de bonheur et un peu plus de bon sens!" neboli : hodně štěstí a o trochu víc rozumu.

Ulevilo se mi, když odešel. Z těch několika málo skleniček klaretu, jež jsem vypil, na mne teď šlo spaní, zachtělo se mi zchrupnout si na patnáct dvacet minut, jak mám ostatně po obědě ve zvyku. V šest hodin jsem měl důležitou schůzku, kterou jsem za nic nechtěl zmeškat. Předchozí den vypršela má pojistná smlouva na dům, který obývám, a protože vznikly jakési rozpory, dohodl jsem se, že v šest zajdu na ředitelství pojištovny a ujednám tam podmínky nové smlouvy. Vzhlédl jsem k hodinám na krbové římse (na to, abych vytahoval kapesní hodinky, jsem byl příliš ospalý) a s potěšením jsem zjistil, že mám ještě pětadvacet minut času. Bylo půl šesté; do pojištovny dorazím hladce za pět minut; a nikdy jsem chvilku siesty nepřetáhl přes dvacet pět minut. Měl jsem tedy docela bezpečný pocit a neprodleně jsem se uvelebil k spánku.

Když jsem si hezky pohověl, opět jsem vzhlédl k ciferníku nad krbem - a tu jsem málem uvěřil, že se tu děje opravdu něco velice pitvorného; shledal jsem totiž, že jsem místo obvyklých patnácti až dvaceti minut dřímal pouze tři minuty; neboť do sjednané schůzky zbývalo stále ještě dvacet sedm minut. Oddal jsem se opět spánku, ale když jsem se probudil podruhé, bylo k mému krajnímu údivu na hodinách pořád ještě dvacet sedm minut do šesté. Vyskočil jsem, abych hodiny prozkoumal, a zjistil jsem, že se zastavily. Mé kapesní hodinky ukazovaly půl osmé, a poněvadž jsem spal dvě hodiny, schůzku jsem samozřejmě zmeškal. "Nevadí," řekl jsem si, "ráno zajdu do kanceláře a omluvím se ; teď by mne jen zajímalo, co se stalo s hodinami?" Při bližší prohlídce jsem zjistil, že jedna hrozinková stopka, jak jsem je cvrnkal po pokoji za andělovy vleklé přednášky, prolétla rozbitým sklem ciferníku, uvízla jedinečnou náhodou v dírce pro klíček, a jak z ní konečkem vyčuhovala, zastavila chod minutové ručičky.

"Á, už vidím," řekl jsem, "žádná záhada, to se rozumí - jenom náhoda, k jakým tu a tam dochází."

Už jsem o tom dál nepřemítal a odebral jsem se v obvyklou hodinu na lůžko. Postavil jsem svíci na stojan v záhlaví postele v úmyslu přečíst si několik stránek spisu Všudypřítomnost boží - želbohu jsem však do dvaceti vteřin usnul. Světlo jsem samozřejmě nechal hořet.

Ve spánku mě děsila přízračná postava Anděla pitvornosti. Zdálo se mi, že stojí v patách lůžka, odhrnuje záclonky a dutým, odporným hlasem sudu mi slibuje ukrutnou pomstu za opovržení, s jakým jsem se k němu zachoval. Svůj dlouhý proslov zakončil tím, že sňal z hlavy trychtýřovitou čapku, vrazil mi její úzký konec do hrdla a zahltil mne oceánem kirschwasseru, kterou v nepřetržitém proudu chrlil z protáhlé láhve, jež mu sloužila jako paže. Když jsem z těchto nesnesitelných muk posléze procitl, stačil jsem zrovna zahlédnout krysu, jak pádí od stojanu s rozžatou svící, nestačil jsem jí však zabránit, aby s ní nezmizela v díře. Krátce nato zavanul do mého chřípí silný, dusivý zápach - rázem mi svitlo, že v domě hoří. V několika minutách se rozpoutal požár v plné síle a v neuvěřitelně krátké době byl celý dům v jednom plameni. Z pokoje jsem mohl uniknout pouze oknem. Zástup lidí však rychle sehnal dlouhý žebřík a přistavil jej k oknu. Chvatně, a zdálo se i bezpečně, jsem po něm slézal, když tu ohromný vepř - který mi svým bachratým břichem a vůbec celkovým vzhledem i fyziognomií připomínal Anděla pitvornosti - tedy tento vepř, jak říkám, který až dosud klidně dřímal v blátě, si tecď zčistajasna vzal do hlavy, že se potřebuje podrbat na levé lopatce, a nepřipadl na příhodnější drbadlo, než jaké mu skýtal spodek žebříku. Rázem jsem se zřítil a při smůle, která mne stíhá, jsem si zlomil ruku.

