Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Nápis na jedné šipce ukazoval směrem k Laufgraben Feldmarschalleutnant Mezenzöffy^[7] a druhá šipka vedla k Feldregiments-Kmdo No 18^[8]. Malinký pěšák se dal doleva.

Příkop byl obložen pažením z borových fošen a vchody ke krytům byly upraveny s jistou ladností, ba i vkusem. Ke každému podzemnímu příbytku se sestupovalo po třech stupních z přitesaného kamene. Některé byly ozdobeny sádrovými figurkami, sehnanými v zahrádkách opuštěných příbytků. Také dveře ke krytům kdysi náležely vilám a panským sídlům. Skleněná výplň v některých dveřích byla zakryta krajkovou záclonkou. Tento úsek dýchal jakousi zjemnělostí, zženštilostí. Byl obydlen oddílem vrhačů min.

Maštalíř se chmuřil, když procházel tímto zákopem. Cítil poctivou nevraživost pěšáka proti jiným druhům zbraní. Podle jeho mínění nosili vrhači min nos příliš vysoko. Žili si poklidným životem, neznepokojováni execírkou ani těžkou a špinavou prací v lese a na opevněních. Protože měli dost času, vymýšleli si nové módy a šňořili si zevnějšek. Ovinovali si nohy kamašemi podle svého vynalezeného způsobu. Nosili jezdecké kalhoty, napodobujíce hulány. Byli to šviháci a hejskové.

Jeden takový fešák vyšel ze svého krytu, ruce v kapsách, čapku v týle a s patrnou převahou se podíval na oblohu. Boky měl přepásány, ale opasek neměl na blůze, jak by se slušelo, ale pod blůzou, takže hrot bodla mu čouhal jako kordík námořních důstojníků. Maštalíř se zachvěl nevolí. Co si to zase vymyslili za novotu, uličníci? Tohle si tak dovolit infanterista^[9], to by bylo řvaní.

– Snad čeká, že ho pozdravím… – vrčel malinký pěšák nenávistně. – Čekej si, můžeš čekat do soudného dne…

Vrhač min se nasytil pohledu na oblohu a odkýval se do svého příbytku. Maštalíř ho provázel posupným pohledem.

– Neumíš pozdravit, když vidíš staršího člověka? Čemu tě doma učili, kluku nezdárná? –

Mávl rukou.

– Co může člověk od něho chtít? Vždyť je to minenverfer^[10]. Však my víme, co je to za sortu, tihle minenverfři. Jsou to holota nevzdělaná… Tak bych mu nejradši dal pár facek, aby věděl, co se patří, když potká staršího infanteristu. –

– A co je mně do toho? – pokáral se. – Nestarej se o cizí a ber se jen o své. –

Maštalíř bude raději myslit na obchod. To je důležitější. Usmíval se spokojeně. Obchod kvete, jen co je pravda. Tři prapory pěšího pluku ho poctívají objednávkami. Dá to starostí, shánění, ale zisk je slušný. Nedávno poslal Maštalíř manželce po jednom dovolenci tři stovky. Maštalíř je v poli, ale nemůže se o něm říci, že by nepřinesl do stavení sem tam nějaký krejcar. Manželka ho má vidět, jak se dovede ohánět.

Byl mysli čilé, ducha měl pohyblivého, a proto vždycky cítil náklonnost k obchodnímu podnikání. Až bude po válce, snad se toho dožije, vždyť to nemusí být zrovna on, který to má odnést…, tak si u nich ve vsi zařídí hokynářství. Dá prolomit zeď, z jedné světnice udělá krám, povede koloniální zboží, také plechové nádobí, hliněné hrnce, košťata, kartáče a vůbec všechno pro domácnost… (...)

(......)