Karel Poláček

POVÍDKY PANA KOČKODANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Poslední slova slavného muže

Nelze pochybovati, že učiniti poslední výrok před smrtí je jedním z úkolů, kterými jsou slavní lidé povinni svému národu, popřípadě veškerému lidstvu.

Poslední slova jsou korunou tvorby velikého člověka.

Jak dojemně působí, když slavný člověk staršího data pronesl slova „Národe můj –“ a vypustil duši!

Poslední výrok budiž sentenciózně zaokrouhlen a aforisticky přiostřen.

Přál bych si, aby každý člověk, který je slavným anebo cítí, že za svého života dobude slávy, uvědomil si, že nelze uniknouti ze života, aniž by před smrtí něco pověděl, co by bylo k obecnému prospěchu.

Avšak pozorujeme, že v poslední době umírají velicí mužové jaksi pokradmo, jen tak bez přípravy, skoro jako obyčejní lidé. Nejenom že nepronášejí posledního výroku, ale ani nevydechnou duši v náručí svého věrného přítele, lékaře, ani své dlouholeté ošetřovatelky, jak bývalo v dřívějších dobách zvykem. Což necítí velikáni našich dějin, že takovým podloudným skonem ubírají pointy nekrologům, ochuzují výklady profesorů literatury a okrádají o potlesk táborové řečníky? – Podívejme se na takového Goetha. Nesmrtelný Goethe věděl, čím je povinen německému průmyslu. Poslední jeho výrok byl: „Světlo – více světla!“, čímž měl na mysli žárová tělesa Osram, jak dokazují reklamní prospekty tohoto podniku.

Někteří slavní mužové se vymlouvají, že jim právě před smrtí nic nenapadlo. Jiní zase říkají, že byli před smrtí dosti vážně nemocni, takže neměli na takové věci hlavu. Jak chabé to vytáčky! Což nemohli si pánové ze svého bohatého duševního fondu dáti nějakou myšlenku na stranu? Museli všecko zbůhdarma utratiti? Konečně není třeba velikého přemýšlení na takovém výroku. To nic není, prosím! Já býti umírajícím slavným člověkem, zachroptím: „Otevřte okno!“ anebo „Přiložte do kamen!“ nebo také „Je venku hezky?“ a očividní svědci mého úmrtí se již postarají, aby dali tomuto zdánlivě všednímu výroku všelidský význam. Je vůbec zajímavo, co dovedou šikovní lidé, zabývající se dějinami literatury a umění, učiniti z takového výroku. Myslím, že by slavný muž byl nemálo pyšen, že bezmyšlenkovitý jeho výrok, pronesený například v trafice, v kavárně nebo v tramvaji, stal se programem, zjevením, slovem epochálního významu.

Umřel slavný muž. Byl slavný, jak se sluší a patří. Prodělal všecky symptomy slávy: Již na střední škole vydával plody ducha svého na veřejnost. Napaden byl v novinách ve dvaceti letech. V jedenadvacátém roce byl poprvé citován. Ve svém dvaadvacátém roce zatažen byl do literárních polemik. Ve dvacátém čtvrtém roce věku svého byl požádán nedospělými děvčátky o autograf. V pětadvacátém roce stal se předmětem touhy dozrálých abonentek. V šestadvacátém roce objevila se jeho fotografie v ilustrovaném časopise pod názvem: „Slavný muž ve své pracovně.“ Hned nato zatčen byl jistý sňatkový podvodník, jenž zneužíval jména slavného muže, aby šidil nezkušené dívky. Od té doby nestálo ho fotografování ani krejcar. Nebylo fotografického (...)

(......)