Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

47. Zrození výbora, povídka pro dospívající mládež

„Tak, o čem bych vám měl vypravovat?“ tázal se Eman, když usedl na pelest postele, na které ležel nemocný Otáček, „chcete, abych vám vypravoval o vejborovi?“

„O vejborovi!“ zatleskaly dětičky rukama.

„Tak, abych začal z kraje. Když se vejbor narodil, tak ho bylo všude plno. Celá rodina se musela točit kolem něho, byl všude první a doved řvát na celej dům. Táta i máma, dědek i bába museli ho střídavě brát za ruku a hopsat s ním po sednici. Tak to šlo ve dne i v noci. Všechny byli z něho jeleni a jeho tatíček říkal, ‚měl jsem tohle zapotřebí?‘ Dostali kvůli němu i vejpověď, protože partaje nechtěly poslouchat vejborský řvaní.“

„Kdo umí lepší řvát, lev nebo vejbor?“ tázala se Hanička.

„Vejbor,“ odpověděl Eman, „tak dál. Když pak vejbor povyrost a začal chodit do hošenčí školy, tak ho bylo zase plno. Ve škole se pořád hlásil, a když byl vyvolanej, tak nic nevěděl. Chtěl bejt v jednom kuse pořadatelem, aby moh zapisovat kluky, který nedávali pozor, ale ukazovali si pod lavicí vobrázky vod kupce.“

„Jako Velkoborskej, co utírá tabuli, a když neumí, tak se hlásí na stranu,“ poznamenal Otáček.

„A když si hoši hráli, tak chtěl bejt mezi všema kápo, všemu lepší rozuměl a měl samý řeči. Chtěl hrát jenom v centru, ale pumlíč neudržel a místo do mičudy kopal do drnu. Chtěl, aby mu vostatní říkali kapitán, a koupil si na pouti píšťalku a na ni pískal, ať byla chyba nebo ne.

A když se hrálo na Indiány, tak si říkal, že je Vinnetou, rudý gentleman, ale neuměl skalpovat, ani vyhrabat vá­lečnou sekyru a kluci ho pomenovali ,smrdutej coyoť. Von křičel, že není žádnej smrdutej coyot, ale šedej grizly, a šel domů žalovat, že ho šiděj. Tatíček mu řek, ať mu dá po­koj, že není na něj naloženej, a vejbor brečel, takže matinka vzala plácačku a nandala mu jich. Vejbor řval a otevřel dveře, aby to bylo slyšet v celým baráku, matinka se sty­děla a koupila mu cucavý bonbony, aby byl zticha.“

„Neměla mu kupovat bonbon, ale dát ho loupežníkům,“ mínila Hanička.

„Někdy si hráli na čmuchanou a vejbor se postavil ke zdi a čmuchal. Už bylo pozdě, stmívalo se a mámy chodily shánět děti, aby šly spát. Vejbor stál pořád u zdi a křičel ‚uuž?‘ — Děti šly domů a (...)

(......)