Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1. Zápas, který se neskončil

„Vstávej!“

...Meduna krásně přihrává Srbovi, Srba se nezadržitelně řítí vpřed, ještě okamžik, a míč se zatřepetá v síti... „Povídám, vstávej!“

...vtom však obecenstvo vniká do hřiště... Eman cítí, jak ho strážník drží za límec a třepe jím. Eman se ohnal — „Člověče, kolikrát ti mám říkat, abys vstával?“ Chlad vnikl pod pokrývku. Eman skrčil nohy; bránil se, nechtěje se rozloučit s napínavým snem. Ale nad ním stojí Eman starší, rve mu pokrývku s těla a nemilosrdně opa­kuje: „Vstávat máš, povídám! Dneska máš službu ty!“

Eman se protáhl a řvavě zíval.

„Co bouříte?“ tázal se lítostivě staršího Emana, „ještě je čas. člověk na mou duši...“ A opět schoulil se do koutečku, chovaje naději, že se doví, jak dopadl ten krásný zápas.

Ale Eman starší byl neúprosný. Uchopil svého syna za nohu a táhl ho s postele s hlučným pokřikem: „Teď nebude žádný vyspávání. S kamarádama ponocovat, pak ráno nechtěl vstávat — žádný, nic takovýho!“

Eman mladší posadil se na lůžku a dal se do vyjednávání. Dnes, na příklad, mohl by mít službu starý. Eman mladší cítí, že je ňáko darebný. Však mu to Eman mladší dvoj­násobně vynahradí.

Eman starší se jizlivě zasmál. Kdepak, na něho s politi­kou ! Takový smrkáč si zamane, že starý táta musí za něho všecko odřít. Všecko musí jít podle práva. Dnes je služba na synovi, a tady je všecko mluvení marné.

Eman mladší si pomyslil, že to je nějakého křiku, a dal si ruce pod hlavu a sladce se protáhl. Věděl, že je v neprávu, ale konečně... ááá... tak, jak to vlastně bylo? Srba ztlumil míč a...

Eman starší vzal s police největší hrnec, mlčky natočil do něho vodu a s tímže pochmurným mlčením přistoupil k sy­novi, třímaje výhružně hrnec nad jeho hlavou.

Eman mladší vyletěl z postele. Nebylo to po prvé, že ho táta polil studenou vodou. Sedl si na židli, a drbaje se na holých lýtkách, prohlásil, že je dobře. Když je táta takový, on bude taky takový. Ustrojí se, půjde po svých a táta ať se stará. Prstem na nic nesáhne.

„Jdi si,“ prohlásil Eman starší, „ale k obědu mi nechoď. Ať ti dají (...)

(......)