Terry Pratchett
překlad: Jan Kantůrek

ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA - BARVA KOUZEL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dvoukvítek, vyzbrojen pouze svou svépomocně vyrobenou konverzační příručkou, se pokoušel zasvětit Broadmana do tajemství pojí-štěnic. Tlustý hospodský napjatě naslouchal a malá tmavá očka mu blýskala.

Od druhého konce stolu jim s mírně pobaveným zájmem naslouchal Ymor a občas hodil některému ze svých havranů vybrané sousto z vlastního talíře. Vedle stolu přecházel sem a tam Withel.

„Zbytečně to dramatizuješ,“ zabručel Ymor, aniž odvrátil oči od hovořící dvojice. „Dej na mě, Strene, cejtim to v kostech. Kdo by se odvážil tady na nás zaútočit? A ten pouliční iluzionista přileze, uvidíš. Je moc zbabělej na to, aby nepřišel. Pokusí se s náma dohodnout. A my ho lapnem. A s ním zlato. A bednu.“

Withelovo jediné oko zablesklo a pěstí jedné ruky udeřil do dlaně ruky druhé.

„Kdo by si pomyslel, že může na Ploše existovat takový kus Myslícího hruškovníku! Jak nás to mohlo napadnout?“

„Nebuď zbytečně nervózní, Strene. Věřím, že se ti to tentokrát podaří,“ usmál se na něj příjemně Ymor.

Jeho kapitán si znechuceně odfrkl a vyšel z místnosti, aby seřval své muže. Ymor se vrátil k pozorování turisty.

Bylo to podivné, ale jak se zdálo, malý mužík si vůbec neuvědomoval vážnost svého postavení. Ymor si dokonce všiml, že se několikrát rozhlédl po místnosti s výrazem největší spokojenosti. Celou věčnost už mluvil s Broadmanem a Ymor si všiml, že mu dokonce podal jakýsi kus papíru. A Broadman dal cizinci několik mincí. To bylo zvláštní.

Když se Broadman zvedl a šoural se kolem, vyletěla ruka náčelníka lupičů jako ocelové pero a sevřela se na tlusťochově zástěře.

„Tak a teď vyklop, kamaráde, vo co tady de?“ zeptal se výhružně tichým hlasem.

„V-vo nic, Ymore. To je docela soukromá věc.“

„Ale di, Broadmane, odkdy před sebou maj kamarádi jako my nějaký tajnosti?“

„No jo. Víš, já sám si nejsem docela jistej, co to všechno znamená. Je to takovej druh sázky, rozumíš?“ pustil se hospodský nervózně do vysvětlování. „Von tomu říká pojí-štěnic. Je to, jako kdyby ses vsadil, že Prokopnutej buben neshoří.“

Ymor se díval Broadmanovi do očí, dokud se hospodský nezačal potit strachem a rozpaky. Náčelník lupičů se nakonec zasmál.

„Tahle hromada červotočem a červy prolezlého dřeva?“ řekl. „Ten chlap musí bejt blázen!“

„Jo, ale blázen na peníze. Řek mi, že když teď dostal ty... to... nemůžu si vzpomenout, jako tomu říká - ty vsazený peníze, prostě,tak že mi ty lidi z Agateánskýho císařství zaplatěj. Dyž Buben shoří. Já teda doufám, že ne. Že neshoří. Buben, sem chtěl říct. chtěl sem říct, že je jako můj domov, starej dobrej Buben, že jo...“

„Ty nejsi tak pitomej, jak vypadáš, co?“ odpověděl Ymor a hospodského odstrčil.

Dveře se rozletěly dokořán a s třeskem narazily do zdi.

„Hej,“ zakřičel Broadman, „to sou mý dveře!“ Pak si uvědomil, kdo to stojí na vrcholku schodiště, a po hlavě se vrhl na nejbližší stůl. Bylo dobře, že nemarnil čas, protože místností zasvištěla krátká černá šipka a se zaduněním se zarazila do desky stolu, pod kterým se ukryl.

Ymor pomalu a opatrně zvedl ruku a nalil ještě jeden džbánek piva.

„Nepřisedneš si, Zlorfe?“ řekl potom klidně. „Ten meč můžeš odložit, Strene. Zlorf Flanelnoha je náš přítel.“

Náčelník Cechu vrahů dovedně protočil svou foukačku kolem prstu a jediným plynulým pohybem ji zasunul do pouzdra.

„Strene!“ řekl Ymor.

Černý lupič zasyčel a zasunul meč do pochvy. Ruku však nespustil z jílce a oči z vraha.

Nebylo to tak jednoduché. Služební postup v Cechu vrahů byl otázkou konkurenční soutěže a praxe byla její nejdůležitější - i když ne jedinou - součástí. Z toho důvodu byla Zlorfova široká, poctivá tvář jedinou sítí jizev, což byl pochopitelně výsledek vyřazovacích soutěží muže proti muži. Zlorfova tvář asi nikdy nevypadala nejlíp - říkalo se dokonce, že si Zlorf vybral tuhle profesi plnou kápí, širokých plášťů a nočních potulek ze zdravotních důvodů. Zasvěcení totiž tvrdili, že po rodičích zdědil část skřetí krve a nesnáší právě nejlépe denní světlo. Byl ovšem taky pravda, že lidé, kteří to tvrdili a byli právě Zlorfovi na doslech, si většinou odnášeli uši domů v klobouku.

Zlorf sestoupil po schodech, následován skupinkou vybraných mordýřů. Když se ocitl přímo proti Ymorovi, prohlásil: „Přišel jsem si pro toho cestovatele.“

„Co se do toho vůbec motáš, Zlorfe?“

„To by se divil. Grinjo, Urmonde - berte ho.“

Dva z vrahů postoupili kupředu. V tom okamžiku před ně skočil Stren a v ruce se mu zdánlivě z ničeho zhmotnil meč, jehož hrot se chvěl několik centimetrů od jejich hrdel.

„Pravděpodobně bych stihl zabít jen jednoho,“ zamumlal, „ale hádejte - kterého?“

„Co kdyby ses kouknul támhle, Zlorfe?“ ukázal Ymor prstem.

Z temného stínu mezi trámy se na ně upírala řada zlých, žlutých očí.

„Stačí ještě jeden krok, a až půjdete odsud, bude mít ta vaše parta mnohem míň vočí, než když jste sem přišli,“ prohlásil náčelník zlodějů. „Takže si sedni, Zlorfe, napij se a promluvme si rozumně. Myslel jsem si, že jsme se dávno dohodli. Ty neloupíš a já nevraždím. Aspoň ne za peníze,“ dodal po chvilce.

Zlorf přijal nabízené pivo.

„Tak?“ řekl. „Tak jo, já ho zabiju a ty si ho potom můžeš oloupit. Je to támhleten srandovní mrňous?“

„Jo.“

Zlorf se zadíval na Dvoukvítka, který se na něj přátelsky usmál a pokrčil rameny. Málokdy přemýšlel o tom, proč si někdo přeje smrt někoho jiného. Zabíjení bylo jeho zaměstnání.

„Můžu se zeptat, kdo je tvým klientem?“ řekl Ymor.

Zlorf pozvedl ruku. „No tak!“ protestoval. „To je otázka profesionální etiky.“

„Samozřejmě. Jen tak mimochodem...“

„Ano?“

„Mám venku dva strážné...“

„Měl jsi.“

„Dalšího v těch dveřích přes ulici...“

„Už ne.“

„A dva lukostřelce na střeše.“

Zlorfovi přeběhl po tvář záchvěv pochybnosti, podobný poslednímu slunečnímu paprsku na špatně zoraném poli.

Dveře se znovu rozletěly dokořán a ošklivě pomačkaly vraha, který stál těsně za nimi.

„Přestaňte s tím!“ zaječel Broadman zpod svého stolu.

Zlorf i Ymor zírali na muže, který se objevil na prahu. Byl malý, tlustý a přepychově oblečený. Neobyčejně přepychově oblečený. Na ulici za ním se rýsovalo několik velkých postav. Neobyčejně velkých a výhrůžných postav.

„Kdo je to?“ zeptal se Zlorf.

„Já ho znám,“ zabručel Ymor. „Jmenuje se Rerpf. Patří mu hospoda U sténajícího talíře dole vedle Mosazného mostu. Strene, pryč s ním!“ Rerpf pozvedl ruku plnou prstenů. Stren Withel na polovině cesty ke dveřím zaváhal, protože dveřmi se do místnosti vecpalo několik obrovských trollů, postavili se po obou stranách malého tlusťocha a v nezvyklém světle mrkali očima. Na předloktích podobných pytlům mouky se jim převalovaly svaly velikosti melounů. Každý z trollů svíral těžkou válečnou sekeru s dvojitým ostřím. Mezi palcem a ukazováčkem.

Broadman vyletěl ze svého úkrytu a tvář měl zrůzněnou vztekem.

„Ven!“ řval. „Okamžitě si vocuď vodveď ty trolly!“

Nikdo se ani nepohnul. V celé místnosti bylo najednou ticho jako v hrobě. Broadman se rychle rozhlédl. Teprve teď mu začalo docházet, co to vlastně řekl a komu. Zaúpění, které se mu vydralo ze rtů, si oddechlo, že je konečně na svobodě.

Ke dveřím od sklepa se dostal ve chvíli, kdy jeden z trollů líným pohybem zápěstí poslal svou sekeru napříč místností. Bouchnutí dveří a praskot, se kterým se po nárazu sekery rozštíply, se slily prakticky v jediný zvuk.

„Do hajzlu!“ zasípal Zlorf Flanelnoha.

„Co chceš?“ zeptal se Ymor.

„Jsem tady z rozhodnutí Cechu kupců a obchodníků,“ prohlásil Rerpf klidně. „Přišel jsem, jak by se řeklo, chránit naše zájmy. Tím mám na mysli támhle toho mužíka.“

Ymor nakrčil čelo.

„No to mě podrž,“ prohlásil, „ale já mám dojem, že si říkal něco o Cechu obchodníků?“

„A kupců,“ přikývl Rerpf. Mezi trolly se teď za ním objevilo několik lidských postav, které Ymor matně poznával. Viděl je za různými pulty, jak prodejními, tak nálevními. Takové ty postavy ve stínu, nenápadné, nevýrazné, zdánlivě přebytečné. Kdesi v zadu v hlavě mu začala pomalu klíčit zvláštní ošklivá myšlenka. Přemýšlel o tom, jak by asi bylo, řekněme lišce, kdyby narazila na rozzlobenou ovci. A co víc, na takovou ovci, která si mohla dovolit zaměstnat pár vlků.

„A... mohl bych se zeptat, jak dlouho ten - cech - funguje?“ zeptal se opatrně.

„Od dnešního odpoledne,“ ušklíbl se Rerpf. „A pro vaši informaci - stal jsem se jeho vicecechmistem a zástupcem pro turismus.“

„A co to má bejt, ten turismus, co vo něm pořád mluvíš?“

„No, zatím to nevíme zcela přesně...“ odpověděl Rerpf. Přes rameno mu vystrčil hlavu jakýsi vousatý stařec a zakrákoral: „Když mám mluvit za morporkské vinárníky, tak turismus znamená kšeft. Jasný?“

„Takže?“ nadhodil Ymor chladně.

„Takže,“ opáčil Rerpf, „jak jsem řekl, chráníme své zájmy.“

„Zloději VEN, zloději VEN!“ začal skandovat Rerpfův obstarožní společník. Zlorfovi se roztáhla tvář v úsměvu. „VRA-ZI taky,“ dožadoval se stařec vzápětí. Zlorf zavrčel.

„Dejte si rozumně říct,“ pokračoval Rerpf. „Všude kolem se krade a vraždí. Jaký dojem to může udělat na naše návštěvníky? Přijedou bůhví odkud podívat se na naše krásné město plné historických a architektonických skvostů, chtějí vidět naše exotické zvyky a obyčeje a nakonec se probudí mrtví a v nějaké zapadlé uličce, nebo dokonce ve špinavé vodě Ankhu. Jak potom mají vyprávět svým přátelům a známým, jak skvěle si to u nás užili? Tak už se s tím konečně smiřte, musíte jít s dobou!“

Zlorf s Ymorem se na sebe podívali.

„Musíme, nebo ne?“ řekl Ymor.

„No tak pojďme, bratře,“ souhlasil Zlorf. Jediným pohybem vytáhl foukačku, nasadil ji k ústům a vyslal směrem k nejbližšímu trollovi černou šipku. Ten se otočil a hodil po něm sekerou, která zasvištěla vrahovi těsně kolem hlavy a zabořila se do hrudi méně šťastného zloděje za ním.

Rerpf se sehnu a umožnil tak za ním stojícímu trollovi zvednout těžkou ocelovou kuši a vystřelit po nejbližším vrahovi střelu dlouhou jako malý oštěp. A to byl teprve začátek...