Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
„On mně kope hrob!“ aneb Reparát z matematiky na střeše a slečny v boji.
„Sapristi!“ zamumlal krasavec

Tu se objevil sám hoteliér, napomenul manželku řka, že není čas na pestré vzpomínky z mládí, ale že by bylo vhodné dohlédnout na personál. Kyprá hostinská se zasmála, mrkla na paní Dynderovou jako spiklenec, poznamenala, že Bůh ji potrestal manželem podivínem, jemuž z nepochopitelné lehkomyslnosti obětovala mladý věk, a ponořila se do útrob klenutého hotelu. Hoteliér obřadně uvítal rodinu a rozpřáhl ruce, jako by chtěl přitisknout na srdce radu Dynderu. Byl to vysoký, kostnatý muž se zlatými brýlemi; pod sovím obočím přísně zíraly sivé oči. Nebyl podoben hostinskému, neměl nic z oblé a pohyblivé přívětivosti tohoto stavu, ale spíše připomínal řídícího učitele na odpočinku. Jeho pohyby byly jaksi příkré a definitivní a jeho tmavý, šosatý kabát svědčil o tom, že hoteliér zvážil celý svět a shledal ho lehkým. Byl přísný, ale spravedlivý; shovívavost neměla místa pod jeho soukennou vestou.

Nad tímto světem vyslovil už dávno ortel, který neznal odmluvy, ale jeho zavržení se nevztahovalo na radu Dynderu. Miloval tento herbář chorob a oba muže spojovala okolnost, že měli hemoroidy stejného druhu. To způsobilo, že jejich srdce bila stejným tlukotem a ukula mezi nimi trvalé pouto přátelství. Hoteliér objal úředníka kolem pasu; mužové poodešli stranou, počali si šeptat o svém neduhu a jejich zraky vzplanuly soustředěným zájmem.

Dáma se skřipcem a stuhou počala shánět rodinu do houfu. Kvartán B někam zmizel a nebylo po něm stopy. Pobíhala jako slepice kolem hotelu a volala: „Lubomíre, Lubomíre! Neviděl nikdo z vás toho uličníka?“

Vtom se ozvalo shůry: „Sláva, sláva, zní po celé české zemi!“

Paní Dynderová pohlédla k blankytu, ale tam spatřila jenom zářící slunce a vránu, která veslovala těžkým letem do polí, a jinak nic.

A opět: „Sláva, sláva, zní v celé české zemi!“

Dáma se stuhou a skřipcem strnula. Na hřebenu střechy hotelu poskakoval reparát z matematiky, mával rukama a vykřikoval vítěznou píseň.

„Jedeš dolů, darebo!“ zařvala ta dáma. „Nebo na tebe skočím!“

„Tak skoč!“ chechtal se pohlavár zpupně.

„Pane Kebrle,“ obrátila se ubohá matka na domácího učitele, „hned vylezte na střechu a sundejte ho dolů.“

„Pardon, milostivá,“ odvětil filozof, „nikdy nebylo slýcháno, aby posluchači vysokého učení šplhali po střechách jako lidé jeskynní. Můj úkol je opakovat s ním matematiku a ne ho honit po těch výškách. Já se procházím a kochám se poezií.“

„On mně kope hrob!“ sténal rada Dyndera.

„Lotře!“ volala dvojčata. „Slez dolů a nekopej tatínkovi hrob!“

„Bylo nás tam roku onoho, johoho,
patnáct vlků, patnáct lodníků…,“

zaznělo se střechy.

Mladík se opřel malebně o komín, když zpíval divokou píseň dávných mořeplavců.

„To bude moje smrt,“ zakvílel rada Dyndera.

„Nebude, tatíčku, nebude,“ ujišťovala ho jemně Alena, „pro jednoho reparáta klobouk na stranu.“

„A když,“ připojila druhá sestra, „tak tvoje nevinná smrt bude (...)

(......)