Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

32

Dav čekajících vojáků splynul s temnotou, která rozpouštěla postavy a měnila je v stíny. Mnozí usnuli, majíce tlumok pod hlavou jako podušku. Usnuli náhle jako poraženi těžkou ranou, zatím co železná a ohnivá smrt obcházela kolem hledajíc, koho by pohltila. Někteří pak, opřeni o skalní stěnu, pohlíželi k hvězdnatému nebi a sledovali modrý paprsek světlometu, který prohledával krajinu jako celník. Četař Náhlovský točil se na jednom místě jako medvěd, podupával a prozpěvoval si zaschlým tenorkem jakousi cituplnou melodii. Desátník Štědrý viděl zcela zřetelně malého starce s tvrdým kloboukem na holé lebce, jenž reptal: Kam jste mi zase založili tu knihu? Pak se procházel chodbou starobylého gymnázia a zíral na fotografii Měsíce s okrouhlými horami; seděl před vchodem hraběcího zámku, zastřeného dřišťálovým keřem; mladičké slečny s nechutí kouřily cigarety a pomlouvaly rodiče; spatřil mnoho starobylých obrazů a ty obrazy se svinuly a Jaroslav střemhlav sletěl do černé tůně, do spánku beze snů.

Malý voják Maštalíř náhle vyskočil; měl lehký spánek, spánek psa, jenž spí s jedním uchem vztyčeným, větře cizince. Oddíl vojáků vcházel do zákopů; dusaly kroky, zvonila zbroj; ozývaly se syčivé povely důstojníků. To jsou muži, kteří nás mají vystřídat, pomyslil si Maštalíř. I vyšel vstříc vetřelcům; s mnohými se pobratřil, s některými známými se nadšeně přivítal. Byl žádostiv novinek a posedla ho naděje, že od některého získá špetku tabáku. Dostalo se mu zklamání; noví vojáci přicházeli z jiného úseku, a nikoli ze zázemí. Byli to chudáci a malý voják, vraceje se na své místo, vzdychal: – Samá žebrota, kam se člověk podívá. Inu, sakramentský život, já to pořád říkám… –

Vtom se přihartusil šikovatel Wagenknecht a vzbudil kolem sebe vír a pohyb. Mával rukama a kopal do spáčů, kteří byli zkrouceni v uzlíček; byl celý zpěněný horlivostí.

„Auf, auf,“ povykoval, „nebo vám pomůžu!“

„Auf, mládenci!,“ opakoval po něm četař Náhlovský. „Všechno nastoupit a Vergatterung^[86]!“

Balvany se pohnuly, muži se protahovali a kvílivě shazovali ze sebe spánek, drkotajíce zuby. Dotěrný chlad roztřásl údy.

„Auf, auf! Bude se to bourat,“ breptal svobodník Semecký, vytřásaje svůj plášť…

„Tak co, bude to?“ vztekal se šikovatel. „Já vám skočím do žaludku.“

Muži nastoupili v řady, funíce a mhourajíce očima, aby se zbavili posledních zbytků snu, který jim uvázl na víčkách. Šikovatel začal počítat, pletl se, hartusil a opět počítal. Potom odevzdal velení četaři Náhlovskému a sám se propadl do tmy.

„Ááá… tetete… to zas máme pěkné nadělení,“ sténal šedý domobranec Andrlík, „to zas bude štrapác a putování, no nazdar… A ty moje nohy, ty moje staré nohy, ty se budou mít… kde jste kdo, pomozte mi s tím ruksakem…“

Rozhlédl se, postřehl svobodníka Semeckého, i obořil se na něho: „Frajtřisko, nestůj jako sloup a pomoz mi s tím pavoukem na hřbet, když vidíš, že nemůžu… jsem jako ten Lazar… rechma mě celého zkroutilo, mám já to radosti…“

Domobranec rád (...)

(......)