Karel Poláček

BYLO NÁS PĚT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Já se nýčko moc těším na zimu, ani se dočkat nemůžu a každé ráno se dívám z okna, jestli už je země bílá, ale ono porád nic. Jenom prší, z nebe visí špagáty, že by se z nich daly plést copánky, a čas je to mrzutý. Když přijdou lidi do krámu, tak říkají: "To máme počasí, co?, pane Bajza", a tatínek praví: "Co mám dělat, když to nechce být lepší."

Musím porád sedět doma, a když tatínek zavře kvelb, tak mne zkouší velkou násobilku nebo vlastivědu nebo katezismus, a když se spletu, tak mne bere za ucho a praví: "Já tě naučím, ty kluku darebná," a ještě praví, že musím být vzdělanější než on, kdyby mně měl všechny uši utrhat. A Honza si hoví pod kamny a porád podřimuje, nic ho nebaví, ani myši, ani ptáci, vůbec nic. Někdy hraju s Kristýnou "Člověče, nezlob se", a když vyhraje, tak se směje, až nemůže popadnout dech, když prohraje, tak se také směje, jelikož je to káča hloupá a není s ni žádná hra.

Je mně dlouhá chvíle, jelikož mám všecky knížky přečtené, a tak jsem se skamarádil s Otakárkem Soumarem. To bylo tak. Byla u nás v krámě paní Soumarová s Otakárkem a koupila sidol na leštění kovů a vanilku. Otakárek pravil, že by chtěl se mnou chodit a že má všechny verneovky, a paní Soumarová se mne tázala, jestli chci být Otakárkovi přítelem. Odvětil jsem: "Beze všeho, mně je to fuk!" a ona se smála. A pravila, abych k nim přišel, tak jsem přišel a Otakárek mně půjčil "Oceánem na kře ledové", což jest ohromné čtení a obrázky v tom jsou ještě ohromnější.

Tatínek pravil, že rád vidí, když chodím k Soumarom, jelikož jsou to lepší lidi a tím pádem se naučím dobrým způsobům, což prospívá obchodnictvu. Maminka pak mně přikázala, abysem u Soumarů porád říkal "rukulíbám", aby bylo vidět, že jsem dobře vedený. Já jsem jí to slíbil, ale neřekl jsem "rukulíbám" a neřekl bysem to ani za pytel buráků, jelikož se stydím.

U Soumarů je to krásné jako na zámku, z jednoho pokoje se jde do druhého pokoje, z druhého do třetího a tak porád furt a mají tam kanape, na něm barevné polštáře, taky kredenc, ve které je stříbro a zlato a hrníčky, a na podlaze mají kůži z jaguára a obrazy a vůbec všecko.

A Otakárek má hrozitánskou sílu hraček, z nichž nejlepší jest elektrická železnice, co se do ní pustí proud a ona sama jede. Tak my jezdíme eletrikou, já jsem průvodčí a křičím silným hlasem "hotovo!" a Otakárek je řidič a porád zvoní. Jenomže tam sedí v jednom kuse slečna a plete svetr a porád dává na nás pozor, abysme něco nevyvedli, a porád nás napomíná, abysme byli zticha. Až jsem se dožral a pravil: "Herdek, copak řveme?" a ona pak pravila paní Soumarové, aby Otakárek nechytil ode mne špatné mravy. Paní Soumarová jí něco odvětila v cizím nářečí a pohladila mne po hlavě.

Vůbec je to u Soumarů dosti báječné a vždycky tam dostanu čaj s malinovou šťávou a sladké koláčky, můžu si jich vzít, kolik chci, což jest prima. Čenda Jirsák pravil, že k Otakárkovi dolejzám, jelikož je bohatý, ale já jsem mu pravil: "To není vůbec prauda, ty Krakonoši blbácká a sám bys tam (...)

(......)