<<< Literární doupě
Literární doupě

Edgar Allan Poe

WILLIAM WILSON

kompletní kniha (e-book)

 

American & British Studies 6 -
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
American & British Studies 6 -
In the Shadow of Edgar Allan Poe - Poe Edgar Allan, Leslie  S.
 
 
cena původní: 429 Kč
cena: 382 Kč
In the Shadow of Edgar Allan Poe - Poe Edgar Allan, Leslie S.
Čierny kocúr - Poe Edgar Allan
 
 
cena původní: 328 Kč
cena: 278 Kč
Čierny kocúr - Poe Edgar Allan

 

    1    

 

 

Co o tom říci? Co říká kruté svědomí, ten přízrak na mé cestě?

W. Chamberlayne, Pharonnida

 

Dovolte mi, abych si pro tuto chvíli říkal William Wilson. Čistý list, který mám před sebou, netřeba poskvrňovat mým pravým jménem. Přineslo mému rodu už příliš mnoho zášti a hrůzy a opovržení. Nerozvály snad rozkacené větry jeho hanebnou pověst do nejzazších koutů země? Ó nejzavrženéjší ze všech zavržených ! Nejsi snad navždy mrtev pro tento svět, pro jeho pocty, pro jeho květy, pro jeho vznešené tužby a cíle? Nevisí snad navěky hustý, šerý, nekonečný mrak mezi tvými nadějemi a nebem tam nahoře?

Ani kdybych mohl, nebudu dnes na tomto místě líčit nevýslovná muka a neodpustitelné zločiny svých nedávných let. V tomto údobí - v těchto posledních letech - se má zvrhlost náhle prudce vystupňovala, a já si ted nepřeji nic jiného, než odhalit její příčinu. Lidé upadají mravně většinou pozvolna. Ze mne spadla veškerá ctnost naráz jako plášt z ramenou. Ze zkaženosti celkem nezávažné povahy jsem skokem dospěl k zhýralosti nestoudnější, než jakou proslul Elagabalus. Poshovte mi prosím, vyslechněte, jaká náhoda, jaká ojedinělá událost přivodila tuto pohromu. Smrt se blíží a stín, který je její předzvěstí, měkce obestírá mou duši. Kráčeje chmurným údolím, prahnu po účasti - řekl jsem bezmála útrpnosti - svých bližních. Rád bych je přesvědčil, že jsem byl do jisté míry otrokem okolností, jež se vymykají vůli a vlivu člověka. Přál bych si, aby v příběhu, který tu dopodrobna vylíčím, nalezli pro mne v té pustině hříchu aspoň malou oázu sudby. Chtěl bych, aby připustili - a sotva mohou nepřipustit -, že jakkoli silná pokušení existovala přede mnou, ještě nikdy nikdo nemusel odolávat takovému pokušení, jakému jsem byl vystaven já, a nikdo tak jako já ještě žádnému pokušení nepodlehl. A je to snad proto, že nikdo jako já dosud netrpěl? Cožpak jsem všechno neprožíval ve snu? A neumírám teď jako oběť hrůzy a záhady nejpřízračnější ze všech pozemských vidin?

Pocházím z rodu, který byl odedávna proslulý svou představivostí a lehce vznětlivou povahou, a já jsem již v raném dětství dával neklamně najevo, že jsem tyto rodinné rysy plně zdědil. S přibývajícími lety se projevovaly silněji a působily z mnoha důvodů vážné starosti mým přátelům a značné škody mně samému. Byl jsem čím dál svéhlavější, liboval jsem si v nejbujnějších rozmarech, propadal jsem nezkrotným náruživostem. Moji rodiče, nerozhodní, postižení podobnými vrozenými slabostmi jako já, se marně potýkali se špatnými sklony, jež se u mne prosazovaly. Několik chabých, pochybených pokusů o nápravu skončilo naprostým nezdarem z jejich strany, zato já jsem triumfoval. Od té doby byl můj hlas v domě zákonem - ve věku, kdy jen málo dětí bývá bez dozoru, jsem si mohl počínat, jak se mi zlíbilo, a stal jsem se téměř doslova pánem svých skutků.

Mé nejstarší vzpomínky na život ve škole jsou spojeny s rozlehlou budovou v alžbětinském slohu v zamlžené anglické obci, kde bylo bezpočet obrovských, sukovitých stromů a kde všechny domy byly nesmírně staré. Toto starobylé, úctyhodné městečko bylo spíš jakýmsi přeludem a uklidňovalo duši. Ještě ted živě pociťuji osvěžující chlad jeho stinných alejí a vdechuji vůni nesčetných keřů a znovu s nepojmenovatelnou slastí naslouchám, jak temně duní kostelní zvon, který každou hodinu s prudkým a ponurým rachotem vpadne do ticha šerého přítmí, v němž ponořena spí zdobná gotická věž.

Nic mi snad v této chvíli nemůže přinést větší potěšení, než si vybavovat drobné vzpomínky na školu a na vše, co s ní souvisí. Budiž mi odpuštěno, že v bídě, do které jsem zabředl - ach, příliš skutečné - hledám úlevu, jakkoli chabou a dočasnou, v hrstce nesourodých maličkostí. Jsou to všechno pouhé nicůtky a samy o sobě i směšné, ale v mých představách nabývají bezděky závažnosti ve spojení s dobou a prohy osudu, který na mne později tak těžce dolehl. Budu tedy vzpomínat.

Dům, jak jsem již řekl, byl starý a nepravidelného tvaru. Měl rozsáhlý pozemek, obehnaný vysokou, bytelnou cihlovou zdí, pokrytou nahoře vrstvou malty se střepy skla. Tento žalářní val vymezoval hranice našeho světa; za ty jsme směli nahlédnout jen třikrát do týdne - každou sobotu odpoledne, kdy jsme pod dohledem dvou podučitelů mohli hromadně vycházet na krátké toulky po sousedních loukách - a dvakrát během neděle, kdy nás opět tak sešikované odváděli na ranní a večerní bohoslužby do jediného místního kostela. Ředitel naší školy byl v tomto kostele zároveň pastorem. S jakým úžasem a zmatkem jsem ho sledoval z naší odlehlé lavice pod zadní klenbou kostela, když vznešeným, volným krokem vystupoval na kazatelnu ! Je to možné, aby tento pán s výrazem tak šlechetným a vlídným, s rouchem tak hladce, tak nábožně splývavým, s parukou tak nehybnou, mohutnou, tak pečlivě napudrovanou - byl týmž mužem, který ještě před chvílí s nevrlou tváří, v ušňupaných šatech, s rákoskou v ruce uplatňoval drakonické zákony svého ústavu? Ach, jaký paradox - příliš nestvůrný, abychom do něho pronikli!

V jednom výklenku důkladné zdi se chmurně tyčila ještě důkladnějšf brána. Byla snýtovaná a pobita železnými hřeby a nahoře se zubatily železné hroty. Jakou posvátnou hrůzu v našich hrudích probouzela! Otvírala se pouze za našich tří pravidelných odchodů a příchodů, o nichž jsem se zmínil, ale v každém zaskřípění jejích těžkých stěžejí jsme tehdy tušili hluboké záhady, nalézali nepřeberně námětů k ponurým poznámkám nebo ještě ponuřejším úvahám.

Rozsáhlý areál měl nepravidelný půdorys s četnými prostrannými výběžky. Tři nebo čtyři největší z nich sloužily jako hřiště. Půda zde byla rovná, vysypaná jemným, tvrdým štěrkem. Dobře si pamatuji, že nikde nebyly stromy, lavičky nebo něco podobného. Hřiště bylo ovšem za budovou. V jejím průčelí byl francouzský parčík, osázený zimostrázem a jinými keři, ale tímto posvátným prostorem jsme procházeli opravdu jen zřídka - pouze při prvním vstupu do školy a při posledním odchodu z ní nebo před vánocemi a letními prázdninami, kdy si pro nás přijel některý z rodičů či přátel a my jsme se s jásotem navraceli domů.

Ale ten dům ! Jaké prapodivné staré stavení to bylo - pro mne však se vším všudy zakletý zámek ! Jeho klikatým chodbám, jeho nepochopitelně rozčleněným přístavkům a traktům vskutku nebylo konce. Sotva se dalo bezpčně určit, v kterém ze dvou jeho pater člověk právě je. Mohl si být jist, že v každé místnosti najde tři čtyři schody vedoucí nahoru nebo dolů do dalšího pokoje. Také příčné, postranní chodbičky byly tak četné, nepřehledné a vzájemně se protínající, že naše nejurčitější představy o celé stavbě se příliš nelišily od našich představ o nekonečnosti. Během pěti let, která jsem tu strávil, se mi nikdy nepodařilo přesně stanovit, v které odlehlé části domu leží malá ložnice, kterou jsem sdílel s osmnácti až dvaceti jinými studenty.

Učebna byla největší místností v domě - a nemohl jsem se ubránit představě, že také největší na světě. Byla velice dlouhá, úzká a tísnivě nízká, s lomenými gotickými okny a dubovým stropem. V odlehlém, strašidelně působícím koutě byl čtyřhranný výklenek, hluboký asi osm až deset stop, kde měl náš ředitel, ctihodný pan doktor Bransby, po dobu vyučování svůj "svatostánek". Byla to bytelná stavba s těžkými dveřmi, a než by ji byl za nepřítomnosti "principála" kdokoli z nás otevřel, raději by podstoupil muka pekelná. V dalších výklencích byly dvě podobné komůrky, které nebyly zdaleka v takové vážnosti, ale přesto nám naháněly hrůzu: Jedna sloužila jako katedra učiteli klasických předmětů, druhá učiteli angličtiny a matematiky. Po celé třídě bylo křížem krážem bez ladu a skladu nakupeno množství černých, starodávných, ošoupaných škamen, přecpaných nepřebernými hromadami knih a tak zbrázděných iniciálami i celými jmény, groteskními kresbami a spoustou jiných řezeb, že nadobro ztratily i tu trošku původní formy, jíž se snad v dávné minulosti honosily. Ohromné vědro s vodou stálo v jednom rohu místnosti, hodiny obludných rozměrů v druhém.

Za hradbou mohutných zdí této ctihodné koleje jsem strávil - nikoli v nudě, ani s odporem - dobu mezi desátým a patnáctým rokem svého života. Vnímavý mozek dítěte nepotřebuje události vnějšího světa, aby se zabavil či zaujal; a zdánlivě otravná jednotvárnost školy byla nabita silnějšími vzruchy, než jaké mé zralejší jinošství nacházelo v přepychu nebo můj mužný věk v zločinu. Přesto se musím domnívat, že můj raný duševní vývoj probíhal dost neobvykle, že v něm bylo i cosi bizarního. Valná většina lidí si z událostí útlého věku nezachová do doby dospělosti nějaký určitý dojem. Ze všeho zbude šedivý stín, chatrná, nesouvislá vzpomínka, nejasné vybavování sporých radostí a fantazmagorických útrap. U mne je to jiné. Nepochybně jsem v dětství prožíval s intenzitou muže to, co teď nalézám vryto do paměti rýhami tak živými, tak hlubokými a tak trvalými, jakými jsou vyraženy nápisy na kartaginských mincích.

A přece ve skutečnosti - ve skutečnosti nazírané očima světa - toho bylo pramálo k zapamatování ! Ráno budíček, večer nás honili do postele; dření lekcí, zkoušení; pravidelná volná odpoledne, procházky; hřiště a jeho šarvátky, hry a pletichy - to všechno jakási dávno zapomenutá duševní magie přetvořila v blouznivá rozjitření, v svět překypující děním, ve vesmír pestrých dojmů, vzrušivých zážitků podněcujících srdce i ducha. "Oh, le bon temps, que ce siécle de fer!"[1]

Má horlivost, nadšení a panovačnost mi vpravdě zajistily už velmi záhy významné postavení mezi spolužáky a pozvolna, ale docela přirozeně jsem získával převahu nade všemi, kteří nebyli o mnoho starší než já - nade všemi kromě jednoho. Touto výjimkou byl žák, který, třebaže jsme nebyli příbuzní, měl stejné křestní jméno i příjmení jako já - okolnost, která vlastně není nijak pozoruhodná, neboť přes můj urozený původ bylo mé jméno z nejběžnějších a už od nepaměti bývalo (zřejmě z práva daného zvykem) společným majetkem nízkých vrstev. Proto jsem si v tomto vyprávění dal jméno William Wilson - smyšlené jméno, které se příliš neliší od mého pravého. Můj jmenovec, jediný z těch, kteří podle studentské hantýrky patřili do "naší party", si troufal soupeřit se mnou ve studiích, ve sportu i rvačkách na hřišti, odmítal slepě věřit tomu, co jsem tvrdil, podřizovat se mé vůli, odvážil se dokonce všemožně zasahovat do mých despotických rozkazů. Je-li na zemi nějaká svrchovaná a neomezená krutovláda, pak je to krutovláda chlapecké tyranské povahy nad méně ráznými kamarády.

Wilsonův odpor mne uváděl do značných rozpaků, o to trapnějších, že jsem při vší nadutosti, s jakou jsem před ostatními odbýval jeho domnělé nároky, v skrytu duše cítil, že se ho bojím, a v okolnosti, že se mnou ve všem tak snadno udržuje krok, jsem chtě nechtě spatřoval důkaz jeho skutečné převahy; musel jsem se neustále štvát, aby mne nepředstihl. A přece tuto převahu - nebo jen vyrovnanost sil - nepozoroval vlastně nikdo mimo mne; naši druhové v jakési nevysvětlitelné zaslepenosti zřejmě nic takového ani netušili. Jeho soutěživost, jeho vzdor a zvláště jeho nepřístojné a umíněné zásahy do mých plánů nebyly míněny po pravdě útočně, byly spíš povahy soukromé. Připadalo mi, že mu schází jak ctižádost, tak náruživý elán, které mne poháněly a umožňovaly mi vynikat. Možná že ho v jeho rivalitě popouzela jenom jakási rozmarná chuť oponovat mi, ohromovat nebo zahanbovat mne - ačkoli jsem občas s pocítem údivu, pokoření i vzteku musel postřehnout, že v jeho jízlivých narážkách či nesouhlasu je i dávka velice nevhodné a krajně nevítané příchylnosti. Pohnutkou k tomuto podivnému chování nemohlo být podle mých představ nic jiného než bezmezná domýšlivost, tvářící se nestoudně jako zastánlivá ochrana a přízeň.

Snad tento rys Wilsonova chování, jakož i shoda našich jmen a k tomu i náhoda, že jsme na školu vstoupili týž den, daly vzniknout mezi žáky vyšších ročníků domněnce, že jsme bratry. Starší chlapci se obvykle nezajímají tak zevrubně o své mladší druhy. Již jsem řekl, anebo jsem měl říci, že Wilson nebyl ani vzdáleně spřízněn s mojí rodinou. Kdybychom však opravdu byli bratry, byli bychom nepochybně dvojčaty, neboť, jak jsem se po svém odchodu z ústavu doktora Bransbyho náhodou dověděl, narodil se můj jmenovec 19. ledna roku 1813 - což je shoda dosti nápadná, protože toho dne jsem se narodil i já.

Snad se to může zdát podivné, ale přes trvalé napětí, jež ve mně Wilson svým věčným soupeřením a nesnesitelným oponováním vyvolával, nedovedl jsem ho poctivě nenávidět. Téměř denně jsme spolu měli nějaký spor, v němž mi sice veřejně přiznával palmu vítězství, ale vždycky to zaonačil tak, abych měl pocit, že vlastně patří jemu; a přece jsme spolu díky mé pýše a jeho opravdové důstojnosti nikdy nepřestávali "mluvit", a v mnoha ohledech byly si naše povahy dokonce tak blízké, že ve mně probouzely pocity, jimž snad jen naše vzájemné postavení nedovolilo dozrát v přátelství. Je mi vskutku zatěžko blíže určit nebo jen vylíčit mé pravé city vůči němu. Byla to pestrá, různorodá směsice pocitů; trocha popudlivé nevraživosti, která nepřekročila míru nenávisti, něco obdivu, víc úcty, hodně bázně a hora trýznivé zvědavosti. Pro moralisty ještě musím dodat, že Wilson a já jsme byli nerozluční kamarádi.

Z tohoto nepřirozeného vztahu mezi námi dvěma nepochybně vyplývalo, že všechny mé výpady proti němu (a bylo jich mnoho, ať už otevřených nebo zastřených) vyúsťovaly spíš v proud posměšků a neomaleností (jež zraňovaly, i když se tvářily jako nevinné škádlení) než v nějaké vážné, zapřisáhlé nepřátelství. Mé nápady v tomto směru, ať jsem je sebedůmyslněji propracovával, nebývaly vždy stejně zdařilé; neboť můj jmenovec byl obdařen onou nenápadnou, tichou sebekázní, která, jakkoli se dovede radovat z břitkosti vlastních žertů, nemá sama žádné slabiny a naprosto vylučuje posměch na svůj účet. Objevil jsem u něho vlastně jen jedno zranitelné místečko, a protože to byla zvláštnost podmíněná patrně konstituční vadou, byl by ji jiný, méně bezradný protivník, než jsem byl já, respektoval - můj sok měl zřejmě neduživý hrtan či hlasivky, takže nikdy nedokázal mluvit hlasitěji než tichým, nezvučným šepotem. Tohoto nedostatku jsem nikdy neopomenul, jak jen to bylo možné, využít ve svůj pochybný prospěch.

Wilson mi odplácel nejrůznějším způsobem; a obzvlášt jeden druh jeho žertování mne až nepříčetně popouzel. Jak se vůbec mohl dovtípit, že mě taková malichernost může zlobit, to mi zůstane navždy utajeno; jakmile to však postřehl, napořád mě tím dráždil. Od vždycky se mi protivilo moje neurozené příjmení i moje obyčejné, ne-li plebejské křestní jméno. Zvuk těch dvou jmen mi drásal uši, a když v den mého příchodu přibyl do koleje další William Wilson, zazlíval jsem mu, že se tak jmenuje; a dvojnásob se mi to jméno hnusilo, protože je nosil cizí člověk, kvůli kterému je teď budu slýchat dvakrát tak často, který mi bude ustavičně na očích, a jehož záležitosti, jak už to v běžné školní praxi bývá, budou následkem té ohavné shody nevyhnutelně a často zaměňovány s mými.

Takto podnícená rozladěnost sílila, kdykoli se objevila sebemenší známka duševní nebo fyzické podobnosti mezi mnou a mým sokem. Tehdy jsem ještě netušil, že jsme navlas stejně staří; ale neuniklo mi, že jsme stejně velcí a všiml jsem si, že jsme si dokonce jedinečně podobni celkovým vzezřením i rysy ve tváři. Také mne dopalovaly pověsti o našem příbuzenství, které kolovaly ve vyšších třídách. Zkrátka, nic mě nemohlo silněji pobouřit (i když jsem to úzkostlivě tajil) než jakákoli narážka na podobnost našich povah, zevnějšku či na náš vzájemný vztah. Ale po pravdě jsem se nemusel ani trochu obávat (jedině snad řečí o našem příbuzenství a pak Wilsona samého), že je tato podobnost někým přetřásána nebo že ji naši spolužáci vůbec zpozorovali. Že ji v celém jejím rozsahu a právě tak pozorně zaznamenal on, bylo zřejmé, ale že si v této okolnosti nalezl tak bohatý zdroj špičkování, mohu přičíst, jak jsem už dříve pravil, jedině jeho mimořádně bystrému postřehu.

Umanul si, že mne bude jak v řeči, tak v jednání dokonale napodobovat; a svou úlohu hrál věru znamenitě. Přizpůsobit se mi v oblékání bylo velmi snadné; mou chůzi i celkové vystupování si osvojil bez nesnází; přes jeho vrozeriý neduh mu neunikl dokonce ani můj hlas. O mé zvučnější tóny se ovšem nepokoušel, zato intonace byla totožná a jeho podivný šepot se stal věrnou ozvěnou mého hlasu.

Nemíním zde líčit, jak krutě mne toto skvělé zpodobování (sotva bych je mohl nazvat karikaturou) trýznilo. Utěšovalo mne pouze vědomí, že zřejmě jen já tu hru pozoruji a že nemusím snášet potutelné a podivně jízlivé úsměvy od nikoho jiného než od svého jmenovce. Spokojen patrným účinkem, který ve mně zamýšlel vyvolat, jako by se tajně pochechtával ráně, již mi zasadil, a naprosto nestál, jak bylo pro něho příznačné, o veřejné uznání, jehož by svými vtipnými výkony tak snadno dosáhl. Proč naši spolužáci nevytušili jeho záměry, nepostřehli jejich provedení a neúčastnili se jeho pošklebků, zůstalo pro mne po mnoho tísnivých měsíců nevysvětlitelnou záhadou. Možná že své nápodoby učinil méně nápadné tím, že je rozvíjel pozvolna, anebo ještě spíš jsem vděčil za své bezpečí virtúóznímu počínání napodobitele, který podobně jako kopista obrazů opovrhl vnější formou předlohy (jediné, co neznalec na obraze rozpozná) a zprostředkoval dokonale ducha originálu - k mému soukromému posouzení i vzteku.

Již nejednou jsem se zmínil o jeho protektorském chování vůči mně a ojeho ustavičném, dotěrném vměšování do mých záměrů. Tyto zásahy mívaly často nepříjemnou podobu rady, rady nikoli otevřeně vyslovené, ale jen nazňačené nebo napovězené. Přijímal jsem je s odporem, který sílil, čím jsem byl starší. A přece musím dnes, po tak dlouhé době, upřímně a po právu přiznat, že si nevzpomínám na jediný příklad, kdy by mi můj sok doporučil něco neuváženého, nějakou ztřeštěnost, tak přiměřenou jeho nedospělosti a zdánlivé nezkušenosti; že aspoň jeho mravní smysl, ne-li jeho širší vlohy a praktické znalosti, byl mnohem pronikavější než můj ; a že bych byl dnes lepší a tím i štastnější člověk, kdybych nebyl tak často odmítal rady sdělované mi tím významným šepotem, který jsem tak ze srdce nenáviděl a jímž jsem tak zarputile opovrhoval.

A tak jsem se čím dál víc vzpouzel jeho dotěrnému dohledu a den co den jsem otevřeněji dával najevo, jak se mi protiví jeho (podle mého mínění) nesnesitelná nadutost. Řekl jsem, že v prvních letech našeho studentského soužití by byly moje city k němu snadno uzrály v přátelství; ale v posledních měsících mého pobytu v koleji, kdy se jeho dotěrnost v běžném denním styku očividně mírnila, se můj vztah k němu bezmála stejnou měrou měnil v nepochybnou nenávist. Při jedné příležitosti to patrně zpozoroval a od té chvíle se mi vyhýbal nebo předstíral, že se mi vyhýbá.

Přibližně ve stejné době, pokud si pamatuji, ztratil při jednom prudkém střetnutí svou obvyklou rozvahu a začal mluvit a jednat s otevřeností poněkud cizí jeho povaze - a tu jsem v jeho přízvuku, v jeho postoji i v celkovém výrazu objevil - aspoň se mi zdálo, že jsem objevil - cosi, co mne zprvu vylekalo a později hluboce zaujalo, co mi oživilo matné vidiny mého nejútlejšího dětství, divoké, zmatené, překotné vzpomínky na dobu, kdy se paměť sama ještě ani nezrodila. Nemohu lépe vystihnout vzrušení, jež mne zaplavilo, než přiznáním, že jsem ze sebe jen stěží setřásl dojem, jako bych se s bytostí stojící přede mnou znal už dávno předtím, v údobí nekonečně vzdálené minulosti. Tato iluze se však rozplynula právě tak rychle, jak se zjevila, a zmiňuji se o ní jen proto, abych určil den poslední rozmluvy se svým jedinečným jmenovcem.

Rozlehlá stará budova s mnoha postranními trakty měla několik velikých místností, jež spolu souvisely a v nichž spal větší počet studentů. Byla tam ale i spousta všelijakých zákoutí, výklenků a přístavků (což u budovy tak hudlařsky postavené bylo nevyhnutelné) a ty doktor Bransby, veden svým obchodním důvtipem, zařídil také jako ložnice; byly to pouhé komůrky, ale jeden člověk se tam vešel. A jednu z těchto komůrek obýval Wilson.

