Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

26
Psaní od notáře.
„Šťastnou cestu, pane šéfe!“
„Děkuji vám, Franci“

Jednoho dne obdrželi bratři inženýři Spytihněv a Tomáš dvě stejné modré obálky, na nichž bylo v levém rohu vytištěno JUDr. Otakar Pcháč, notář v Mezibranské ulici. Bratři obraceli obálku nedůvěřivě v rukou; pak ji zastrčili do kapsy. V polední přestávce roztrhli obálku a přečtli si psaní. Byli zamyšleni, ale jeden druhému neřekl ani slovo. Celý večer pak, sedíce na terase, kouřili z krátkých dýmek a obírali se svými myšlenkami.

Příštího dne pak mezi desátou a jedenáctou se v kanceláři omluvili, vsedli na elektriku a jeli do Mezibranské ulice. Tu vyhledali jeden solidní, zatuchlý dům, vstoupili po temných schodech do prvního patra a Spytihněv zazvonil u jedněch dveří. Otevřela jim slečna s podvázanou tváří a bratři se současně vtlačili dovnitř, zahučevše „s dovolením“.

V kanceláři je uvítal úředník v žíhaném pulovru a s mnohými odznaky na kabátě a tázal se, čím může sloužit. Bratři něco zamumlali a předložili úředníkovi dopisy. Ten povídal, moment, moment, pan šéf je naproti a má nutnou konferenci. Nabídl inženýrům židli a zašvitořil, že pro pana šéfa doběhne, a prosil o minutku strpení. Bratři klesli do křesel, potažených odřenou kůží, nějak připomínající dlouhé, spletité procesy, úpadek, konkurs a výprodej, a zasmušile se zadívali na slečnu s podbradkem, která ťukala na psacím stroji. Venku se rozhýřil překrásný den, ale z té slávy vnikl do notářství pouze světelný sloup, v němž vířila zrníčka prachu.

Po drahné chvíli přispěchal notář v mohérovém kabátě měňavých barev a v bílé vestě. V zardělém obličeji nesl odlesk vinárenského ovzduší a jeho roztržitý výraz svědčil, že kus duše zanechal právě na dohrané partii ferbla. Ale sotva vstoupil do kanceláře, již vyvětrala z něho vinárna i karban a vsákla do něho registratura, kartotéka a spisy. A jeho hlas, který před chvilkou byl šťavnatý jako roštěnka, potáhl se byrokratickým zákalem a zaskřípal pískem.

Pozval návštěvníky do své kanceláře, klubová garnitura, psací stůl z mahagonového dřeva, pozlacené sloupkové hodiny, které nešly, také asi oběť spletitých pří, kolkových poplatků a z toho vzniklého úpadku; doktorský diplom, hliněný Říman v tóze, dotýkající se prstem nahých prsou; sádrová soška mytologické slečny, rozpínající peruti; a fíkus s lesklými, jakoby lakovanými listy, který vypravoval cosi o paragrafech, taškářství a úskocích.

Notář ovanul návštěvníky oblakem vermutu, přistoupil k nedobytné pokladně, zachřestil klíčky, pokladna se těžce otevřela jako skála o Velkém pátku; notář vytáhl listinu, nespěchaje usadil se za stůl, zaměnil skřipec brýlemi, a právnickým hlasem, který postrádá barvy, přečetl mladým mužům závěť.

I dověděli se, že nebožtík hostinský Šimon Tatrmuž při úplném vědomí a dobrém svědomí vyděďuje svoji manželku Boženu pro hrubý nevděk, jehož se dopustila tím, že manželskou nevěrou uvrhla jeho poctivé jméno v posměch. A jmenuje univerzálními dědici své synovce Spytihněva a Tomáše. (...)

(......)