Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO - fragment V. dílu
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Ozval se hrubý kočovský pokřik a ze dvora zasilatele Wachtla vyjížděl hromotlucký nábytkový vůz, tažený párem plecitých koní. Zvonila kopyta o dlažbu, cinkala postroj, slunce si pohrávalo s mosaznými ozdobami na chomoutech a z hebkých koňských nozder prýštily chuchvalce páry. Špeditérský pacholek, rudý a lesklý jako měděný kastrol, švihácky opisoval bičem kudrlinky. Propuštěný voják se zastavil vyčkávaje, až vůz uvolní cestu. Čeledín hulákal: „Hý! Jeď, nebo tě!“, napjaly se koňské svaly a vůz se rozkolébal. Poutník zíral na průčelí domu a slabikoval nápis ve štítě: Julius Wachtl. Obchod uhlím ve velkém i malém. Zkřížená kladívka po obou stranách firmy.

Také žebrák se zastavil a pozoroval tuláka šikmým pohledem.

– Kouká…, mumlal. Jako by něco hledal. Co má být tady k vidění? A prohlásit se nechce, kdo by byl a odkud přichází. Já si hlavu lámu a pořád nejsem doma.

Z domu bylo cítit smaženou cibulí. Propuštěný voják zamlaskal: – Tam se mají dobře.

Pokynul hlavou jakoby na souhlas a vykročil. Opět se na něho navěsily vzpomínky.

– Kde jsem přestal? Něco jsem chtěl vypravovat, a teď nevím co. Už to mám: Vidím řeku, mělkou a prudkou. Kalná voda pádí mezi holými, jílovitými břehy. Přihnali nás na místo, rozestavili a kázali, abychom se měli k práci. Komu se dvakrát nechtělo, toho stráž přetáhla holí přes hlavu, oni se neptali. Ale na mě, pánové, na mě si netroufali, neboť poznali, že jsem lepší člověk, křehkého složení těla a k hrubé práci nezvyklý.

Jedna parta zatloukala beranem piloty, stavěl se nový most. Někteří se oháněli krumpáčem a jiní vozili kolečka hlíny. Já jsem pracoval lopatou. Pršelo, byl mrzutý čas, zatékalo za límec a záblo do rukou. Prázdný žaludek se kroutil. Tak jsem si kolikrát myslil, kdyby tě tak, pane vrchní účetní, viděla společnost z kavárny Savoy, co jsem tam denně chodil. Já byl náramně oblíbený, na kulečníku jsem dělal mnohdy sérii třiceti strků, dovedl jsem nejtěžší pozice, každému jsem dal střapec. A pokud se šachu týče, byl jsem velkým ctitelem královské hry, ale v meziklubovém utkání jsem hrál v druhé třídě, protože jsem nervózní a nemám té houževnatosti, která sluší mistrovi. Zvolili mne pokladníkem šachového kroužku, byla mně projevena důvěra, když jsem jim chtěl tím seknout, já toho nemám zapotřebí, pánové.

Rudla Hlavatý se dívá, jak se lopotím, pak mně vyrval lopatu: Dej sem to fidlátko. Já se nemůžu dívat, povídá, jak se s tím motáš, nemehlo. Dávej pozor, já tě naučím házet lopatou, aby sis neuřízl kšandu. Hlínu musíš házet za sebe, a ne přes ruku, to by ses záhy upachtil a nebyl bys k ničemu. Heleď se, koukej se, takhle. Musíš se k tomu šikovně postavit. Jo, holenku, na všecko se musí jít s fortelem.

S fortelem! Jaké to výrazy mají obyčejní lidé! Jeden se tomu musí smát. Odpověděl jsem: To jsou těžké věci, kamaráde. Já nejsem zvyklý pracovat manuelně. Moje práce je duševní a jest k ní zapotřebí vzdělání a důvtipu. Máš ponětí! Vypravuji: Byl jsem představený kanceláře o dvanácti (...)

(......)