Karel Poláček

MICHELUP A MOTOCYKL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Příští neděli zastavil šestisedadlový vůz lékaře dr. Geschmaye v jisté vzdálenosti od domu, kde bydlila rodina účetního. Klakson vyrazil tři úsečné skřeky, což bylo smluvené znamení. Rodina Michelupova byla shromážděna za přivřenými dveřmi a napjatě poslouchala. Když se ozval signál, zdvihl účetní ruku a přidušeným hlasem zavelel: „Teď!“

Podle plánu, předem uváženého, první vyrazila Máňa. Dostalo se jí napomenutí, aby po schodech nehlučela. Děvčátko proklouzlo jako myška; sjelo po spirále zábradlí. Pak následoval brejlatý student. Sestupoval po schodech a tajil dech. Pod oknem přízemní komůrky se sklonil a pak upaloval k automobilu.

Účetní vzrušeně naslouchal, a když zanikl zvuk kroků, oddechl si s úlevou. Zašeptal vroucně: „Chválabohu, nic se neděje.“

„Doufejme, že to dobře dopadne,“ odpověděla manželka.

Přijala naučení, že má dobře uzamknout a pak tiše následovat svého muže.

Očekával je lékař, oděný v kožený kabátec; hlavu měl pokrytou plochou čapkou. Zdálo se, že je změněn. Z obličeje se vytratila únava a roztržitost; dýchala z něho bodrá svěžest a dobrý rozmar. S rukama na kyčlích obešel vůz, pobzukuje si falešným hlasem jakousi melodii. Zněžnělý pohled jeho očí zálibně pohladil lesklou karoserii. Skvrnitý teriér útočil na dvířka vozu, zalévaje se nadšeným štěkotem. Lékař ho získal od jedné slečny, kterou páni často vozili v automobilu; i psík zbožňoval auto: nenáležel k oněm psům, kteří se vrhají za jedoucím vozem s hlasitým zlořečením; teriér byl stoupenec rodu Rychlých.

„Račte, panstvo, nasedat,“ velel lékař.

Vtom rozlehl se křik. Divoká stařena se vyřítila z domu a klusala k vozu. Mávala pěstmi nad hlavou a její tvář byla zrůzněna zlostí.

„Babička,“ zaúpěl účetní.

„Honem do vozu!“ zařval lékař.

Paní Michelupová vtlačila děti do auta a přibouchla dvířka. Lékař spustil motor.

„To jsme to vyvedli!“ brebtal zmateně účetní. „A přece jsme byli tak opatrní…“

„Kdo to mohl babičce prozradit?“ pátrala paní Michelupová a pohlédla s podezřením na Máňu.

„Máňo!“

„To já ne, maminko!“ bránilo se děvčátko.

A přece to byla Máňa, která vydala tajemství nepříteli. Věděla, že babička na ni nevraží, a Máňa jí oplácela s onou mírou zlomyslností, která je v dětech. Babička stářím oslábla na duchu a propadala se do dětského věku; i dívala se na Máňu jako na sokyni.

Máňa si často představuje, že chodí s babičkou do školy. Babička sedí ve škamně vedle ní, ruce na lavici, a pozorně sleduje vyučování. Máňa pitvorně kroutí obličej, aby se babička musela smát. Babička se neudrží a učitelka ji postaví na hanbu. Máňa se zajíká rozkoší, když si představí, jak babička stojí čelem ke zdi. Na cestě ze školy strhne z babičky kabelu a kluci budou do ní kopat jako do mičudy.

„Ta bude zase vyvádět,“ vzdychal účetní.

„Nevídáno,“ reptala manželka, „kvůli ní aby jeden seděl pořád doma!“

„Nemluv!“ pokáral ji Michelup. „Je sice trochu dětinská, ale je to dobrá, ušlechtilá žena, která mnoho zkusila…“

Máňa si pevně tiskla v (...)

(......)