Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

48
Pán, jenž zběhl ze studilí, se ujal vedení.
Národovec ze Džber a okolí to krásně napsal.
Kapelník Jožka: „Tytátadáramtata tádydudy dydudy cara tára…“

Hostinec U kamenného stolu v tyto dny bzučel jako včelín, otřásal se jako továrna, řinčel jako nákladní vůz. Starobylá budova vysílala spěšné hlasy, dupot, jedovaté svištění rýžového kartáče a jiné zvuky, naznačující, že se uvnitř něco děje. Podomek Hanzlián přivezl z lesa vrchovatý trakař chvojí. S obličejem závažným a neproniknutelným chodil po štaflích a na zdi připevňoval girlandy. Občas slezl ze žebříku a jako umělec posuzoval svoje dílo, zálibně přimhuřuje jedno oko; a jeho ústa, našpulená jako hubatka džbánu, vydávala slabounké hvízdání.

Na dvoře, v kurnících se ozýval zděšený pokřik drůbeže, která se domnívala, že nastal poslední soud. Lesklá kuchařka škubala zabité husy a kuřata. Dramatický umělec Benno Mertens hluboce dumal nad kuchařskou knihou a studoval jednotlivé jídelní předpisy s takovou náruživou soustředěností, jako by to byla stěžejní role klasického dramatu. Nicméně však nezapomínal vedle toho na přípravu pokrmů pro stálé hosty. Ztepilý, sněhobílou zástěru kolem úzkých boků, s bronzovým obličejem římského patricije, točil se kolem rozpáleného krbu, obratně zacházeje s vařečkou, sběračkou, hrnci a pekáči, pekl, smažil, vařil a dusil. Byl to kuchař na slovo vzatý a mnohý se tomu divil, odkud že se vzaly ty vlohy. Avšak pouze paní Božena věděla, že dramatický umělec se narodil a vyrostl v hospodě, a že dříve než se stal proslulým Mertensem, se jmenoval Emanuel Kadečka a nějaký čas vedl restauraci, které se však nedařilo pro různé vedlejší okolnosti. Později ho přilákala prkna, která znamenají svět, jeviště a jeho kouzla mu udělaly své. Než na dně jeho duše ustavičně doutnalo nadšení pro kuchařství, záliba pro stolničení. Když pak se seznámil s paní Boženou, dostavila se prudká recidiva. A herec zapomněl na divadlo s jeho čáry, na prchavou slávu, jež opíjí, na potlesk, který crčí na zapálenou hlavu jako horká sprcha. Byl rozhodnut ukončit nepokojný život kočujícího komedianta a pevně zakotvit s paní Boženou jako hostinský U kamenného stolu.

Také paní Božena byla zachvácena vznícenou horlivostí a plnila atmosféru břitkými rozkazy. Hostinský personál, bičován jejími povely, vířil v kole jako duše chlípníků v Dantově Pekle. Jenom někdy se zastavila, a to tehdy, když paní Dynderová, zmítána prudkými mateřskými pocity, se jí vrhla do náručí. Obě ženy plakaly sladkými slzami, vzájemně se hýčkajíce. Paní radové se zdálo, že nebesa i země musí vydávati svědectví, že celý vesmír musí projeviti účast na nastávající slavnosti. Těžce nesla lhostejnost, a mnohdy patříc na rozmarné a rozveselené tváře ryšavých dcer, vyčítavě vzdychla: „Kdyby aspoň slzičku uronily, když odcházejí z domova – ne! Ani to jeden od nich nemůže mít.“

„Nech je, paní, s pokojem,“ zastával se jich pan rada, „ať se veselí, vždyť je to mladé. Nedělej jim hlavy, já to nechci. Ony tě také neobtěžovaly, (...)

(......)