Když jsem v noci bezprostředně po zmíněném střetnutí (dokončoval jsem tehdy již svůj pátý rok na škole) zjistil, že všichni tvrdě spí, vstal jsem z lůžka a s lampou v ruce jsem se kradl bludištěm úzkých chodeb do ložnice svého soka. Už dlouho jsem se chystal vyvést mu jeden z těch zlomyslných žertíků, s nimiž jsem až dosud znovu a znovu ztroskotával. Umínil jsem si, že tentokrát svůj záměr stůj co stůj uskutečním a dám svému protivníkovi plně pocítit všechnu zášt, jíž planu. Když jsem došel k jeho pokojíku, neslyšně jsem vstoupil; zastíněnou lampu jsem nechal přede dveřmi. Pokročil jsem blíž a naslouchal jeho klidnému oddychování. Když jsem si ověřil, že spí, vrátil jsem se pro světlo a s ním jsem se znovu přiblížil k jeho lůžku. Pomalu a tiše, jak jsem si to předem promyslel, jsem odhrnul závěs kolem postele a světelné paprsky jasně ozářily spáče. V témž okamžiku spočinuly i mé oči najeho tváři. Zahleděl jsem se na ni - a mým tělem projel vzápětí ochromující, zmrazující pocit. Prsa se mi sevřela, kolena se mi roztřásla, celého mne posedla bezdůvodná a přitom nesnesitelná hrůza. Lapaje po dechu, přisunul jsem lampu ještě blíž k jeho obličeji. Jsou tyto rysy - tyto rysy před mýma očima - opravdu Wilsonovy? Ano, jsou, to jsem viděl, ale jako v záchvatu zimnice jsem se zachvěl představou, že nepatří Williamu Wilsonovi. Co se to s nimi přihodilo, že mě takhle mátly? Zíral jsem na ně, zatímco mi mozkem vířil bezpočet nesouvislých myšlenek. Ne, takhle přece nevypadá, když je vzhůru! Totéž jméno! Tatáž tvář, rysy! Týž den příchodu do koleje! A pak to umíněné, nesmyslné napodobování mé chůze, mého hlasu, mých zvyků a způsobů ! Je skutečně v mezích lidských možností, aby to, co teď vidím, bylo jen a jen výsledkem tohoto dennodenního sarkastického napodobovaní? Otřesený, zděšený jsem zhasl lampu, po špičkách jsem se vytratil z pokojíku a poté jsem bez meškání opustil prostory staré koleje, abych do nich už víckrát nevstoupil. Po několika měsících, které jsem strávil doma v naprosté nečinnosti, ocitl jsem se na škole v Etonu. To krátké mezidobí stačilo oslabit mé vzpomínky na události u doktora Bransbyho, anebo aspoň podstatně změnit povahu pocitů, s nimiž jsem na ně vzpomínal. Pravda - tragika z dramatu vyvanula. Mohl jsem teď bez zábran pochybovat o spolehlivosti svých smyslů a zřídkakdy jsem si onu zkušenost připomínal jinak než s podivem nad nekonečnou lidskou lehkověrností a s úsměvem nad bujnou představivostí, již jsem podědil. A způsob života, jaký jsem vedl v Etonu, mohl sotva tuto skepsi zaplašit. Vír nerozvážných bláznivin, do něhož jsem se tak chvatně a tak slepě vrhl, smyl z minulých časů vše kromě pěny na povrchu, pohltil rázem všechny hlubší, vážnější dojmy a z mé dřívější existence zanechal v paměti jen samé plytkosti. Ale nechce se mi tu široce rozvádět příběhy mé ničemné rozmařilosti - rozmařilosti, jež se vysmívala zákonům a unikala bdělým řádům učiliště. Tři léta plná pošetilostí utekla bez užitku, zakořenila ve mně sklony k neřesti a do značné míry dala zbytnět mému tělu. Jednou, po týdnu bezduché zábavy, jsem k sobě pozval malou společnost nejzhýralejších studentů k tajné pitce. Sešli jsme se pozdě v noci, neboť náš flám se měl jako obvykle protáhnout až do rána. Víno teklo proudem a nechyběly ani jiné a snad i nebezpečnější svody, a tak se na východě již matně šeřilo, když naše nespoutané hýření vrcholilo. Šíleně rozjařený kartami a alkoholem, právě jsem se chystal pronést jakýsi obzvlášt peprný přípitek, když moji pozornost náhle upoutalo prudké otevření dveří a naléhavý hlas sluhy za nimi. Říkal, že v hale je nějaký člověk, který má zřejmě velice naspěch a chce se mnou neodkladně mluvit.

Toto nečekané vyrušení mne v mém zjitřelém opilství spíš potěšilo, než překvapilo. Vyvrávoral jsem z místnosti a několika rychlými kroky jsem dorazil do vestibulu. V tomto nízkém a těsném prostoru nevisela žádná lampa a jediné světlo, které teď rozptylovalo naprostou tmu, byl bledý rozbřesk, matně prosvítající lunetovým okénkem. Sotva jsem stanul na prahu, rozpoznal jsem postavu mladíka asi mojí výšky, v bílém, kašmírovém ranním obleku, střiženém podle poslední módy, jaký jsem měl v té chvíli na sobě i já. To jsem v chabém světle stačil postřehnout, ale rysy jeho tváře jsem nerozeznal. Jakmile jsem postoupil dál, chvatně se ke mně přiblížil, s nedůtklivým gestem mne uchopil za paži a zašeptal mi do ucha : "Williame Wilsone !"

Ihned jsem dokonale vystřízlivěl.

V chování neznámého i v posunku jeho zdviženého, chvějícího se ukazováku, jak jej varovně držel mezi světlem a mýma očima, bylo něco, co mne naplnilo nevýslovným úžasem; ale to mnou tak hluboce neotřáslo. Byla to váha temné výstrahy obsažená v těch dvou slovech, pronesených příznačně tichým, sykavým hlasem; a především to byl témbr, tónina těch několika prostých, povědomých, a přece zašeptaných hlásek, jež ke mně dolehly s přívalem vzpomínek na zašlé dny a zasáhly mé nitro jako elektrický proud. Než jsem se vzpamatoval, byl neznámý pryč.

Třebaže tato příhoda živě zapůsobila na mou vyšinutou obraznost, zanechala dojem právě tak živý jako prchavý. Pravda, po několik týdnů jsem po neznámém usilovně pátral anebo se hroužil do morbidních úvah. Nicméně jsem si nijak nezastíral, že znám totožnost toho záhadného člověka, který se tak vytrvale plete do mých záležitostí a obtěžuje mne svými vtíravými radami. Ale kdo, co toje zač - ten Wilson? Odkud vůbec přišel? A jaké má cíle? Na žádnou z těchto otázek jsem nenacházel odpověd' - pouze jsem si ověřil, že kvůli jakési náhlé nehodě v rodině musel opustit ústav doktora Bransbyho odpoledne téhož dne, kdy já jsem z něho uprchl. Ale zanedlouho jsem přestal o této epizodě přemítat, neboť jsem celou svou pozornost plně zaměřil k zamýšlenému odjezdu do Oxfordu. Tam jsem také záhy odjel díky rozhazovačné ješitnosti mých rodičů, kteří mi poskytli veškerou výbavu i roční apanáž, umožňující mi užívat do sytosti přepychu, v němž si mé srdce tak hovělo, a soupeřit v marnotratnosti s nejpyšnějšími dědici nejbohatších panství ve Velké Británii.

Má vrozená náruživost, podněcovaná těmito prostředky, propukla dvojnásobnou silou a ve své posedlosti po pustých zábavách jsem odvrhl i základní pravidla slušnosti. Ale mělo by pramalý smysl zabývat se podrobněji mými výstřednostmi. Snad stačí říci, že ve vyhazování peněz jsem přeherodoval samého Heroda a že jsem osobně zavedl četné skandální novinky, jež podstatně obohatily široký repertoár výtržností, tehdy běžně pořádaných na nejzkaženější evropské univerzitě.

Sotva mi však uvěříte, jak hluboce jsem i zde klesl pod úroveň džentlmenské cti : seznámil jsem se s profesionálními karbaníky; a když jsem si dokonale osvojil toto z nejpodlejších řemesel, praktikoval jsem je běžně na úkor lehkověrnějších kamarádů z koleje, jen abych si rozmnožil svůj beztak ohromný příjem. Ano, říkám pravdu. A právě obludnost této urážky všeho mužného a čestného byla nepochybně hlavní, ne-li jedinou příčinou beztrestnosti mého počínání. Vždyť i ti nejzhýralejší z mých druhů by spíš pochybovali o neklamném svědectví svých smyslů, než by z něčeho takového podezřívali toho veselého, přímého, štědrého Williama Wilsona - toho velkorysého, nejšlechetnějšího ze všech nezávislých studentů v Oxfordu - jehož hanebné kousky (jak říkali jeho příživníci) jsou jen výstřelky mládí a nezkrotné fantazie - jeho přehmaty jen originální rozmary - jeho nestoudné podlosti jenom nenucené, neodolatelné výboje!

Provozoval jsem s úspěchem tyto nekalosti již dva roky, když n auniversitu vstoupil mladý, nedávno povýšený šlechtic Glendinning, který - jak se proslýchalo - byl bohatý jako Herodes Atticus a právě tak snadno jako on se prý domohl svého majetku. Brzy jsem zjistil, že nevyniká inteligencí, a vybral jsem si ho pochopitelně jako vhodný terč své zručnosti. Často jsem ho vyzýval ke hře a podle vzoru řemeslných hráčů jsem ho zprvu nechal vyhrávat značné částky, abych ho pak tím bezpečněji vtáhl do svých sítí. Když konečně můj plán uzrál, setkal jsem se s ním (najisto jsem předpokládal, že to bude schůzka poslední a rozhodující) v kolejním bytě jiného studenta (pana Prestona), který se s námi oběma znal stejně důvěrně, který však - budiž k jeho cti řečeno - neměl o mých záměrech sebemenšf tušení. Abych je lépe zamaskoval, sezval jsem ještě dalšfch osm až deset kolegů a velice jsem si dal záležet na tom, aby se karty začaly hrát jakoby náhodou a aby ke hře dala popud sama vyhlédnutá oběť, můj hejl. K této hanebné historce bych jen stručně dodal, že jsem nevynechal jediný z podlých triků, jež jsou při podobných příležitostech tak běžné, že je až kupodivu, jak se může najít nějaký tupec, který jim naletí.

 

Protahovali jsme večirek dlouho do noci, až se mi posIéze podařilo takticky přimět Glendinninga k partii, v níž byl mým jediným protihráčem. Nadto se hrála má oblíbená écarté. Ostatní členové společnosti, zaujati naší hazardní hrou, nechali svých karet a obklopili nás jako diváci. Glendinning, který si už zvečera, záludně mnou povzbuzován, notně nahýbal, míchal teď, rozdával a hrál tak roztržitě, že jsem jeho nervový stav nemohl přičítat výlučně opilosti. Zanedlouho mi byl dlužen značný obnos. Pak se dlouze napil portského a udělal přesně to, co jsem chladně předvídal - navrhl, abychom zdvojnásobili už beztak přemrštěné sázky. S dobře předstíranou neochotou jsem nakonec svolil, ne ovšem dřív, dokud jsem ho několikerým odmítnutím nevydráždil k zlostné poznámce, která mi dovolila dát souhlasu nádech dotčené pýchy. Výsledek jasně potvrdil, jak dokonale byla kořist v mých nástrahách: za necelou hodinku se jeho dluh zečtyřnásobil. Už chvíli ztrácela jeho tvář zarudlou barvu, již do ní vehnalo víno, ale nyní jsem s úžasem zpozoroval, že zbledla přímo strašidelně. Říkám: s úžasem. Glendinning mi byl na mé všetečné dotazy líčen jako nesmírný boháč, a částky, které až dosud prohrál, i když byly ohromné, nemohly ho podle mého mínění vážňě znepokojit, natož aby ho takhle vyšinuly. Nejpravděpodobnější se mi zdálo, že ho zmohlo právě vypité víno, a už jsem se chystal - spíš proto, abych si v očích svých druhů udržel dobrou pověst, než z pohnutek méně sobeckých - trvat rozhodně na přerušení hry, když jsem z několika poznámek kolemstojících a z Glendinningova zoufalého výkřiku vyrozuměl, že jsem toho člověka přivedl na mizinu, a to za okolnostf, které mu získaly obecnou účast a byly by ho chránily před úklady třeba i d'ábla.

Těžko říci, jak jsem se v té chvíli měl zachovat. Žalostný stav mé oběti vzbudil ve všech skličujfcf rozpaky a na několik okamžiků zavládlo hluboké ticho, v němž jsem bezděky cítil, jak mne pálí tváře pod mnoha sžíravými pohledy výčitek a opovržení, jež na mne upírali méně otrlí kolegové. A neváhám dokonce přiznat, že nesnesitelnou tíhu úzkosti sňalo z mé hrudi na krátký okamžik náhlé, podivné vyrušení. Široké, těžké dvoukřídlové dveře pokoje se znenadání dokořán rozletěly a mocný, prudký náraz jakoby kouzlem pozhasínal všechny svíce v místnosti. V jejich zkomírajícím plápolu jsme stačili zahlédnout, jak dovnitř vstoupil neznámý člověk, asi stejně vysoký jako já, těsně zahalený v plášť. Poté však nastala úplná tma a my jsme mohli jen tušit, že stojí v našem kruhu. Dřív než se kdokoli z nás mohl vzpamatovat z krajního úžasu nad touto neomaleností, uslyšeli jsme vetřelcův hlas.

"Pánové," pronesl tichým, výrazným, nikdy nezapomenutelným šepotem, který mi pronikal až do morku kostí. "Pánové, neomlouvám se za své chování, protože plním jen svou povinnost, když si takto počínám. Nejste zřejmě poučeni o pravé povaze muže, který dnes v noci vyhrál v écarté veliký obnos na lordu Glendinningovi. Poskytnu vám proto rychlý a zaručený návod, jak získat toto nezbytné poučení. Prohlédněte si prosím, kdykoli se vám bude hodit, podšívku manžety jeho levého rukávu a několik balíčků, které najdete v poněkud objemnějších kapsách jeho vyšívaného županu."

Když mluvil, bylo takové ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout na podlahu. Sotva domluvil, zmizel; odešel právě tak rázně, jak přišel. Mohu - dokáži vůbec - vylíčit své pocity? Musím snad říkat, že jsem prožíval všechny hrůzy zatracenců? Měl jsem věru příliš málo času k úvahám. Okamžitě mne popadlo snad deset rukou a vzápětí byly znovu rozsvíceny svíce. Pak mne prohledali. V podšívce rukávu našli všechny karty vyšších hodnot důležité pro écarté a v kapsách županu několik balíčků kompletních her, jež byly k nerozeznání od těch, s nimiž jsme hráli své partie, až na to, že moje byly poznamenané - odborně se jim říká arrondées - a to tak, že nejvyšší karty byly mírně vypouklé na úzkých stranách, kdežto nízké na širších. Pak ovšem podváděný důvěřivec, který snímá, jak se to dělává, po délce karet, přihraje svému protivníkovi pokaždé vysokou kartu; kdežto falešný hráč, snímající po šířce, neobrátí své oběti pochopitelně nikdy nic, co by ve hře mohlo něco znamenat.

Sebevětší výbuch hněvu nad tímto odhalením by se mne nedotkl tolik, jako mlčenlivé opovržení a sarkastický odstup, s nimiž bylo přijato.

"Pane Wilsone," řekl náš hostitel a shýbl se, aby zvedl přepychový plášť z vzácných kožešin, který ležel u jeho nohou, "pane Wilsone, toto je váš majetek." (Bylo chladno, a když jsem odcházel ze svého pokoje, přehodil jsem si přes župan plášt, který jsem pak odložil.) "Předpokládám, že by bylo zbytečné hledat i zde (měřil si s trpkým úsměvem záhyby kožichu) nějaký další důkaz vaší dovednosti. Shledali jsme jich věru dost. Uznáte, doufám, že vám nezbývá, než opustit Oxford - než opustit v každém případě můj byt."

Byl jsem tak bezmezně ponížen, pokořen, že bych se byl těmto sžíravým slovům vzepřel patrně násilím, kdyby veškerou mou pozornost nezaujal v tu chvíli podivně zarážející fakt. Plášt, který jsem tehdy nosil, byl z neobyčejně vzácné kožešiny - jak vzácné a jak závratně drahé, si ani netroufám říci. Také jeho střih byl podle mého fantastického návrhu, neboť v těchto triviálnostech jsem byl pošetile, přímo hejskovsky vyběravý. A proto, když mi pan Preston podával plášt, který zvedl z podlahy poblíž dvoukřídlových dveří, s úžasem, ba bezmála s hrůzou jsem si uvědomil, že mi můj vlastní plášť už visí přes ruku (jak jsem si jej přes ni zřejmě nevědomky přehodil) a že ten, který je mi nabízen, je do nejmenších podrobností jeho přesným duplikátem. Záhadný muž, který mne tak drtivě odhalil, měl na sobě - jak jsem si uvědomil - plášt; a mimo mne jej z celé společnosti neměl už nikdo. S poslední špetkou duchapřítomnosti jsem přijal plášt, který mi Preston podával, a nenápadně jej položil přes svůj. S výrazem nasupeného vzdoru jsem opustil byt a hned ráno ještě před úsvitem jsem se chvatně vydal na cestu z Oxfordu na pevninu, doprovázen mukami hrůzy a hanby. Prchal jsem marně. Můj nelítostný osud mne jakoby v zaníceném opojení pronásledoval a přitom se jeho záhadná moc, jak se brzo ukázalo, teprve začínala projevovat. Sotva jsem vkročil do Paříže, shledal jsem se s čerstvým důkazem neblahého Wilsonova zájmu o mé záležitosti. Léta plynula, já jsem ale nepoznal chvíle oddechu. S jakou nevkusnou a zároveň až úděsnou vlezlostí mi ten darebák v Římě zhatil mé velkorysé záměry ! A právě tak ve Vídni, v Berlíně a v Moskvě ! Kde všude jsem neměl důvod trpce ho proklínat? Před jeho nezbadatelnou tyranií jsem nakonec zděšeně prchal jako před morem a do všech koutů země jsem prchal marně! A znovu a znovu jsem si potají, v niterných samomluvách kladl otázky: "Kdo je to? Odkud přišel? Co zamýšlí?" Leč odpovědi jsem nenacházel. A pak jsem dopodrobna, pečlivě zkoumal postupy, formy a příznačné rysy jeho nestoudného dozírání. Ale ani tady jsem neuspěl, bylo toho pramálo, oč jsem mohl opřít své dohady. Neuniklo mi ovšem, že kdykoli mi v poslední době zkřížil cestu - a těch případů stále přibývalo - učinil tak vždycky jen proto, aby zmařil takové záměry a zabránil takovým skutkům, které kdybych je byl dokončil, by napáchaly mnoho zla a bolesti. Je to věru ubohé ospravedlnění autority, které se uzurpátorsky zmocnil ! Ubohé odškodnění za přirozené právo na svobodnou vůli, které mi tak urputně, pak potupně upíral ! A pochopitelně jsem si všiml i toho, že můj trýznitel, kdykoli násilně zasahoval do mých zájmů, nastrojil to vždycky tak, abych ani na vteřinku nespatřiljeho tvář - třebaže z jakéhosi osobitého rozmaru tak úzkostlivě a s dovedností přímo zázračnou napodoboval můj oděv. Ať už byl Wilson kdokoli, toto byla falešná póza nebo pošetilost. Jak se mohl, třeba jen na okamžik, domnívat, že bych v muži, který mne varoval v Etonu - zničil mou čest v Oxfordu - zmařil mé ambice v Římě, překazil mi pomstu v Paříži, vášnivou lásku v Neapoli - obvinil mne neprávem z lakoty v Egyptě - že bych v tomto svém úhlavním nepříteli a démonickém rádci nepoznal Williama Wilsona, svého spolužáka, jmenovce, společníka, soka - nenáviděného a obávaného soka z koleje doktora Bransbyho? Bláhovost! - Ale přistupme již rychle k poslední osudové scéně dramatu !

Až dosud jsem se trpně podvoloval této despotické nadvládě. Nábožná úcta, s jakou jsem bezděčně vzhlížel k Wilsonově mravní povznešenosti, důstojné rozvaze, zřejmé všudypřítomnosti a všemohoucnosti, spolu s pocity hrůzy, jimiž mne naplňovaly jiné povahové rysy i jeho troufalé přetvářky, ve mně až dosud probouzely představu vlastní nemohoucnosti a bezmocnosti a vnukaly mi, abych se bezvýhradně, i když s trpkou nechutí, podroboval jeho nesmlouvavé vůli. Avšak v poslední době jsem zcela propadl vínu a jeho obluzující vliv na mé zděděné sklony způsobil, že jsem snášel čím dál netrpělivěji dozor nad svým životem. Začal jsem reptat, váhat, vzdorovat. A snad to nebyla jenom iluze, snad jsem si jenom nenamlouval, že jak sílí má vůle, slábne stejnou měrou moc mého mučitele. Buď jak buď, pociťoval jsem poznenáhlu příliv povzbudivé naděje a posléze ve mně tajně uzrálo pevné a zoufalé odhodlání nepodlehnout už nikdy té zotročující moci.

Jednou v Římě jsem se v době karnevalu účastnil maškarního plesu v paláci neapolského vévody Di Broglia. Dopřával jsem si vína ještě hojněji než jindy a dusné ovzduší přeplněných sálů mne nesnesitelně rozněcovalo. K mé popuzené náladě přispělo nemalou měrou i to, že jsem si musil svízelně razit cestu spletí hustého zástupu; hledal jsem totiž dychtivě (netřeba říkat zjak nízké pohnutky) mladou, veselou, krásnou choť stařičkého a dětinského Di Broglia. S bezostyšnou důvěrností mi předtím vzkázala, do jakého kostýmu bude přestrojena, a jakmile jsem nyní zahlédl její postavu, nedočkavě jsem se k ní začal prodírat. V tomto okamžiku jsem ucítil lehký dotyk ruky na rameni a zaslechl nezapomenutelný, tlumený, zlořečený šepot.

Rozběsněn nepříčetným vztekem, otočil jsem se bleskurychle k rušiteli a zuřivě jsem ho popadl za límec. Byl oblečen, jak jsem očekával, do kostýmu, který se ve všem shodoval s mým; měl na sobě španělský plášť z modrého sametu, obepnutý karmínovým pásem, v němž vězel rapír. Černá hedvábná škraboška zcela zakrývala jeho tvář.

"Darebáku !" sípal jsem zlostí a každá hláska, kterou jsem ze sebe vyrazil, jako by mě ještě víc rozběsňovala. "Darebáku ! Komediante ! Ničemný lotře ! Já ti nedovolím, abys mě uštval k smrti! Pojď se mnou - nebo tě na místě probodnu!" A již jsem si klestil cestu z plesové síně do malé přilehlé komnatky a vlekl ho neúprosně s sebou.

Jakmiie jsme osaměli, vztekle jsem ho od sebe odstrčil, až zavrávoral ke zdi. Zaklel jsem a přirazil dveře. Pak jsem ho vyzval, aby tasil. Zaváhal, ale jen na vteřinku; pak s mírným povzdechem mlčky vytasil zbraň a přichystal se k obraně.

Souboj byl věru krátký. Byl jsem posedlý, šíleně vzrušený a v jediné paži jsem cítil nezdolnou moc zástupu. Hrubou silou jsem ho v několika okamžicích zatlačil k ostění pokoje, a když mi byl takto vydán na milost a nemilost, s ukrutnou zběsilostí jsem mu vrazil rapír do hrudi a znovu a znovu jsem jej tam nořil.

Vtom se kdosi pokusil otevřít dveře. Rychle jsem k nim přiskočil, abych mu v tom zabránil, a pak jsem se ihned vrátil k umírajícímu soupeři. Ale žádný lidský jazyk nemůže vypovědět ohromení a děs, jež se mne zmocnily při pohledu, který se v tu chvíli naskytl mým očím. Krátký okamžik, kdy jsem odvrátil zrak, stačil patrně k tomu, aby se v uspořádání hořejšího či vzdálenějšího konce pokoje odehrála podstatná změna. Spatřil jsem tam veliké zrcadlo - tak mi to zprvu v mém zmatku připadalo - ačkoli tam předtím vůbec žádné nebylo, a když jsem k němu v neskonalé hrůze zamířil, vykročil mi vstříc malátným, potácivým krokem můj vlastní obraz, má bledá a krví potřísněná podoba.

Tak mi to připadalo, říkám, ale nebylo tomu tak. Byl to můj sok - byl to Wilson, kdo tam tenkrát stál přede mnou v agónii smrti. Jeho maska a plášť ležely na zemi - jak je tam odhodil. Nebyla jediná nitka na jeho oděvu, jediný tah v jeho výrazné, osobité fyziognomii, které by se naprosto beze zbytku neztotožňovaly s mými.

Byl to Wilson; ale už nemluvil šeptem, a zdálo se mi, že promlouvám já sám, když říkal : "Zvítězil jsi, podlehl jsem. A přece jsi od této chvíle i ty mrtev - mrtev pro svět, pro nebe i pro naději ! Existoval jsi ve mně - a hle, moje smrt ti v tomto obraze, který je tvým obrazem, zjevuje, jak dokonale jsi zavraždil sám sebe.

[1] (fr.) - Ó krásné časy, toto železné století!

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist