Karel Poláček

KOUZELNÁ ŠUNKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLAVA PRVNÍ

Pan Vojtěch Cipra je opilý a pomýšlí na sebevraždu – Setká se s ctihodným starcem – Kdo byl ten ctihodný stařec a co bylo pak – Veliké radování a mastné huby v rodině pana Cipry

Za jedné horké letní noci, kdy měsíc lil své bledé světlo v šeré ulice ponuré čtvrti holešovické, a proto ozývalo se veliké psí hořekování, kvílení a táhlé vytí směrem k mlčelivému souputníku naší planety, kráčel ulicí Tomáše ze Štítného mužík jakýsi nemladý, nestarý a ten se jmenoval Vojtěch Cipra. Pan Vojtěch Cipra měl velikou bídu, z kteréžto příčiny se opíjel; a protože se opíjel, měl velkou bídu. Nalézaje se v tomto bludném kruhu, klesal den ke dni do větší a větší nouze, propíjeje v putykách, pajzlících a kořalnách poslední krejcar, poslední kabát. A v tuto dobu potkáváme pana Vojtěcha Cipru, an vrávoral v magickém světle měsíčním prostovlasý a bos. Propil v hospodě U Tří schůdků čepici a boty.

„Tak, Vojtěše Cipro,“ promluvil k sobě, ukázav prstem na sebe, aby nebylo mýlky, „teď jseš, jak se říká, trop. Malá domů. Pryč a pryč je všecko. Je konec. Domluvil jsem.“ I usedl Vojtěch Cipra u dveří domu číslo 42 a zaplakal. Plakal a hořekoval, polykaje hořké slzy, a umínil si, že této noci udělá životu svému konec. Skočí do kalných proudů Vltavy z Hlávkova mostu, kde jsou ty nahaté, necudné sochy. Ale napřed vykouří si retko, které má v kapse u vesty. Je to poslední retko. Potom je konec.

A jak tak sedí pan Vojtěch Cipra ve svůj zármutek hluboký ponořen, ucítí najednou dotknutí čísi ruky. I pohlédl pan Vojtěch Cipra vzhůru a uzřel stařečka nějakého. Dlouhý bílý vous sahal mu na prsa a z jeho modrých očí zářila nebeská dobrota. Byl to milý stařeček.

„Mladej pane,“ promluvil ctihodný onen stařec, „nemají báčko? Já dneska neměl celej den šluka. Koukám a koukám, ale slavíka nikde nenalézám. Je to bída mezi lidem…!“

„Mám, dědečku,“ odpověděl pan Cipra. „Je to moje poslední retko. Vidím, že jsou lidi, kteří jsou na tom ještě hůř než já. Ani retko nemáte, dědečku, ó, to jste velikej chudák.“ Vzal pan Cipra svoji zorku, rozdělil ji spravedlivě na polovičku, půlku dal starci a půlku si ponechal. Zapálili si a bánili jako cikáni na mezi.

A když vykouřili, pravil ctihodný stařec velebně: „Vojtěše Cipro! Já tě chtěl zkoušeti, zdali máš srdce dobré. I uviděl jsem tvoje milosrdí a to nenechám bez odměny. Vyřkni sobě nějaké přání a já ti je splním, neboť jsem Pán Bůh.“

„Vy že jste Pán Bůh?“ tázal se pan Cipra nedůvěřivě.

„Jsem!“ odvětil velebný stařec pevně.

„Zadušujte se, abych viděl, že v tom není nějaký podfuk.“

„Na mou duši,“ zadušoval se Pán Bůh, „ale dušovat se nemá, to je hřích,“ dodal káravě.

„Inu je, je,“ přikyvoval rozvážlivě pan Cipra, „ale co má jeden dělat? Smí se dneska někomu věřit, a zvláště v Holešovicích za nočního času? – Ale,“ pokračoval po chvilce, „když jste teda mluvil o tom přání, tak já bych si něco přál.“

„Ven s tím!“ povzbuzoval jej velebný stařec.

„Já bych si přál… já bych chtěl tu šunku, co je namalovaná tamhle na tom domě, co má na kolínku modrou mašli a pod tím je napsáno Maceškova továrna na uzené zboží. Ovšemže by to musela být šunka živá, nikolivěk namalovaná; a tu modrou mašličku bych odpustil.“

„Tvé přání má se vyplniti. Odejdi s Pánem Bohem!“ zvolal velebně Pán Bůh a zmizel. Zůstala po něm taková líbezná vůně, jaké ve čtvrti holešovické nikdy předtím ani potom nebylo.

Východ počínal již blednouti, z hospody U Tří schůdků vyhodili posledního opilce, který neměl již tolik síly, aby se s hostinským popral, osamělý strážník žalostně zívnul a myslil si: „Kdy už mě vystřídají?“, když pan Vojtěch Cipra nesl se k domovu. Jeho hlava byla obtěžkána různými filozofiemi o nesmírné dobrotivosti Boží, o původu světa, jeho určení i o tom, že se člověk nemá vlastně opíjet. Umiňoval si, že povede nadále život mravný a tak slušný, že se bude celá ulice Tomáše ze Štítného diviti. Řekl si, že neustane, dokud nebude nejspořádanější muž z ulice Tomáše ze Štítného. Toto předsevzetí ho tak rozveselilo, že spustil hlučně píseň: „Povídá on: Copak? Že se máme nechat. – My se nenecháme, my se rádi máme.“ S touto písní na rtech a s bujarostí v srdci došel ke svému příbytku. A aj, co to slyší pan Vojtěch Cipra? Slyší veselý pokřik z obydlí svého, který věštil novinu dobrou. I vejde do sednice s křesťanským pozdravem a toto uviděl: Na stole je položena šunka tak velkých rozměrů, jaké oko lidské nevídalo a jaké by nedosáhl nejušlechtilejší, nejmohutnější a nejnesmírnější vepř, krmený třebas jenom samými ananasy, lanýži a lososy s majonézou. Byla to šunka nejslavnějšího vepře všech věků a národů, šunka nejmastnější, nejrůžovější, nejlibovější, šunka vyvolená mezi šunkami. A kolem stolu poskakují vesele dítky pana Cipry, každé v ruce pořádný kus masa držíc. A největší kus měl nejstarší syn Josef, tentýž, který přinesl si ze školy dvojku z mravů a pan Cipra mu za to spravedlivě nasekal, poněvadž synek nezbedný potupil tímto vysvědčením otce svého a pokálel jeho pověst v očích obyvatelstva ulice Tomáše ze Štítného. Uviděl pan Cipra veselí rodiny své, zaradoval se z mastné huby manželky své i dítek svých, zařičel junácky a uhodil čepicí^[24] o zem. Potom poklekl na podlahu a zvolal: „Poklekněme a poděkujme se Bohu za převelikou dobrotu Jeho!“

I poklekla rodina pana Cipry a všichni děkovali Hospodinu za dary Jeho s takovým hlaholem, že to vzbudilo pozornost v sousedstvu.