Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO - fragment V. dílu
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

– A pak jsem pracoval v tom mlýně…, rozpomíná se propuštěný voják. Zjevuje se mu jednopatrové stavení, které hučí ukrytým lomozem, šedě omítnuté nad běhutým potokem. Poutník se zastaví, a když mu paměť poskytne obrázek mlýnu, přikývne a zase ujde několik kroků. Žebrák se od něho nehne, lepí se na poutníka jako zpocená košile. Pozoruje každé jeho hnutí; nemůže se vynadívat na odkvetlou šviháckou nádheru, zuboženou válkou, prožranou chudobou.

Krátký den se nachýlil, střecha okresního hejtmanství rozkrojila zimní slunce jako krvavý meloun. Nahrblí úředníci navlékli manžety a rozběhli se po svých příbytcích. Venkovan nerozhodně postál před kořalnou, ozdobenou ruměným poustevníkem, jenž obkročmo sedí na sudě a zdvihá sklínku likéru, jako by připíjel na zdraví. Vesničan se zamyslil a pak rozvázal šátek a počítal drobné. Nato si dodal rozhodného a lhostejného vzhledu, i vkročil do destilace, aby se zahřál jedním panákem.

– V tom mlýně, hovoří poutník, pracoval jsem s Járou Hlubučkem, co sloužil u jedenáctých. Chci vám povědět, jak to bylo. Každé ráno přivezl fasuněk pytle kukuřice a my šli skládat. Uchopíš pytel za svázaný konec, jedním rázem si ho přehodíš na ramena, přičemž dbáš, aby byla rovnováha. Pytel se klade na rumpál, kterým se vytáhne do mlýnice. Pravím k sobě: Jestlipak sis, Kamile, někdy pomyslil, že budeš nucen k takové práci? Nikoli, neboť jsem vždy cítil, že jsem povolán k činnosti duševní, daleko odpovědnější. Ani jako učedník jsem nemusil konati hrubou práci, ale co se dá dělat, konečně ve mlýně to přece bylo lepší než robota na volném povětří. To také říkal Hlubuček, který je v civilu sedlář a řemenář.

Při práci jsme jedli kukuřičnou mouku, která byla teplá, jak vycházela zpod mlýnského kamene, a chuti nasládlé. Mlynář se nazýval Šimon Artasevič, postavy pomenší, plnovous, nosil zlaté brejle a byl na nás hodný. Že by nám nadával, to nenadával a nikdy ruku nevztáhl. Jiný by kolikrát plesknul, on ne. Spíš politoval. Zejména já, jakožto člověk vzdělaný, který viděl lepší časy a něco představoval, vzbuzoval jsem v něm sympatii. Vypravoval, že jeho syn studoval ve Vídni na inženýra a vyptával se mne, znám-li Vídeň. Bodejť by ne, otázka! Nebudu znát císařské město, míval jsem tam to nejlepší spojení, také tam mám příbuzné, strýce Ignáce a tetu Babett, vždycky jsem jim k svátku gratuloval. Vedl jsem čilou korespondenci. Já jsem ve Vídni často užíval – Wien ist halt Wien… Jak je to v té písni: Das muss ein Blick vom Himmel sein, Wien und der Wein^[5]… U pana Artaseviče jsem měl dobré oko a skrze mne i Hlubuček měl protekci. Šéf na nás nekřičel, mluvil pomalu a dával nám dojídat svůj oběd. Míval i maso, vždycky nechal kousek na talíři, abychom si to dojedli. Byl jsem tomu rád, neb maso, jak je vědecky dokázáno, obsahuje četné živiny, jichž jsem, za příčinou své křehké konstituce, nezbytně potřeboval.

Musíte vědět, že tehdy se už vojna skončila, však bylo na čase, celý svět byl válkou usoužený. Facit^[6] všeho bojování (...)

(......)