Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

43. Habásko a vdova

Protože už bylo poledne, nevrátil se Eman do obchodu, ale zamířil k domovu.

Eman starší měl návštěvu. Vdova Ouholičková seděla u něho a vykládala, že nemohla doma tesknotou vydržet a že se musela jít podívat, co dělá pan Habásko.

„Samotné ženě je smutno,“ stýskala si vdova.

Pan Habásko přisvědčil a pravil, že to jsou těžké věci.

„A samotnýmu muži je taky smutno!“ dodala, střelivši významným pohledem po panu Habáskovi.

Ten uhnul a děl: „Je smutno a není smutno. Jak se to veme. Je práce a čas utíká, že se člověk ani nestačí divit!“

Vstal, aby přiložil do kamen.

„Kluk má přijít každou chvíli a ona se mi nehne!“ uva­žoval hněvivě. „Uvidí nás pohromadě a já pak vystojím. Přeci znám tu jeho nevymáchanou hubu!“

Vdova zaútočila přímo: „Mohli bysme to dát dohro­mady, pane Habásko. Vy jste samotnej a já jsem samotná. Spolčíme se a počneme novej život. Každej mi říká, že by z nás byl pěknej párek. Já jsem taková mírná a vy jste člověk pomalej. Já bysem vám posloužila a vy byste se mě zastal. Na samotnou ženskou si každej dovolí!“

„Už je to tady!“ lekl se Eman starší. „Vdova to bere zkrátka. Měl bych ji pohladit pohrabáčem, nebo jsem nešťastnej člověk. To bysem moh udělat, a kdyby mělo něco bejt, řeknu, že jsem to udělal nerad!“

Nahlas pravil: „Tak vida, už je poledne a člověk by ani neřek!“

„Tak co, plácnem si?“ lákala vdova a nastavovala ruku.

„Přeci jenom budu muset s tím pohrabáčem...,“ uva­žoval pan Habásko teskně. „Vona pokoj nedá, vona nepopustí a já budu v troubě!“

„Ono je to všelijaký, paní,“ mumlal. „Já už jsem člověk z formy, se mnou byste neužila!“

„Nejde vo užívání,“ namítala horlivě vdova, „de vo tu tesknotu!“

„A pak,“ dodal pan Habásko, „spíme s chlapcem na posteli vobá dva! Kam dám hocha, dyž se vožením? To mi vysvětlete!“

„To je to nejmenší! Já jsem skrovná. Vy si lehnete ke zdi, já budu vprostředku a mladej může bejt na kraji!“

„Depak! Chlapec ve spaní kope, to byste neobstála —“

— Tak přeci ji budu muset pohrabáčem natřít! Co mě to může stát? Pár měsíců si vodkroutím a pak budu zase svůj člověk!

Ale když už zoufale šilhal po pohrabáči, byl vysvobozen příchodem Emanovým.

„Vítám tě, hochu!“ zajásal, „šak si myslím, co nejdeš?“

„Mám všelijaký běhání,“ odpověděl syn a zpytavě po­hleděl na vdovu. „Máte tu návštěvu, co? Vítám vás, paní!“

„Jakýho velkýho syna máte, pámbu požehnej l“ vece lichotně vdova.

„Copak vo to!“ odvětil starý pyšně.

„Ale vy, táto,“ řekl syn, „místo co byste měl oběd připravenej, svádíte mladý děvčata! To se mi od vás nelíbí!“

Stařec se zarděl a rozhodil rukama: „Co tě to jenom mohlo napadnout? Já... tadyhle paní Ouholičková... vona přišla jen tak na skok... povídáme si, jak to v světě chodí... všeobecně...“

„To sem sám rád,“ pravil Eman, „já bych na vás nerad slyšel stížnost! Paní,“ obrátil se na vdovu, „kdyby si měl tatík něco dovolit, tak mi to jenom řekněte. Já už to spra­vím!“

„A co by bylo,“ tázala se vdova vyzývavě, „kdyby se pan otec ve vší (...)

(......)