<<< Literární doupě
Literární doupě

Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 9 stran.]

 

Muži v offsidu - Poláček Karel
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 149 Kč
Muži v offsidu - Poláček Karel
Soudničky - Poláček Karel
 
 
cena původní: 150 Kč
cena: 126 Kč
Soudničky - Poláček Karel
Podzemní město - Poláček Karel
 
 
cena původní: 110 Kč
cena: 92 Kč
Podzemní město - Poláček Karel

 

<   20   

 

 

19. O malém pánovi

Tribuna otřásá se temným dusotem a dole v přízemí hlučí zástup, rozčilený a povykující. Bariéry sotva mohly pojmouti tento dav, jenž přibyl na hřiště, aby byl přítomen souboji letenských leadrů.

Národ se rozdvojil ve dvě strany, a jakmile soudcova píšťalka dá znamení k boji, objeví se propast, která dělí národ ve dva nesmiřitelné tábory, a budeme svědky bratrovražedného boje a odvěké slovanské nesvornosti.

Ze všech končin Prahy přispěchali bojovníci, kteří věří v rudý dres Sparty, aby spatřili v prach zdeptanou červe­nou hvězdu Slavie. A ti, kteří nosí ve štítě pěticípou hvězdu, ti doufají ve vítězství své víry a v pokoření nevěřících šiků sparťanských.

Náš pan Načeradec se potí za SK Slavii. Uzavřel mnohé sázky ve prospěch svého klubu a nyní je mu tak jako mla­dému muži před maturitou. Jeho vnitřnosti vyluzují chromatické škály. Naděje a chmurné tušení způsobují v ži­lách střídavou zimnici. Jednu chvíli je pevný v sobě a věří, že ho jedenáct jeho hochů nezklame. Vzápětí nato běduje, že jeho oči neuvidí už žádnou radost na světě.

Pan Habásko, který mu stojí po boku, zachovává chlad­nou hrdost. Co je mu do souboje letenských leadrů? Ostat­ně, jací leadři? Hasiči, hadrníci, spolek je to, veteráni, Číňani, slívové a takto žádní hráči, ne že leadři! Aby vě­děli, co je stopping, tackling, dribbling, aby si dovedli hrát do ruky, aby uměli prohodit do uličky, aby dovedli soupeře ožrat o mičudu — kdepak! To by museli na Ohradu do školy. Viktorka v každém čase s nimi sehraje maglaj.

Zapálil si cigaretu a shovívavě se díval na zelený tráv­ník, kde se zmítaly červené hvězdy a rudé dresy. Někdo ho zatahal za rukáv. Eman se podívá vzhůru, pak napravo a nalevo. Neviděl nikoho. Pak ho teprve napadlo podívat se dolů. Uzřel nepatrného mužíčka, jehož droboučká, scvrklá tvář byla zarostlá prošedivělými štětinami. Na nose měl starodávný skřipec, od něhož se táhla černá stuha za levé ucho. Vězel v pevné řadě diváků jako hmyz ve sku­lině a jeho oči neviděly denního světla.

„Co je?“ tázal se Eman.

„Mladý pane,“ děl mužík prosebným hlasem, „mohl byste mně říci, kdo hraje?“

Eman ho změřil s údivem.

„Totiž,“ vysvětloval mužík, „já už celá desítiletí navště­vuji footballové zápasy, ale pro nepatrnost postavy ničeho nevidím...“

„A kerej vy jste?“

„Moje jméno je Sádlo,“ představil se mužík skromně, „jsem odhadce v zastáváme a přívrženec Sparty. Avšak dovedu oceniti i výkony jiných mužstev, neb jsem člověk spravedlivý a uvědomělý. Než Bůh mě potrestal malým vzrůstem. Já, pane... slyšel jsem hrát oba Myslíky, staršího v centru, mladšího v backu... slyšel jsem chytat Klapku, ano, mladý pane... Jsem pamětník, pane. Jako by to bylo dnes, slyším supět velkého Jandu-Očko, jenž se řítí k brance soupeřově. Ale moje paměť sahá do šedého dávnověku. Slyším strašné dělovky velkého Koška a Baumruka, slyším záludně falšované rány slavného centra Jennyho. Tito hráči všichni, jak doufám, budou za svoje slavné činy pro­měněni v souhvězdí a pojati mezi bohy. I Venca Pilát bude po smrti zářit na temné obloze a zírat na nehodné své potomky.“

Mužík se zamyslil a pak dodal: „Všecky tyto pány jsem slyšel, ale nikdy neviděl, jenom tak skulinkou mezi diváky zahlédl. Já bych vás prosil, mladý pane, kdybyste mi řekl dnešní sestavu Sparty. Velmi vám budu děkovat!“

„Beze všeho,“ děl pan Eman, „ptejte se!“

„Hraje Káďa?“ tázal se pan Sádlo dychtivě.

„Hraje na levém křídle —“

„Co jste to povídal?“ zděsil se mužík, „Káďa na levém křídle? Jak tomu mám rozumět, prosím? To přece nikdy nebylo slýcháno!“

„Už je to takový. A v centru hraje Burgr.“

„Ježíšmarjá!“ zakvílel pan Sádlo, „copak tohle smí bejt? Bohorodičko! Backa staví do útoku! Tohle přece... vždyť je to proti zákonům, proti Bohu, proti přírodě stavět hráče na tak nevhodná místa. Vy snad žertujete, pane!“

„Nikterak ne! Můžu vám říct, že právě Burgr přehrál na Hochmana, kterýho postavili na pravou spojku, no a... Hochman právě ztratil míč.“

„Jakže?“ zařval pan Sádlo, „Hochman že hraje na spojce... No, tohle... Já s tím nesouhlasím, prosím... Takovou sestavu si direktoři dovolit nesmějí! Ještě jsou zákony, prosím...“

