Frederik Pohl
překlad: Jaroslav Veis

TUNEL POD SVĚTEM
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Swanson vyrazil krátký, neartikulovaný zvuk, došel ke stolu a s pohledem upřeným do zdi se posadil. Burckhardt se nad rozbitou loutkou na podlaze kýval dopředu a zase dozadu. Řeč mu došla.

»Je — je mi líto, že se to stalo,« dokázalo ze sebe děvče vypravit. Hezké rty se přitom zkroutily do úšklebku, který na sametové mladé tváři děsil. Pak se jí podařilo ústa ovládnout. »Promiňte,« řekla. »Kulka zasáhla nervové centrum. Tělo mě neposlouchá.«

Burckhardt automaticky přikývl a omluvu přijal. Roboti. Teď, když to věděl, bylo vše zřejmé, a když si znovu vybavil, co prožil, byla to jediná možnost. Vzpomněl si na démonický nápad s hypnózou, na Marťany nebo něco ještě neobyčejnějšího — taky idiotštějšího. Důvod byl jednoduchý: umělí roboti odpovídají víc skutečnosti a jsou i levnější.

Důkazy ležely všude, kam pohlédl. Automatizovaná továrna s transplantovanými mozky — proč netransplantovat myšlení humanoidnímu robotovi a dodat mu i rysy tváře a tělo bývalého majitele mysli?

Mohl potom takový robot vědět, že je robot?

»My všichni,« začal Burckhardt a stěží si uvědomoval, že mluví nahlas. »Moje žena, sekretářka, vy a všichni sousedé. Všichni stejní.«

»Ne.« Hlas zněl silněji. »Všichni nejsme stejní. Víte, já si to zvolila sama. Já —,« rty sebou škubly, avšak už to nebylo jen náhodné škubnutí nervů, »já jsem byla ošklivá ženská, pane Burckhardte, bylo mi skoro šedesát. Život mě minul. A když mi pan Dorchin nabídl, abych žila znovu, jako krásná dívka, skočila jsem po té příležitosti. Věřte mi, skočila, i se všemi nevýhodami. Moje tělo je pořád živé — zatímco jsem tady, spí. Můžu se do něj vrátit. Ale nikdy to neudělám.«

»A co my ostatní?«

»Vy jste na tom jinak, pane Burckhardte. Já tu pracuju. Plním příkazy pana Dorchina, zaznamenávám výsledky reklamních testů, hlídám vás a ostatní, abyste žili, jak on chce, abyste žili. Dělám to, protože jsem si to zvolila, ale vy žádnou volbu nemáte. Protože, víte — vy jste mrtvý.«

»Mrtvý?« vykřikl — skoro zasténal — Burckhardt.

Modré oči se na něj bez mrknutí dívaly a on věděl, že to není lež. Polkl a ocenil důmyslný mechanismus, který mu umožnil polykat i potit se a jíst.

»Aha,« řekl. »Zdálo se mi o výbuchu.«

»Nejen zdálo. Máte pravdu — byl to výbuch, skutečný a jeho příčinou byla tahle továrna. Nádrže ve skladu vyletěly do vzduchu a koho nezlikvidoval výbuch, toho zabily o něco později výpary. Ale skoro všichni zemřeli přímo při explozi, jedenadvacet tisíc lidí. Zemřel jste s nimi, a to byla Dorchinova šance.«

»Zatracený mrchožrout,« řekl Burckhardt.

Zkroucená ramena se zachvěla. Zachovala si přitom zvláštní důstojnost. »Proč? Měli jste všecko odbyté. Vy i ostatní jste to, co Dorchin potřebuje, dokonalý krajíc Ameriky. Přenést obsah mrtvého mozku na živý je jednoduché. Dokonce jednodušší — mrtvý nemůže říct ne. Jistě, stálo to práci i peníze — město bylo v rozvalinách —, ale dalo se přebudovat, zvlášť když nebylo nutné dodržet všechny maličkosti.

V některých domech byly zcela zničené dokonce i mozky. Ty jsou uvnitř prázdné. Dokonalé nejsou ani sklepy a ulice, na kterých málo záleží. Iluze musí stejně vydržet jen jediný den. Tentýž den — 15. června — znovu a znovu. A jestli někdo objeví, že něco je trochu špatně, nebude ani dost času, aby jeho objev vyvolal nějakou lavinu a znehodnotil testy, protože všechny omyly se o půlnoci ruší.«

Na obličeji se objevil pokus o úsměv. »Tohle je jen, pane Burckhardte, tenhle 15. červen, protože jste ho nikdy neprožil. Je to dárek od pana Dorchina. Sen, který vám dává, a když den končí, zase si ho bere. Zato má pohromadě všechna čísla o tom, kolik z vás reagovalo na který podnět. Do tunelu pod městem vyrazí údržbáři a elektronicky vymyjí poslední den, aby mohl začít další. Je zase patnáctého června.

Vždycky — protože poslední den, který si pamatujete, je 14. červen. Občas údržbáři na někoho zapomenou — jako vynechali vás, protože jste zůstal pod lodí. Ale to nevadí. Ti, na které se zapomnělo, se prozradí, jakmile to dají najevo — a když nedají, test to neovlivní. Jenom nás, kteří pro Dorchina pracujeme, nevymývají. Když je proud vypnutý, spíme, stejně jako vy. Avšak když se vzbudíme, tak si pamatujeme.« Zašklebila se. »Kdybych jen mohla zapomenout!«

»Tohle všecko, jen aby se prodávalo zboží,« řekl Burckhardt, jako by nemohl uvěřit. »Muselo to stát milióny!«

Robot April Hornová řekl: »Stálo to milióny. Ale taky to Dorchinovi milióny vydělává. A nejen to — jednou, až objeví metodu, jak donutit lidi k činům, myslíte, že tím skončí? Předpokládáte  —«

Dveře se otevřely a zarazily ji. Burckhardt vyletěl. Teprve po chvilce si uvědomil, že Dorchin utekl. Napřáhl revolver.

»Nestřílejte,« nařídil nevzrušený hlas. Nebyl to Dorchin, ale další robot, tentokrát nemaskovaný plastikem a kosmetikou. Jasně se blýskal a kovově řekl: »Zapomeňte na to, Burckhardte. Ničeho nedosáhnete. Dejte mi ten revolver, než naděláte další škodu. A dejte mi ho hned.«

Burckhardt hrozivě zařval. Robotův trup se ocelově leskl. Burckhardt si vůbec nebyl jist, jestli kulky mohou proniknout jeho povrchem a svedou-li to, jestli způsobí nějakou škodu. Musel by to vyzkoušet —

Ale za jeho zády vystartoval skučící, dupající vír jménem Swanson. Strach a hysterie Swansona katapultovaly na Burckhardta. Srazil ho na všechny čtyři a revolver odletěl stranou.

»Prosím!« žebral nesmyslně Swanson a klaněl se před ocelovým robotem. »Byl by vás zastřelil — prosím, neubližujte mi. Nechtě mě pro vás pracovat jako to děvče. Udělám všecko, všecko, co mi poručíte —«

»Nepotřebujeme, abyste nám pomáhal,« řekl robot. Udělal dva přesné kroky a stál nad revolverem. Odkopl ho stranou a nechal ležet.

Rozbitý světlovlasý robot nevzrušeně pronesl: »Už moc dlouho nevydržím, pane Dorchine.«

»Když to bude nutné, odpojíte se,« odpověděl ocelový robot.

Burckhardt zamrkal. »Ale vy nejste Dorchin!«

Ocelový robot se na něj podíval bezednýma očima. »Jsem,« řekl, »tedy ne z masa a kostí — jenom právě používám tohle tělo. Pochybuju, že ho můžete poškodit revolverem. Typ těla, který znáte, je mnohem zranitelnější. Necháte teď už toho nesmyslu? Nerad bych vás poškodil, na to jste příliš drahocenný. Sednete si a necháte údržbáře, aby vás seřídili?«

Swanson začal podlézavě: »Vy — vy nás nechcete potrestat?«

Ocelový robot neměl mimiku, ale jeho hlas zněl téměř překvapeně. »Potrestat?« opakoval a dodal tázavě: »Jak?«

Swanson se otřásl, jako kdyby to slovo bylo bič, ale Burckhardt vzplál: »Jeho seřiďte, jestli se nechá — ale mě ne! Budete mě muset hodně poškodit, Dorchine. Je mi jedno, kolik stojím nebo kolik budete mít starostí, než mě dáte znovu dohromady. Ale jdu teď těmito dveřmi ven. Jestli mě chcete zastavit, musíte mě zabít. Jinak se vám to nepodaří!«

Ocelový robot postoupil o půl kroku směrem k němu. Burckhardt se proti své vůli zarazil. Nejistě stál, chvěl se a byl připraven — na smrt, na útok, na cokoli, co se mohlo stát.

Byl připraven na cokoli vyjma toho, co se stalo. Neboť Dorchinovo ocelové tělo uhnulo stranou, směrem mezi Burckhardta a revolver. Dveře zůstaly volné.

»Tak jděte,« vyzval ho robot. »Nikdo vás nedrží.«

Za dveřmi se Burckhardt okamžitě vzpamatoval. Dorchin udělal hloupost, že ho nechal jít. Ať už je to robot nebo živý tvor, oběť nebo ten, kdo na tom vydělává, nic ho nezastaví. Půjde na FBI nebo kamkoli za zákonem, mimo Dorchinovo syntetické impérium a tenhle příběh tam odvypráví. Společnost, která Dorchinovi platí za výsledky testů, jistě nemá potuchy o ďábelské technice, jíž jsou získány. Dorchin ji musí tajit, i nejslabší závan publicity by mohl všecko zarazit. Cesta ven znamená možná smrt — ale v tomto bodě svého pseudoživota Burckhardt ze smrti hrůzu neměl.

V tunelu nikdo nebyl. Objevil okno a podíval se ven. Viděl Tylerton: město — kulisu; vypadalo tak opravdové a známé, že si Burckhardt klidně mohl představit, že se mu všecko zdá. Jenomže tohle nebyl sen. Jistotu o tom si nesl v srdci a stejně i to, že nic v celém Tylertonu mu teď nemůže pomoct.

Musí se vydat jiným směrem.

Asi čtvrthodinu trvalo, než nalezl cestu, ale podařilo se mu to. Plížil se chodbami, a kdykoli zaslechl kroky, uskakoval do úkrytu, i když věděl, že schovávat se je zbytečné. Dorchin nepochybně ví o každém jeho pohybu. Ale nikdo ho nezastavoval. Narazil na další dveře.

Zevnitř vypadaly docela obyčejně. Když je otevřel a prošel ven, objevilo se před ním cosi, co nikdy neviděl.

Nejdřív světlo — jasné, zářící, neuvěřitelné, oslepující světlo. Burckhardt nevěřícně a ustrašeně zamžikal očima.

Stál na římse z hladkého opracovaného kovu. Ani ne čtyři metry od jeho špiček římsa končila ostrou hranou. Neměl nejmenší chuť přiblížit se na kraj, ale i z místa, kde stál, poznal, že propast před ním je bezedná. A hlubina se ztrácela do nedohledna v oslnivé záři po obou stranách.

 

Proto mu Dorchin dal tak snadno svobodu! Z továrny se nedalo odejít nikam. Bylo to neuvěřitelné, nesmyslné — propast i sto bílých a oslepujících sluncí, visících nahoře.

»Burckhardte?« uslyšel ze strany tázavý hlas. Pak jeho jméno zahřmělo, zašumělo měkkým šeptem, tam a zpět pekelnou propastí před ním.

Olízl si rty. »A — ano?« dostal ze sebe.

»Mluví s tebou Dorchin. Tentokrát ne robot, skutečný Dorchin, z masa a kostí, i když mluví do mikrofonu. Tak už jsi viděl, cos chtěl, Burckhardte. Budeš teď rozumný a necháš se od údržbářů seřídit?«

Burckhardt nebyl schopen se pohnout. V oslepivé záři se dmuly jakési pohyblivé hory; jedna z nich se vydala k němu. Tyčila se desítky metrů nad jeho hlavou, zíral na ni ke stropu a bezmocně mhouřil oči před světlem.

Vypadalo to jako —

Nesmysl!

Hlas v reproduktoru u dveří řekl: »Burckhardte?« Odpovědět nedokázal.

Těžký, dunivý vzdech. »Aha,« řekl hlas. »Konečně jsi pochopil. Není kam jít. Už to víš. Mohl jsem ti to sice říct, ale tys mi nemusel věřit, takže je lepší, žes to viděl na vlastní oči. Koneckonců, Burckhardte, proč bych měl rekonstruovat město, jak bylo? Jsem obchodník a počítám náklady. Kdyby ta věc musela být ve skutečné velikosti, postavil bych ji tak. Ale v tomhle případě to nebylo nutné.«

Bezmocný Burckhardt zíral, jak z hory před ním směrem k němu opatrně klesá nižší útes. Byl dlouhý a tmavý a na jeho konci bylo cosi bílého — cosi bílého s pěti prsty...

»Chudinko Burckhardte,« vrněl reproduktor a ozvěna burácela obrovitou propastí, která byla jen — dílnou. »Musí to pro tebe být hrozný šok — zjistit, že žiješ ve městě postaveném na stole.«