Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

21

Ale tu se zatmělo a náhle bylo šero jako v kostele. Na nebi se potýkaly rozpustilé postavy, huňaté a pitvorné. Nějaký medvěd žral baňatou láhev. Jednooký stařec lezl z bedny a usmíval se tak dlouho, dokud se mu neutrhla hlava. Pak se proměnil v řípu a z řípy se stal žlutý buben. Jednou, dvakrát se zablesklo a s rachotem se cosi sesypalo. Z lesa se ozval pláč a skřípění kmenů. Příroda zatroubila na poplach. Listí si navzájem sdělovalo rozčilenou zvěst, že se něco děje. Zabubnoval déšť a na jezeře vyrostlo strniště. Zástup pestrých paní byl zachvácen panikou. Pestré hedvábí, puntíčkované, kostkované a květované, kvičelo strachem. Nedělní houpavost se změnila v překotné hopsání. Byly poděšeny jako hospodyně, když vroucí mléko vyběhne na žhavou plotnu. Wagenknechtová zakvokala jako zlostná slepice, jako by pokárala přírodu za skotáctví. Také hlavatý synek přísně pohlédl na oblohu, i přestal linkovat a sklapl sešit.

„A! A!“ jásal Viktor. „Udělal se nám deštíček. To je dobře, porostou vlasy.“

Bratři, již oblečení, stáli pod stromem, plavky položené na zádech, aby uschly, naslouchali, jak déšť šramotí v listí.

„Já věděl, že se něco chystá, já to cítil v kříži.“

„To brzy přejde…“

Rrrách! ohnivý hák vyšlehl a praskla nebesa.

„Nebav nás!“

„Někde uhodilo…“

Na nebe vystoupil poutník s rancem; nejdřív ztratil ranec, pak nohu, jitrnice mu přirostla k nosu, poutník se roztrhl ve tři kusy a slunce prokouklo poutníkovým břichem. Dešťové kapky se proměnily v duhový ohňostroj. Jedna hora po druhé se rozsvěcovala a omlazená záře hrnula před sebou pádící stín.

Bratři se vydali na cestu. Z větví kanuly kapky a hoši se ošívali, když jim krůpěj padla za krk. Bouřka ještě několikrát výstražně zamručela, se mnou si nehrejte, já si to s vámi srovnám; pak se uklidnila. Hvozd si ulehčeně povzdychl a ptáci se dali do vzrušeného rozhovoru, skákajíce si navzájem do řeči.

Byla pak dědina, opřená o vápencovou skálu, prorostlá vrbami a dlážděná husincem. Svatý Jan Nepomucký, ověnčený papírovými růžemi, stál uprostřed návsi, která kořenně voněla rmenem a heřmánkem. Dědině velel kostel s přilehlou farou. Z farského okna se díval jezevčík s několika bradavicemi na tváři, složené z měkkých záhybů; tvářil se důstojně jako velebný pán.

Před klenutou hospodou stál zástup čeledínů. Každý v černých prkenných šatech, s tlustým stříbrným řetězem, který objímal břicho. Každý třímal dýmku s chlubným kováním, nedělní dýmku, ze které se nekouřilo. Stáli v nehybném hloučku, hnědé obličeje, vyvalchované dřinou, a zírali před sebe; šířili mlčení a hustý stájový zápach. Každého z nich pokoušela touha vstoupit do hospody, ale bránil mu pocit důstojnosti, jenž káže krotit chtivost; proto nikdo nechtěl jít první. Tu naráz, bez zjevného znamení, jako když holubi naráz vzlétnou, obrátili se a mlčky vešli do hospody.

Tam již šrum-šrum, tydlitajta a bumstará, hudebníci zkoušeli své nástroje za vyřezávaným zábradlím. Sál, ověnčený chvojím a barevnými papírky, byl (...)

(......)