Mužík se chytil za hlavu a zasténal: „Ani pochopit to nemůžu! Káďa na křídle! Když před lety stavěli Kolenatého do centra, tehdy jsem si myslil: Nu, konec světa, když je něco takového dovoleno. Byl to cynismus, na který se spravedlivý Bůh nemohl dívat a také dopouštěl na českou kopanou rány nevídané. Zhřešili jsme i trpíme. Ale za tohle budou direktoři pykat na věčnosti! Odpovědní čini­telé budou vydáni temnotám pekelným a jejich duše budou se smažit v sirných plamenech...“

Pan Sádlo stkal a slzy se mu koulely po tvářích. Jeden pán se nemohl na jeho utrpení dívat a pravil vyčítavě k Emanovi: „Hanba poslouchat, jak lidi nalejváte! To už ani není hezké!“

I vzal láskyplně mužíka do náručí a vyzvedl ho na ra­mena.

„Sláva Káďovi!“ zavřeštěl mužíček, „sláva ti, velký Slávy synu, sláva lvu československému!“

A když ho muž postavil na zem, tu zvedl prst a vyčítavě děl k panu Habáskovi: „Šidil jste malého muže, pane, máte hřích. Já jsem si hned myslel: Káďa na křídle — kdepak! No, no... jen když je všecko v pořádku. Káďa úřaduje v centrhalvu, jak se sluší a patří. Dobré je to. Schvaluji.“

Ale pan Eman ho neposlouchal, neboť jeho mysl byla odvrácena k panu Načeradci. Pan šéf měl asi nějaké nedo­rozumění s nějakým pánem s mysliveckým kloboukem. Držel ho za kabát a třásl jím, až se myslivecký klobouk kymácel.

„Co, co?“ vykřikoval pan Načeradec. „Moudrý, poví­dáte? Moudrý že má bejt dobrej hráč? A to jste si dovolil říct mně? Já vám říkám, pane, pamatujte si to, pane, kdyby se vás někdo zeptal, pane, že Moudrý může bejt takto dobrej člověk, ale dobrej hráč nikdy ne...!“

„Zase vyvádí,“ pomyslil si pan Habásko starostlivě, „takovej starej chlap a je jako malý dítě. Jak ho pustím z dohledu, už mi tohleto dělá...“

I vrhl se k panu šéfovi a mnohými domluvami podařilo se mu, že zanechal diskusí s mysliveckým kloboukem a sklesle se zadíval na hřiště.

Tam to vypadalo velmi špatně pro věc červenobílých. Muž jménem Amplion hlásal: „Řady červenobílých jsou rozklíženy. Útok se nezmůže na pořádnou akci. Záloha stáhla se dozadu, aby vypomáhala obraně. Rudí nasazují pekelné tempo. Konec zápasu patří Spartě. Za stavu 4 : 2 pro Spartu objektivní soudce, pan Plecitý, odpískává zápas. Score vyjadřuje spravedlivě poměr sil obou mužstev. To nebyl zápas, to byl hasičský bál a vraťte nám vstupné. Jménem Páně kráčím k svému domovu.“

Eman opatrně vyvedl zdrceného pana Načeradce ze hřiště. Byl skleslý a jeho duch obestřel se černým flórem. Rty horečně mumlaly slova: „Núú, co jsem řek? Cože jsem povídal? Neřek jsem, že si Slavie odveze nejmíň čtyři banány? Kdo mi dosvědčí moje slova? Ptám se: Mám já nějakou radost na světě? — Nemám! Můžu ještě exis­tovat? — Nemůžu! — Nejsem já člověk k politování? — Jsem!“

Zdvihl hůl a zařval: „A ostatně, co je mně po tom? Je Slavie můj závod? — Není! — Tak co se starám? — Já se nestarám! — Je Slavie moje starost? — Není! — Dělám si z toho něco? — Nedělám! — Tak co, prosím, mluvíte? Co mi tu povídáte? Nechte svý řeči, já vím všecko. Ale do těch direktorů musí uhodit hrom na širým poli. Takhle mi mužstvo zničit, kdo to jakživ viděl?“

Eman se slitoval nad nešťastným mužem. Pravil: „Vono, pane šéf, de vo to... Počkejte, já vám to vysvětlím. Zápas bude mít dohru. Bez protestu se to neobejde. Soudce ne­spravedlivě diktoval desítku proti Slavii za foul Ženíškův. To nebyla žádná surovost, já se dobře díval. To by se pak muselo pískat všecko. Pane šéf, slyšíte?“

Pan Načeradec podíval se vděčně na mluvčího a pravil: „Máte pravdu, Eman. Rekurovat se bude. Podáme odvo­lání k župě. To bysme se na to podívali. Takový soudco­vání, copak to smí bejt? Oho, pánové ze Sparty! Ještě je nad vámi instance...!“

Za tohoto hovoru blížili se na Žižkov. A když přicházeli k domovu, tu spatřili, kterak příbuzní, kteří se vyhrnuli ze vrat, zaplavili ulici. Příkoří, které Slavie utrpěla na hřišti, a pohled na příbuzné rozpoutal strašlivý hněv pana Nače­radce.

„Podívejte se!“ zařval, „tolik židovek pohromadě na ulici! To se nesmí trpět! To nesmí bejt! Policie! Příbuzný, rozejděte se!“

„Richard!“ zasténala paní Načeradcová, „co vyvádíš?“ „Rozejít se!“ opakoval pan Načeradec, koule očima. „On se zbláznil. Mešuge!“ zaznělo příbuzenstvo a rozprchlo se na všecky strany.

 

<   20   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist