Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
V temnotě za dveřmi bylo ticho.
Výsměšek vztyčil prst a opatrně do dveří strčil.
Za dveřmi něco kožnatě zapleskalo a dveře se přibouchly. Mágové uskočili.
„Neriskujte, arcikancléři!“ zvolal profesor Neurčitě mlhavých studií. „Pokusil jsem se tam zajít předtím a celý oddíl kritických eseji se dostal do krize!“
Pode dveřmi zablikalo namodralé světlo.
Kdekoliv jinde by mohl člověk říci: „Knihy. Vždyť jsou to jenom knihy. Knihy nejsou nebezpečné!“ Jenže dokonce i obyčejné knihy jsou nebezpečné, a nejen ty typu Vyrobte si gelinit jako profesionál. V nějakém muzeu si sedne nějaký člověk a napíše knihu o politické ekonomii a najednou začnou umírat tisíce lidí, kteří tu pitomou knihu ani nečetli, jen proto, že ti, kdo ji přečetli, nepochopili ten vtip. Vědění je nebezpečné, což je jeden z důvodů, proč různé vlády hlídají a pečlivě cenzurují lidi, kteří dokážou myslet efektivněji než ostatní.
Univerzitní knihovna byla magická knihovna, postavená na velmi úzkém proužku časoprostoru. Na vzdálených policích tam byly knihy, které ještě nebyly napsány, dokonce knihy, které nikdy napsány nebudou. Alespoň ne tady. Její obvod byl jen několik set metrů, ale akční rádius měla neomezený.
A v magické knihovně knihy prosakují a učí se jedna od druhé...
„Začaly útočit na každého, kdo jde dovnitř,“ zasténal děkan. „Když tady není knihovník, nikdo je nedokáže kontrolovat!“
„Ale jsme přece univerzita! Musíme mít knihovnu!“ zoufal si Výsměšek. „Dodává nám to tón! Co bychom to byli za lidi, kdybychom nechodili do knihovny?“
„Studenti,“ odpověděl mu nevrle starší pAsák.
„Ohó,“ ozval se lektor Zaniklých run, „vzpomínám, že když jsem byl studentem, vzal nás starý Bububoj Průlinec na expedici, která měla najít Ztracenou čítárnu. Potulovali jsme se tam skoro tři týdny. Nakonec jsme museli sníst své vlastní boty.“
„A našli jste ji?“ zajímal se děkan.
„Nenašli, zato jsme našli pozůstatky podobné expedice z loňského roku.“
„A co jste udělali?“
„Snědli jsme i jejich boty.“
Zpoza dveří se ozvalo pleskání kožených desek.
„Některé z těch grimoárů jsou pěkně nebezpečné,“ řekl starší pAsák. „Dokázaly by člověka klidně připravit o ruku.“
„No, díky bohům aspoň nevědí, co jsou to kliky u dveří,“ liboval si děkan.
„Ale to ony vědí, stačí aby někde existovala kniha s názvem Dveřní kliky pro začátečníky,“ upozornil ho starší pAsák. „Ony přece čtou jedna druhou!“
„Podle teorie K-prostoru je to prakticky jisté, pane.“
Mágové jako jeden muž poodstoupili ode dveří.
„Tak s tímhle nesmyslem je třeba rychle skoncovat,“ prohlásil Výsměšek. „Knihovníka musíme co nejrychleji vyléčit. Je to magická choroba, takže bychom snad měli dokázat upéct nějaký magický recepis na magický lék, ne?“
„To by bylo výjimečně nebezpečné, arcikancléři,“ zavrtěl hlavou děkan. „Celý jeho systém, to je jediná směsice bojujících magických vlivů. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby do oběhu přibyla další přidaná magie. Už teď se zdá, že má toulavý časový nerv[6]. Ještě další dávka magie do organismu a... no, nikdo neví, co by se mohlo stát.“
„To zjistíme,“ odbyl jeho námitky stroze arcikancléř. „ Potřebujeme se dostat do knihovny. Tohle děláme pro celou univerzitu, děkane. A Neviditelná univerzita je důležitější než jeden muž -“
„-op-“
„- díky, op, a musíme mít neustále na paměti, že já je to nejmenší slůvko ze všech.“
Za dveřmi se ozval další náraz.
„No,“ ozval se starší pAsák, „když už o tom mluvíme, tak například spojky jako , a’ nebo ,i’ jsou ještě mnohem menší. Tedy každopádně krat-“
„Samozřejmě,“ pokračoval Výsměšek, aniž si všímal výtrysku pAsákovy logiky, která už tak nějak patřila k celkovému univerzitnímu pozadí, „mohl bych jmenovat jiného knihovníka... Musel by to být nějaký starší člověk, který se vyzná a ví co a jak... hmm... takže moment... napadá vás někoho nějaké jméno... děkane?“
„Dobrá, dobrá!“ zvolal děkan. „Ať je po vašem, jako obyčejně!“
„Ehm...“ ozval se Rozšafín Ctibum, „nemůžeme to udělat, pane.“
„Ne?“ podíval se na něj Výsměšek výhružně. „Vy jste tedy dobrovolník, který je ochoten pustit se do úklidu knihovny, co?“
„Já tím chci říci, že nemůžeme použít magii k tomu, abychom ho změnili. Brání nám v tom jedna velmi vážná věc, pane. Velký problém.“
„Žádné problémy neexistují, pane Ctibume, jen příležitosti.“
„Ano, pane. A ta naše příležitost je zjistit, jak se knihovník jmenoval.“
Kruhem ostatních mágů to souhlasně zašumělo.
„Ten mladík má pravdu,“ přikyvoval lektor Zaniklých run. „Nemůžeme magicky působit na mága, když neznáme jeho jméno. Základní pravidlo.“
„No, říkáme mu Knihovník,“ zamračil se Vzoromil Výsměšek. „Všichni mu říkají Knihovník. To by nestačilo?“
„To je jen název profese, pane.“
Výsměšek se rozhlédl po ostatních mázích. „Někdo přece musí vědět, jak se jmenoval, ne? Dobrý bože, předpokládal bych, že známe své kolegy alespoň podle jmen, když už ne jinak! Nemyslíte...“ podíval se na děkana, zaváhal a pak řekl: „Děkane?“
„No, on je orangutanem už pěkný čas, arcikancléři,“ odpověděl děkan. „Většina jeho původních kolegů nás už... opustila. Odebrala se k té velké, nekonečné nebeské večeři. Procházeli jsme jedním z těch období droit de mortis[7].“
„No dobrá, ale musí být přece někde v záznamech.“
Mágům se před duševním zrakem zjevily ony hory papírů, které představovaly univerzitní archivy.
„Archivář ho v nich nikdy nenašel.“
„Kdo je archivář?“
„Knihovník, pane.“
„No, rozhodné ale musí být v ročence jejich třídy z doby, kdy promoval.“
„To je právě ta legrační věc,“ podíval se na něj děkan, „ale jak se zdá, potkala každý výtisk tehdejší ročenky nějaká ošklivá nehoda.“
Výsměšek zaregistroval děkanovu dřevěnou tvář. „A nespočívala snad ta nehoda v tom, že z každého výtisku byla vytržena ta jediná strana, která by nás zajímala, a zbyla po ní jen slabá banánová vůně?“
„Uhodl, arcikancléři.“
Výsměšek se poškrábal na bradě. „Objevuje se nám tady jistý úmysl.“
„Víte, on se vždycky bránil tomu, aby někdo zjistil jeho jméno,“ upozorňoval starší pAsák. „Bál se, že se ho pokusíme přeměnit zpět v člověka.“ Pak se významně zadíval na děkana, který okamžitě nasadil ublížený výraz. „Někteří lidé totiž chodili po celé univerzitě a rozvíjeli teorie o tom, že lidoop jako knihovník je naprosto nevhodný .“
„Já jen vyjádřil svůj názor, že je proti tradici univerzity -“ začal děkan.
„Která spočívá hlavně v malichernostech, opulentních večeřích a nočním vykřikování pitomostí o nějakých zatracených klíčích,“ přerušil ho Výsměšek. „Takže si nemyslím, že bychom -“
Výrazy na tvářích ostatních mágů ho přinutily se otočit.
Pozn. autora: Mágové jsou přesvědčeni o tom, že v lidském těle existuje tzv. časový nerv, i když jeho umístění zatím nenašli ani ti nejzkušenější alchymisté. Základní teorie vychází z toho, že existuje v nehmotné podobě, jako jistý druh éterického slepého střeva. Tento nerv obsahuje údaje o tom, jak je vaše tělo staré, a je tak citlivý na vliv magického pole o vysokém napětí, že se jeho činnost může změnit na zvratnou, takže rychle pohlcuje běžnou tělesnou zásobu chrononinu. Alchymisté tvrdí, že je mimo jiné také klíčem k nesmrtelnosti, ale to říkají i o pomerančové šťávě, vypečeném chlebu a pití vlastní moči. Alchymista by si klidně uřízl vlastní hlavu, kdyby věřil, že pak bude žít déle.
[7]Pozn. autora: Volně řečeno, zrychlení postupu mága v hierarchii mágstva směrem vzhůru zabitím většího počtu starších mágů. Od této praxe se však v současné době upustilo, protože několik nadšených pokusů odstranit Vzoromila Výsměška skončilo tím, že jeden ze zúčastněných mágů celé dva týdny neslyšel. Výsměšek připouštěl, že úplně nahoře je poměrné dost místa, ale zabíral ho všechno sám.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky