Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4. Jak dopadne zápas?

Usedl za stůl s výrazem, který naznačoval, že mezi ním a otcem je okamžitě napjatý poměr a že nemíní ustoupit. Také otec mlčel a zasmušile foukal do polévky. Teprve když se pustili do hlavního jídla, tu stařec nemohl potlačit pocit samolibosti, který mívají hospodyně, když vidí, že chutná, a touha po uznání přerušila mlčení.

„No, jaký je maso?“ tázal se otec.

„De to,“ děl syn blahosklonně.

Stařík rozjasnil líc a povídal, že vlastně chtěl udělat bramborové knedlíky, ale že neměl čas.

Syn se mezi řečí rozhodl, že si otce úplně nakloní, neboť potřeboval z něho vymámit nějaké peníze. Počal otce velebit a tvrdil, že se ani u Šroubků tak dobře nejí jako u něho. Neměl být krejčím, ale kuchařem. Lichotil mu tak bezuzdně, že se starý rděl jako panna.

Mezi řečí ledabyle nadhodil, že dnes je ligový zápas mezi Viktorií Žižkov a Slavií.

„Na mou duši!“ zvolal stařec, „málem bych zapomněl.“

„Pudeš?“

„Kdepak! Mám moc práce. Zítra musím Humbergrovi odvádět dílo. Jak tipuješ?“

„Mám velký starosti,“ vzdychl syn. „Podrazil asi ne­nastoupí, protože má výron... a vůbec sestava se mi nelíbí. V takový sestavě jim to Slávka naklepe.“

„Nápad!“ zděsil se starý, „že můžeš mluvit tak hloupě, prosím tebe. Na Slavii se dycky dovedou vytáhnout. To by tak bylo, aby to nedovedla nandat takovým hadrníkům. Já říkám, bude to nejmíň tři nula pro Viktorku, vzpomeneš si na mě...“

„Vy jste, táto, náramně kách,“ ozval se syn povýšeně, „to vy si představujete. Já se vám divím. Vy mluvíte, jako by hrál Prokop nebo Breburda —“

„No, šak — že mluvíš o Prokopovi. Mohli by ho vy­táhnout ze starýho železa a postavit. Ten by to ještě dneska zaválel...“

Jeho tvář se protáhla úsměvem, z něhož vyzařovaly blahé vzpomínky: „Prokop! Ten můj kluk zlatá! Ten by tej dnešní mládeži ukázal výkon. Ty jeho přihrávky a ulič­ky, to klamání hráčů... Já tě říkám, to bylo jedinečný. A ty rasantní útoky! Takovej brankář měl co chytat. Kde­pak, dnešní mládež... Nemá to bojovnýho ducha a nedo­vede se vzepnout k výkonům. Co se dneska vidí, to není football. Bejvávaly doby, kdy se před námi třásla Evropa. Celej svět chodil na Žižkov učit se kopaný. Breburda, Prokop  a ještě   tenhle  Jelínek  dávali  hodiny.  Jojo... A dneska jsme s celým uměním v troubě...“

„Co je to všecko platný,“ pravil syn, „takový vzpomínky patří historii. Řečima se to nespraví. A já tě řeknu, že možná nemáš ani pravdu. Za těch starejch časů, o kterejch mluvíš, byl docela jinej styl. Dneska se hraje vědeckej foot­ball a takovej Prokop byl by na hřišti nemožnej.“

„Jdi do háje se svým rozumem,“ rozhněval se stařík, „ty houby víš... Copak ty jsi pamětník?“

„Náhodou,“ hájil se syn, „viděl jsem Prokopa hrát, a to v době největší slávy —“

„Dobře, ale měls z toho tenkrát pojem? Dyť jsi byl takovejhle špunt. Jako dnes to pamatuju, jak jsme s mámou chodili na (...)

(......)