Karel Poláček

BYLO NÁS PĚT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Letos byla velice dlouhá zima, ani já, ani hoši o mnoho starší takovou dlouhou zimu nepamatují. Porád ten hloupý sníh, porád mráz, který tuze štípe, a porád taková hrozná tma, už mne to vůbec nebavilo a ostatní hochy také ne a všichni jsme říkali, že jaro je o moc lepší.

Ale jednoho dne jsem se probudil a slyšel jsem, jak cosi na střeše šramotí a bubnuje, a já jsem hned poznal, že se to obrací. Takovou jsem měl radost, že jsem sám z postele vyskočil, ani mne Rampepurda nemusila tahat, a děsným hlasem jsem zpíval "Přijde jaro, přijde". Tatínek to slyšel až v krámě a pravil, ať si to nechám.

A když jsem šel do školy, tak se udělal veliký vítr a chtěl mně vzít čepici a já jsem potkal Bejvalův stěhovací vůz, vedle vozu kráčel Jakub a měl pod nosem kapičku. A on se na mne šklíbil a pravil: "Á, vida ho, mudrce!" a já jsem mu pravil: "Jakube, svezte mě," a on odvětil: "Bodejť" a vysadil mne na vůz.

Tak jsem jel do školy na voze a Jakub mně půjčil opratě, já jsem křičel děsně hlubokým hlasem "hyjá, hyšta!" a koukal jsem se, jestli se hoši koukají, oni se koukali a já jsem byl hrdý.

Ve škole jsem nedával pozor skoro vůbec nic, jelikož jsem musil mysliti na to, jak by to bylo krásné, kdybych jel méblákem porád pryč a porád pryč a navštívil všechny cizí kraje, pročež jsem musil stát na hanbě.

A pak se roztrhla oblaka a bylo všechno velice modré, prudce svítilo slunce, a když jsme šli ze školy, tak jsme rychle běželi a velice jsme křičeli a ptáci také křičeli a jeden druhého nenechali na pokoji. Po ulici se hnaly stružky, malé děti si dělaly z bláta buchtičky, ale co jsme velicí, tak jsme pouštěli lodičky nebo jsme si stavěli mlejnky. Nebo jsme si hráli na pikolu a já jsem se schoval v betonové rouře a nikdo mě nemohl najít. A s Evou Svobodovou jsme si vylezli na strom a četli jsme si "Miloslava Vlnovského" a pan Svoboda vyšel před kvelb a křičel: "Evo, Evo!", ale ona se neozvala, jelikož to bylo velice krásné čtení. A náš Honza se začal toulat, porád něco sháněl, a když přišel domů, byl celý černý, jak lezl po těch vejškách a měl natržené ucho.

Brzy potom bylo docela hezky, na blátě si hráli bělásci, všechno se počínalo zelenat a pan učitel nám pravil, abysme si bedlivě všímali přírody, abysme potom každého živočicha a každou bylinu dovedli pojmenovat.

Jednoho dne se pro mne stavil Bejval Antonín a pravil, abysme šli k řece, jelikož plujou ledy, a já jsem mu pravil: "Počkej!" a tajně jsem se vykradl, abysem nemusil dávat pozor na Mančinku, jelikož Kristýna nemohla, protože šla k vantrokám máchat prádlo. A tak jsme šli a šel s námi také Éda Kemlink, ale nemohl vzít s sebou Pajdu. Jelikož Pajda porád očumoval na stavbě a loudil u zedníků svačinu a spadl do vápna, spálil si kožich a nyní krempíruje. A šel s námi také Čeněk Jirsák a Zilvar z chudobince, tak jsme byli čtyři.

Když jsme přišli k řece, tak řeka strašně hučela a ledy se lámaly a z hloubek se ozývalo děsné ječení. To se nám velmi líbilo a my jsme se dívali z mostu, a když jsme (...)

(......)