Tato událost - spolu se ztrátou nároku na pojistné a ještě vážnější ztrátou vlasů, které mi dočista sežehl oheň - na mne hluboce zapůsobila, ba tak mnou otřásla, že jsem se rozhodl, že se ožením. Znal jsem bohatou vdovu, která právě truchlila nad ztrátou svého sedmého manžela, a její raněné duši jsem nabídl balšám svých slibů. Zdálo se, že mým prosbám váhavé podléhá. S pocity vděku a opojného obdivu jsem poklekl k jejím nohám. Zapýřila se a sklonila hlavu, takže se její bohaté vrkoče dotýkaly mé prozatímní kštice, dodané panem Grandjeanem. Nevím, jak se naše vlasy mohly do sebe zaplést, ale zapletly se. Povstal jsem bez paruky s holou bleskovkou, kdežto ona, plna opovržení a hněvu, v záplavě cizí kadeře. Mé vyhlídky na sňatek s vdovou se tedy zhatily nešfastnou náhodou, kterou sice nebylo možno předvídat, jež však byla přesto přirozeným důsledkem předchozích událostí.

Nezoufal jsem však a odhodlal jsem se dobýti srdce ne tak neoblomné. Štěstěna mi byla opět na krátký čas nakloněna, pak ale znovu vše zmařila malicherná příhoda. Potkal jsem svou vyvolenou na promenádě, hemžící se městskou smetánkou, a zrovna jsem se jí chystal vyseknout co nejvybranější poklonu, když mi do koutka oka vlétlo jakési cizí tělísko a na chvíli mne úplně oslepilo. Než jsem znovu prozřel, paní mého srdce nenávratně zmizela - nadobro uražena tím, že jsem ji minul bez pozdravu, vykládajíc si mé chování jako záměrnou nezdvořilost. Stál jsem dosud celý zkoprnělý nad nenadálostí této příhody (která by ovšem mohla potkat kohokoli pod sluncem) a můj zrak byl dosud ochromený, když mne oslovil Anděl pitvornosti a s nečekanou přívětivostí mi nabídl pomoc. Velice něžně i obratně mi prohlédl postižené oko, sdělil mi, že v něm mám jakousi "kapičku" (nevím, co tím myslel), a tu mi k mé úlevě odstranil.

Usoudil jsem nyní, že je nejvyšší čas skoncovat se životem (když si na mne neštěstí tak tvrdě zasedlo), a zamířil jsem za tím účelem k nejbližší řece. Tam jsem odložil šatstvo (proč bychom neměli umírat tak, jak přicházíme na svět?) a vrhl jsem se střemhlav do proudu. Jediným svědkem tohoto osudného činu byla opuštěná vrána, kterou zřejmě přilákalo zrní napuštěné kořalkou - sotva si na něm pochutnala, zbloudila od svého hejna. Jakmile jsem se ponořil, tento pták si umanul, že uletí s nejnepostradatelnější součástí mého oblečení. Odložil jsem proto zatím sebevražedný úmysl, vklouzl dolními končetinami do rukávů kabátu a pustil se za padoušským ptákem s hbitostí, jakou případ vyžadoval a okolnosti dovolovaly. Avšak krutá osudová smůla se mi stále lepila na paty. Jak jsem se překotně řítil vpřed, hlavu v oblacích, oči upřené na zcizitelku mého majetku, zjistil jsem náhle, že se mé nohy nedotýkají pevné půdy, že po pravdě řečeno padám do propasti; a věru by ze mne byla zůstala jen mastná skvrna, kdybych se byl naštěstí nezachytil konce dlouhého vodicího lana, visícího z balónu, jenž právě letěl nade mnou.

