<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Frederik Pohl
překlad: Jaroslav Veis

TUNEL POD SVĚTEM
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Holubí tunel - Carré John le
 
 
cena původní: 358 Kč
cena: 301 Kč
Holubí tunel - Carré John le
Man Plus Mistrovská díla SF - Pohl Frederik
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 195 Kč
Man Plus Mistrovská díla SF - Pohl Frederik
Za modrým horizontem událostí - Pohl Frederik
 
 
cena původní: 298 Kč
cena: 262 Kč
Za modrým horizontem událostí - Pohl Frederik

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   

 

I

Ráno 15. června probudil Guye Burckhardta jeho vlastní výkřik ze sna.

Byl to nejživější sen, jaký se mu v živote zdál. Ještě slyšel ostrý výbuch, trhající kov, cítil divokou tlakovou vlnu, která ho vztekle shodila z postele, dosud ho spalovala vlna žáru.

Strnule se posadil a civěl před sebe. Nemohl uvěřit svým očím, tomu, že je v tichém pokoji a že oknem proráží dovnitř jasné sluneční světlo.

»Mary,« zachraptěl.

Jeho žena vedle v posteli nebyla. Deka ležela shrnutá a zmuchlaná, jak právě vstala, avšak pocit snu byl tak intenzívní, že se podvědomě, aniž chtěl, rozhlédl po podlaze, jestli výbuch Mary někam neodhodil.

Ale nebyla tam. Samozřejmě, proč taky, řekl si a díval se na důvěrně známé sedátko před toaletkou, na nerozbita okno a stále vzpřímenou stěnu. Byl to jen sen.

»Guyi?« volala jeho žena popuzeně zpod schodů. »Guyi, drahouši, jsi v pořádku ?«

Slabě se ozval: »Jistě.«

Chvíli bylo ticho. Potom Mary nedůvěřivě řekla: »Snídaně je na stole. Jseš si jistý, že je ti dobře? Zdálo se mi, že nějak ječíš —«

»To byl jen ošklivý sen, miláčku,« řekl už jistěji Burckhardt. »Hned jsem dole.«

Sprchoval se vlažnou vodou s voňavou esencí, kterou měl nejraději, a říkal si, že to byl sakra sen. A to i přesto, že ošklivé sny nebyly nic zvláštního, zejména ošklivé sny s výbuchy. Komu se po třiceti letech nervozity z vodíkových bomb nezdá o explozích? Jak se ukázalo, zdálo se o nich dokonce i Mary. Začal jí o dnešním snu vyprávět. Přerušila ho: »Tobě taky? Ale drahouši, mně se zdálo to samé,« říkala překvapeně. »Tedy téměř to samé. Já jen nic neslyšela. Zdálo se mi, že mě něco vzbudilo, a potom něco rychle bouchlo a něco mě praštilo do hlavy. Víc nic. Ten tvůj sen byl podobný, ne?«

Burckhardt si odkašlal. »Ne tak docela,« řekl. Mary nebyla z žen silných jak chlap a odvážných jak tygřice. Není nezbytné, myslel si, líčit jí všechny podrobnosti, které sen dělaly tak živý. Nemá smysl zmiňovat se o přeražených žebrech, slané bublině v hrdle a mučivém vědomí, že tohle je smrt. »Možná že dole ve městě něco opravdu bouchlo. Možná jsme výbuch slyšeli, a proto se nám o něm zdálo.«

Mary natáhla ruku a poplácala ho po rameni. »Možná,« souhlasila. »Máš skoro půl deváté, drahouši. Neměl by sis pospíšit? Nechceš přece přijít pozdě do kanceláře.«

Spolykal jídlo, políbil ji a vyrazil — ani tolik nechtěl přijít včas, jako se chtěl podívat, jestli měl pravdu.

Ale střed Tylertonu vypadal jako vždycky. Celou cestu autobusem vyhlížel Burckhardt pozorně oknem ven a hledal nějaké známky exploze. Žádné nenašel. Jestli si něčeho všiml, tak jen toho, že město vyhlíží lépe než kdy jindy. Byl nádherný svěží den, obloha bez mraků a domy čisté a přívětivé. Všiml si taky, že Dům světla a síly, jediný mrakodrap ve městě, umyli horkou párou; usazeniny z destilačních kolon hlavního závodu Contro Chemicals na okraji města zanechávaly na kamenných stavbách své stopy.

Nikdo známý v autobuse nebyl, a tak se Burckhardt neměl koho zeptat, co vybouchlo. Když vystupoval na rohu Páté a Leighovy ulice a autobus se s tlumeným skučením dieselu odvalil pryč, dost pevně už sám sebe přesvědčil, že to všecko se mu opravdu jen zdálo.

Zastavil se u stánku s cigaretami v hale kancelářské budovy, kde pracoval. Ralph nebyl za pultem a člověka, který mu prodal balíček cigaret, neznal.

»Kde je pan Stebbins?« zeptal se Burckhardt.

»Nemocný, pane,« řekl muž zdvořile. »Bude tu zítra. Vezmete si dnes balíček marlinek?«

»Chesterfieldky,« opravil ho Burckhardt.

»Jistě, pane,« řekl muž. Ale z police vzal a poslal mu po pultu neznámou zelenožlutou krabičku.

»Zkuste tyhle, pane,« navrhl. »Obsahují faktor působící proti kašli. Všiml jste si někdy, jak vás obyčejné cigarety nutí každou chvíli kašlat?«

Burckhardt řekl podezřívavě: »Nikdy jsem o téhle sortě neslyšel.«

»Samozřejmě, že ne. Je to novinka.« Burckhardt váhal a muž přesvědčivě řekl: »Podívejte, vyzkoušejte je na moje riziko. Jestli vám nebudou chutnat, přineste mi zpátky prázdnou krabičku a já vám vrátím peníze. Souhlasíte?«

Burckhardt pokrčil rameny. »Prodělat na tom nemůžu. Ale dejte mi taky balíček chesterfieldek, jo?«

Když čekal na výtah, otevřel krabičku a jednu si zapálil. Nejsou špatné, usoudil, i když mu cigarety nacpané chemicky zpracovaným tabákem byly odjakživa podezřelé. Ale chlápek, zaskakující Ralpha, mu nepřipadal právě nejšikovnější. Jestli bude na každého zákazníka zkoušet stejně přesvědčivě obchodní kousky, může ve stánku s cigaretami nadělat pěknou paseku.

Dveře výtahu se otevřely a ven pronikla tichá hudba. Burckhardt a dva tři další lidé nastoupili. Když se dveře zavřely, kývl na pozdrav. Nit hudby se přetrhla a reproduktor u stropu výtahu začal s obvyklými reklamami.

Nejsou to obvyklé reklamy, uvědomil si Burckhardt. Byl už vystavován reklamám určeným takhle polapenému publiku dost dlouho, aby je dokázal vnímat jen jedním uchem. Ale co teď nabízel odněkud ze základů budovy vysílaný program, jeho pozornost připoutalo. Nejenže většinu značek neznal; odlišná byla i forma reklamních textů.

Písnička plná dráždivého, sebejistého rytmu tvrdila cosi o nealkoholickém nápoji, který nikdy neochutnal. Rychlý, drmolený dialog dvou asi desetiletých kluků nabízel sladkou tyčinku a po něm následovalo hluboké a hřmotné: »Hned teď jdi a kup si LAHODNÉ Hami Čoko. Ať po PIKANTNÍM Hami Čoko nezbude ani ň.« Potom zafňukala kňouravá ženská: »Chtěla bych mít mrazák Mrazík! Všechno bych dala za mrazák Mrazík!« Burckhardt opustil výtah uprostřed poslední reklamy. Cítil se poněkud nesvůj. Nebyly to reklamy na známé výrobky a chyběl mu pocit zvyku a užívání těch věcí.

Zato kancelář byla skvěle obyčejná — vyjma toho, že tu nebyl pan Barth. Slečna Mitkinová zívala za recepčním pultem a nevěděla přesně, proč tu není. »Volali z domu, to je všecko. Přijde až zítra.«

»Možná šel do továrny. Má to hned vedle.«

Zdálo se, že je jí to jedno. »Hmm.«

Vtom Burckhardta něco napadlo. »Ale dneska je 15. června! To je poslední den čtvrtletního daňového přiznání! Musí podepsat přiznání!«

Slečna Mitkinová pokrčila rameny na znamení, že to je Burckhardtův problém a ne její, a vrátila se ke svým nehtům.

Naprosto podrážděný Burckhardt došel ke stolu. Ne že by nesvedl vypsat daňové přiznání stejně dobře jako Barth, myslel si rozmrzele. Ale není to jeho záležitost, nic víc, za tohle zodpovídá jako organizační šéf městské kanceláře Contro Chemicals Barth.

Chvíli uvažoval, jestli zavolat Barthovi domů nebo se ho pokusit sehnat v továrně, ale rychle ten nápad opustil. O lidi z továrny moc nestál a čím méně se s nimi dostal do styku, tím lépe. Jednou už v továrně byl, právě s Barthem, a dojem, který si odtamtud odnesl, byl poněkud zmatený a snad i budil strach. Vyjma hrstky úředníků a inženýrů nebyla v továrně ani duše — přesněji, opravil se Burckhardt, když si vzpomněl, co mu říkal Barth, ani živá duše — jen stroje.

Podle Bartha byl každý stroj ovládán jakýmsi počítačem, který ve svých elektronických vnitřnostech reprodukoval opravdovou paměť i myšlení člověka. Byla to nepříjemná představa. Barth ho se smíchem ujišťoval, že to nemá nic společného s frankensteinovským vykrádáním hrobů a implantováním mozků do strojů. Jde jen o přenášení systému fungování buněk lidského mozku do soustavy elektronek. Žádnému člověku se tím neublíží a ani ze strojů nevzniknou nějaká monstra.

Ale přesto mezi nimi Burckhardtovi příjemně nebylo.

Pustil Bartha, továrnu i všechny ostatní znepokojující drobnosti z hlavy a dal se do daňového přiznání. Trvalo celé dopoledne, než si ověřil cifry; Barth by to mohl udělat zpaměti a pomocí své osobní účetní knihy za deset minut. Teprve potom si rozmrzele připomněl sám sebe.

Zalepil přiznání do obálky a vydal se za slečnou Mitkinovou. »Vzhledem k tomu, že tu pan Barth není, bude lépe, když se na obědě vystřídáme,« řekl. »Můžete jít dřív.«

 

»Díky,« řekla slečna Mitkinová, vzala malátně kabelku ze zásuvky stolu a začala si nanášet make up.

Burckhardt jí podal obálku. »Hoďte to do pošty, prosím. Vlastně — ještě moment. Nevím, jestli bych neměl pro jistotu zatelefonovat panu Barthovi. Neříkala jeho žena, jestli zvedá telefon?«

»Neříkala,« otírala si slečna Mitkinová pečlivě rty papírovým kapesníkem. »Ostatně nebyla to jeho žena. To volala a vyřizovala jeho dcera.«

»Dcera?« zamračil se Burckhardt. »Myslel jsem, že je ve škole.«

»Ale volala. Nic víc nevím.«

Burckhardt se vrátil do kanceláře a znechuceně začal probíral neotevřenou poštu na stole. Neměl rád noční můry, pokazily mu vždycky celý den. Měl zůstat v posteli jako Barth.

Cestou domů došlo k takové směšné záležitosti. Na rohu, kde obyčejně nastupoval do autobusu, se něco semlelo — někdo tam ječel o novém typu mrazáku —, takže se rozhodl jít jeden blok pěšky. Když zahlédl přijíždějící autobus, dal se do klusu. Někdo za ním vykřikl jeho jméno. Ohlédl se přes rameno; běžel za ním malý, zmučeně vyhlížející mužík.

Burckhardt znejistěl a pak si vybavil, kdo to je: Swanson, znal se s ním sotva od vidění. Kysele si uvědomil, že autobus už zmeškal.

»Buďte zdráv,« řekl.

Swansonovi plál obličej dychtivostí. »Pan Burckhardt?« řekl tázavě a se zvláštní naléhavostí v hlase. Potom beze slova zůstal stát a jen se Burckhardtovi díval do očí. Dychtivé, planoucí očekávání se z jeho pohledu pomalu vytrácelo, sláblo v naději a nakonec vykrvácelo v lítosti. Po něčem pátrá, čeká na něco, uvědomoval si Burckhardt. Ale ať šlo Swansonovi o cokoli, Burckhardt neměl potuchy, co to je.

Odkašlal si a znovu řekl: »Dobrý den.«

Swanson pozdrav vůbec nevzal na vědomí, jen si zhluboka povzdechl.

»Co se dá dělat,« zamumlal zjevně pro sebe. Nepřítomně na Burckhardta kývl a otočil se pryč.

Burckhardt se díval za shrbenými rameny, mizícími v davu. Je to dneska nějak podivný den, myslel si, a moc se mu to nelíbilo. Něco nebylo v pořádku.

Přemýšlel o tom v dalším autobuse cestou domů. Nestalo se nic strašného, žádná katastrofa, jen se s tím ještě nikdy nesetkal. Žil svůj život jako každý jiný a vytvořil si svou síť vjemů a reakcí. Očekával různé věci. Když člověk otevře skříňku v koupelně, očekává, že na druhé poličce bude holicí strojek. Když zamyká dveře, očekává, že je bude muset trošku přitáhnout, aby zámek zapadl.

Život nečiní důvěrně známým věci, které jsou v pořádku a dokonalé, ale ty, co jsou trochu v nepořádku — ztěžka se otáčející klika, vypínač nahoře na schodech, co potřebuje víc stisknout, protože uvnitř je stará a slabá pružina, rohožka, co nikdy nezklame a pokaždé pod nohama uklouzne.

Jenže teď byly v nepořádku věci, na které Burckhardt nebyl zvyklý, a ne ty, od nichž to očekával. Například Barth nepřišel do kanceláře, i když Barth do kanceláře přijde vždycky.

Myslel na to i při večeři. Nešlo mu to z hlavy, přestože jeho žena podnikla celovečerní pokus zaujmout ho bridžem se sousedy. Byli to sousedé, které měl rád — Anne a Farley Dennermanovi. Věděl o nich všechno. Ale i oni byli ten večer divní a zadumaní. Poslouchal na půl ucha Dennermanovy stížnosti, jak je těžké sehnat slušnou telefonní službu, a úsudky jeho ženy, jak nechutný je teď výběr reklam v televizi.

Burckhardt byl na nejlepší cestě vytvořit rekord všech dob v nepřítomnosti duchem, když kolem půlnoci, tak náhle, že ho to překvapilo — kupodivu si byl vědom, co se děje —, se octl v posteli a rychle a dokonale upadl do spánku.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist