Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

22. O černém mikádu

Není muže tak chladnokrevného, který by, vstoupiv do dámského salonu, nepocítil vratkou půdu pod nohama. Eman vešel do místnosti, kde bylo shromážděno asi dva­cet děvčat u šicích strojů. Věda nevyzkoumala, co nutí švadleny v dílně k pištivému smíchu, když spatří mužského. Eman byl uvítán takovým záchvatem veselosti, že i tento muž ze Žižkova byl zmaten. Ani přísná direktrice, která vyšla Emanovi vstříc, nedovede zažehnat tuto nenadálou bouři smíchu.

Pan Habásko pozoroval k své nelibosti, že nejbujněji si počínalo jedno okaté děvče s černým mikádem. Její sousedkyně musela jí sázet herdy do zad, aby přišla k sobě.

„Ale slečí!“ napomenula ji direktrice, „ona má chování, copak se to patří?“

Velebný příchod paní Schmalfussové způsobil utišení, jako když inspektor vstoupí do třídy. Pan Eman rozpačitý a zardělý vysvětlil jí účel návštěvy. Paní Schmalfussová oznámila důstojně mladému muži, že bude jí dnes možno setkat se s paní Načeradcovou a že žádá, aby jí vyřídil uctivý pozdrav.

Pan Eman odvětil, že děkuje a že vyřídí. Odcházeje vrhl hněvivý pohled na černé mikádo a umínil si, že „to tý blbý žábě vykreslí".

Večer počkal si na ni před domem, zmítán neurčitými pocity. Chtělo se mu vysvětliti tomu pištivému stvoření, že není žádný hej — počkej.

To bych rád viděl, uvažoval hněvně, jestli se to smí, aby taková plynera z člověka tadyhle... Rozhodl se ve vší formě žádat satisfakci za uraženou čest.

Vtom ji zahlédl, jak opustila dům a spěšnými kroky za­mířila ke stanici elektrické dráhy.

Dostihl ji a smekl klobouk se slovy: „Tak bych byl jako tady, slečno.“

Černé mikádo se polekalo a zapištělo.

„Nebojte se,“ konejšil ji pan Habásko, „já jenom... co jsem to chtěl říct... Já myslím, že máme (...)

(......)