Jakmile jsem se vzpamatoval natolik, abych pochopil, v jaké šlamastice vězím či spíše se vznáším, začal jsem o své choulostivé situaci z plných plic uvědomovat vzduchoplavce nad sebou. Mohl jsem si však plíce vykřičet - bud mne ten blázen vůbec nevnímal, anebo mne ten darebák schválně přehlížel. Zatímco balón prudce stoupal, mých sil ještě prudčeji ubývalo. Užuž jsem se chtěl odevzdat smutnému osudu a bez hlesu klesnout do moře, když tu se můj duch opět vzmužil : zaslechl jsem odkudsi shora dutý hlas, který jako by si ledabyle broukal jakousi operní árii. Vzhlédl jsem a spatřil Anděla pitvornosti. Se založenýma rukama se opíral o okraj koše; v ústech měl dýmku, z které nenuceně bafal a budil dojem, že je jak sám se sebou, tak s vesmírem vůbec náramně spokojen. Byl jsem příliš vyčerpán, abych mohl promluvit, a tak jsem na něho jen úpěnlivě zíral.

Ani on několik minut nepromluvil, třebaže ze mne nespouštěl oči. Posléze, přesunuv pěnovku uvážlivě z pravého koutku úst do levého, přece jen se uráčil promluvit.

"Kto fy ste?" otázal se mne. "A co tam donnerwetter těláte?"

Na tuto drzost, krutost a licoměrnost jsem byl schopen vyrazit ze sebe jen jedno slůvko : "Pomoc !"

"Pomos!" opakoval po mně ten lotr. "Já? Akorát! Taty máš flašku - ta ty pomuše, a di mi z fóči !"

S těmito slovy upustil těžkou láhev kirschwasseru, která mi dopadla přímo na temeno hlavy - měl jsem pocit, že mám mozek nadranc. Pod dojmem této představy jsem se chystal pustit lana a důstojně se rozžehnat se životem, avšak andělův křik mě od toho záměru odvrátil.

"Trž se !" vybídl mne. "Nač ten spěch - počkej ! Chceš eště jeten flaštyčku, anepo si už natobro sčizlivy a maš rosum sase pochromadě?"

Na to jsem rychle dvakrát za sebou kývl hlavou: jednou záporně - tím jsem chtěl naznačit, že prozatím o další láhev nestojím - a jednou souhlasně - tím jsem mu chtěl sdělit, že jsem opravdu střízlivý a mám dozajista všech pět pohromadě. Zřejmě jsem si tím anděla poněkud udobřil.

"Na, už věršiš?" zeptal se mne. "Už kónečně věršiš, že se tějou pitforny věci?"

Opět jsem přikývl na souhlas.

"A věršiš taky na mě, Antěla pitfornosty?" Znovu jsem přitakal.

"A usnavaš, že si totál namasány a taky plázen?" Ještě jednou jsem přikývl.

"Tej si tedy prafou ruku do lefy kapsy od kalchot - na tůkaz, že se natopro potfoluješ Antěli pitfornosty!"

Tohle přání jsem z očividných důvodů nemohl splnit. Předně jsem si levou ruku zlomil pádem ze žebříku, takže kdybych se byl přestal držet pravou rukou, přestal bych se držet vůbec. Za druhé jsem neměl kalhoty, neboť jsem doposud nedopadl vránu, která mi je odnesla. Byl jsem proto nucen k své veliké lítosti zavrtět hlavou záporně - snažil jsem se dát tím andělu na srozuměnou, že je mi zrovna v té chvíli jaksi zatěžko vyhovět jeho skromnému přání ! Ještě se mi hlava ani nezastavila, když Anděl pitvornosti zařval:

"Tak tedy táhny k čertu, donnerwetter !"

Sotva to vyslovil, vytáhl ostrý nůž a přeťal jím lano, na kterém jsem visel, a protože jsme čirou náhodou byli právě nad mým domem (který mi za mého putování docela hezky přestavěli), stalo se, že jsem sletěl po hlavě do širokého komínu a přistál v krbu v jídelně.

Když jsem přišel k sobě (pád mě úplně omráčil), zjistil jsem, že jsou čtyři hodiny ráno. Ležel jsem jak široký tak dlouhý tam, kde jsem dopadl z balónu. Má hlava se nořila do popela vyhaslého ohniště, kdežto mé nohy spočívaly na troskách překoceného stolku, mezi zbytky všelijakých zákusků, promísených novinami, střepy a rozbitými lahvemi, jakož i prázdným džbánem schiedamské kirschwasser. Tak se mi pomstil sám Anděl pitvornosti.

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist