Karel Poláček

MICHELUP A MOTOCYKL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Když služka přinese na stůl polévku, tehdy jako by vztyčený prst neviditelné ruky velel ticho. Nedělní oběd u Michelupů je jako smírná oběť bohům domácího krbu: pára, která stoupá z hrnců, lahodí lárům^[1], kteří s blahovolným úsměvem shlížejí na rodinnou pospolitost.

V čelo stolu usadili babičku, vysokou, zlou a svéhlavou stařenu. Projevuje neobyčejnou žravost. Její černé, jedovaté oči závistivě odhadují porce, které paní Michelupová klade na talíř ostatním členům rodiny. Zejména soupeřsky měří Máňu, neboť se jí zdá, že děvčátko příliš rychle jí; je zmítána obavou, že na ni nic nezbude.

Michelup si babičky vážil jako odkazu po předcích, neboť vše, co mělo pečeť minulosti, účetního dojímalo a povznášelo. Vážil si jí, jako si malý člověk cení starobylé, červotočem prolezlé skříně, jejíž křídla se otvírají s krákoravým kvílením.

Babička žila z počátku s rodinou ve společné domácnosti. Avšak naplňovala příbytek nářkem, že nemá klidu a že ji schválně chtějí utýrat hlukem. Najali jí v domě světnici, a babička žehrala na samotu. Chtěli se jí zbavit, to je jasné. Kdyby se jí něco stalo, nebude nikoho, kdo by jí podal vody. V slabomyslné duši doutnala urážka jako uhlík pod sazemi. Stařena tetelí se rozkoší při vzpomínkách, kolikrát byla v tomto domě uražena. Vyhrožuje, že odejde do chudobince, tam si najde koutek, ve kterém tiše zemře, proklínajíc nevděčné potomstvo.

Pro sekundána Jiřího je společný oběd utrpením. Brejlatý chlapec se neodvažuje zdvihnouti oči. Vedle něho sedí babička. Studentovi se hnusí její veliké uši jako z vydělané jirchy^[2]; a když stařena pohybuje čelistmi, tu skáče jí pod bradou ohryzek jako tkalcovský člunek. Naproti sedí Máňa, která čeká na pohled svého bratra, aby zkroutila obličej v směšnou grimasu. Student ví, že by se neudržel smíchy, a to by bylo hrozné. Otec nepřipustí, aby obřad oběda byl svévolně porušen.

Michelup pohlíží s rozjasněným obličejem na svou manželku. Líbí se mu její účes, rozdělený uprostřed rovnou cestičkou. Má rád její hnědé, dobrácké oči, kulatou bradu a měkká, chutná ústa. Je do ní zamilován, jako když ji spatřil poprvé. Dojat říká si v duchu: „Mám hodnou a chytrou ženu. A hezkou ženu, budiž jméno boží pochváleno!“

S chutí ohlodává kost a brada se mu leskne tukem. Manželka praví, že schválně vstala časně ráno, aby v tržnici získala levnou husu. Zvěstovala: „Mladá husa, a bude mít dva žejdlíky sádla. To by nikdo nevěřil.“

Účetní přikývl pochvalně hlavou, ale babička se zatetelila urážkou. Zaskřípala: „Se mnou se nikdo neporadí. Jenom peníze se vyhazujou!“ Je v pokušení odejít okamžitě od stolu, kde si jí neváží; ale příliš se třese na moučník.

Při obědě posluhuje děvče z Kašperských Hor. Paní Michelupová ji provází očima, když odchází s prázdnými příbory. Když děvče zavřelo dveře, pronesla: „Jak ztloustla! Je jako měch. Musím ji dát pryč.“

V rodině Michelupově je přísný zákon, že na talíři nesmí zůstat zbytek jídla. Služce náleží, aby dojídala zbytky. Tím se tak vykrmí, (...)

(......)