Terry Pratchett
překlad: Jan Kantůrek

VYPRÁVĚNÍ O NOMECH 1
VELKÁ JÍZDA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

13

  I.   Bří Arnoldové (zal. 1905) pravil, Všemu je konec;

  II.   Veškeré Záclony, Koberce, Ložní soupravy, Dámské prádlo, Hračky, Modelové klobouky, Galanterie, Kovomal, Instalační materiál;

  III.   Veškeré stěny, podlahy, stropy, výtahy, pohyblivá schodiště;

  IV.   Všechno musí pryč.

Z Knihy Nom, Nouzové východy, kap. 3, verš I - IV

 

 

Později, když se zaznamenávaly další kapitoly Knihy Nom, říkalo se, že konec obchodního domu začal velkým třeskem. Nebyla to pravda, ale napsalo se to, protože třesk zní impozantněji. Ve skutečnosti ten kotouč žlutého a oranžového ohně, který se vyvalil z garáže a unášel s sebou zbytky vrat, vydal zvuk, jako když si obří pes něžně odkašle.

Blaf.

Nomové v tu chvíli nebyli v situaci, aby se nad tím pozastavili. Spíše byli zaujati hlukem, způsobeným předměty, které do nich málem narazily.

Masklin počítal s dalšími vozidly na silnici. Pravidla silničního provozu k tomu měla co říct. Důležité bylo do nich nenarazit. Co mu dělalo starosti, byl způsob, jakým ty věci jevily rozhodnutí narazit do jejich náklaďáku. Vydávaly dlouhé bučivé zvuky, jako krávy, kterým je zle od žaludku.

„Trochu doleva!“ křičel Angalo. „Pak ždibec doprava, potom rovně!“

„Ždibec?“ řekl pomalu signalista. „Myslím, že pro ždibec neznám kód. Mohli bychom -“

„Pomalu! Teď trochu vlevo! Musíme se dostat na pravou stranu cesty!“

Grimma vykoukla nad Pravidly silničního provozu.

„My jsme na pravé straně,“ řekla.

„Ano, ale ta pravá strana by měla být levá!“

Masklin zabodl prst do stránky před nimi. „Tady se říká, že musíme projevovat pohle -“

„Ohled,“ zamumlala Grimma.

„ - ohledy vůči ostatním účastníkům provozu,“ řekl. Náraz jím hodil kupředu. „Co to bylo?“ vyjekl.

„To jsme najeli na chodník! Vpravo! Vpravo!“

Masklin krátce zahlédl jasně osvětlenou výkladní skříň, než ji nákladní auto zasáhlo bokem a v dešti skla poskočilo zpátky na silnici.

„Teď vlevo, ještě vlevo, teď vpravo, vpravo! Rovně! Vlevo, povídám vlevo! “ Angalo sledoval zmatený obrazec světel a tvarů před nimi.

„Tady je další silnice,“ řekl. „Vlevo! Chci vlevo! Víc, jeďte vlevo! Ještě víc doleva…!“

„Je tady značka,“ řekl Masklin snaživě.

„Vlevo!“ ječel Angalo. „Teď vpravo! Vpravo! Vpravo!“

„Chtěl jsi vlevo,“ řekl signalista omluvně.

„A teď chci vpravo! Víc doprava! Ty mamlasi!“

„Nemáme signál pro -“

Tentokrát nedošlo k žádnému „blaf“. Tohle bylo roz hodně „prásk“. Nákladní auto narazilo do zdi, drhlo o ni, až jiskry lítaly, dovalilo se do hromady popelnic a zastavilo.

Bylo ticho, až na jakési syčení, a motor dělal pink, pink.

Potom se z temnoty ozval Dorcasův hlas, pomalu a plný zlosti.

„Řekli byste laskavě nám tady dole, co to tam nahoře provádíte?“

„Budeme muset vymyslet nějaký lepší způsob jak řídit,“ zavolal dolů Angalo. „A světla. Někde by měl být vypínač od těch světel.“

Masklin se škrábal na nohy. Zdálo se, že náklaďák uvízl v temné, úzké uličce. Nikde nebylo světýlka.

Pomohl Gurderovi vstát a oprášil ho. Papírník se tvářil zaraženě.

„Už jsme tam?“ řekl.

„Ne tak docela,“ řekl Masklin. „Zastavili jsme, é, abychom si něco upřesnili. Než si to vyjasní, myslím, že bychom měli radši jít dozadu zjistit, jestli jsou všichni v pořádku. Musejí mít pěkně nahnáno. Ty pojď taky, Grimmo.“

Slezli a nechali Angala a Dorcase po krk v dohadech o řízení, světlech, jasných instrukcích a o tom, že potřebu těchto tří věcí je třeba řádně zajistit.

Vzadu na voze štěbetaly hlasy promísené pláčem dětí. Pádem se hezkých pár nomů potlouklo a bábi Morkie právě upevňovala dlahu ke zlomené noze jednomu nomovi, kterého zavalila padající bedna, když narazili do zdi.

„Čím dál líp,“ poznamenala suše a udělala uzel na obvaze. „Proč jsme zastavili?“

„Jen chceme vyjasnit pár věcí,“ řekl Masklin a snažil se tvářit veseleji, než se cítil. „Brzy zase vyrazíme. Teď každý ví, co může očekávat.“ Pohlížel do tmavého prostoru plného stínů a přemohla ho zvědavost.

„Co budeme dělat, chci se podívat ven,“ řekl.

„Proč, pro všechno na světě?“ řekla Grimma.

„Jenom tak, víš, porozhlídnout se,“ řekl Masklin nejistě. Strčil do Gurdera. „Chceš jít se mnou?“ řekl.

„Cože? Ven? Já?“ Papírník se tvářil vyděšeně.

„Stejně budeš muset, dřív nebo později. Proč ne teď?“

Gurder se chvilku rozmýšlel a potom pokrčil rameny.

„A uvidím,“ olízl si suché rty, „Obchoďák zvenku? “ zeptal se.

„Možná. Vlastně jsme nedojeli moc daleko,“ řekl Masklin tak diplomaticky, jak dovedl.

Hlouček nomů jim pomohl přes bočnici náklaďáku a oni se zhoupli dolů na to, co by Gurder téměř jistě nazval podlahou. Byla provlhlá a ve vzduchu se vznášel jemný opar. Masklin se zhluboka nadechl. Tohle byl venek, konečně. Skutečný vzduch, trošičku chladivý. Voněl čerstvě, ne jakoby ho před ním vydýchaly tisíce nomů.

„Hašení se spustilo,“ řekl Gurder.

„Ha… co?“

„Hasicí zařízení,“ řekl Gurder. „Je ve stropě, víš, pro případ pož…“ Zarazil se a pohlédl vzhůru. „No né,“ řekl.

„Myslím, že máš na mysli déšť,“ řekl Masklin.

„No né.“

„Je to jenom voda, co padá z nebe,“ řekl Masklin. Měl pocit, že se od něj očekává něco víc. „Je mokrá,“ dodal, „a dá se pít. Déšť. Nemusíš mít hlavu zašpičatělou. Stejně sklouzne.“

„No né.“

„Jsi v pořádku?“

Gurder se třásl. „Není tu žádná střecha!“ zakvílel. „A je to tu tak veliké!“

Masklin mu poklepal na rameno.

„Tohle všecko je pro tebe samozřejmě nové. Nesmíš si z toho dělat hlavu, jestli hned všechno nepochopíš.“

„Ty se mi tajně pošklebuješ, viď!“ řekl Gurder.

„Ani ne. Já vím, co to je mít strach.“

Gurder se vzpamatoval. „Strach? Já? Neblázni. Jsem naprosto v pořádku,“ řekl. „Jenom trochu, é, překvapený. Já, é, jsem nečekal, že to bude tak úplně, tak úplně venku. Teď když jsem měl čas se s tím vyrovnat, cítím se mnohem líp. Jo, jo. Takže takhle to vypadá,“ převracel to slovo na jazyku jako nový bonbón, „venku. Takhle, é, veliké. Je to všechno, nebo je ho ještě někde víc?“

„Spousta,“ řekl Masklin. „Tam, co jsme žili, nebylo nic než venek od jednoho kraje světa ke druhému.“

„Ó,“ řekl Gurder mdle. „No, já myslím, že s takhle velkým venkem vystačíme. Dobro, dobro.“

Masklin se ohlédl a prohlížel si náklaďák. Stál tam zaklíněný v uličce zavalené odpadky. Zadek měl hrozně promáčknutý.

Konec uličky zářil lampami. Jak se tak díval, přisvištělo vozidlo s modrým blikajícím světlem. Zpívalo. Nemohl se rozpomenout na jiné slovo, které by ten zvuk vystihlo.

„To je zvláštní,“ řekl Gurder.

„To se doma někdy stávalo,“ řekl Masklin. V koutku duše ho docela potěšilo, aspoň tentokrát, být tím, kdo věci zná. „Slýchals, jak takhle jedou po dálnici? Tý-dá, tý-dá, TÝ-DÁ, TÝ-DÁ, tý-dá. Já myslím, že to je proto, aby se lidi klidili z cesty.“

Loudali se stružkou a na rohu natáhli krky, aby se podívali přes chodník právě, když se další řvoucí auto přehnalo kolem.

„Ó, Nabídko má výhodná!“ řekl Gurder a přitiskl si ruce na ústa.

Obchodní dům byl v jednom ohni.

Plameny se třepetaly v několika horních oknech jako záclony ve vánku. Oblak kouře se poklidně zvedal ze střechy a tvořil proti deštivé obloze tmavší sloupec.

Obchodní dům byl v totálním výprodeji. Pořádal grandiózní konečný výprodej obzvláště vybraných prskavek a ohňostrojů pro každého.

Na ulici dole se hemžili lidé. Bylo tam několik nákladních aut se žebříky. Vypadalo to, jakoby stříkali vodu do budovy.

Masklin se úkosem podíval na Gurdera, zvědav, co udělá. Ve skutečnosti to pochopil mnohem lépe, než Masklin čekal, ale když promluvil, znělo to ublíženě, i když se snažil svůj hlas kontrolovat.

„To… takhle jsem si to nepředstavoval,“ zachraptěl.

„Ne,“ řekl Masklin.

„To… vypadli jsme zrovna včas.“

„Ano.“

Gurder zakašlal. Jakoby jenom dlouho vedl spor sám se sebou až dospěl k rozhodnutí. „Bří Arnoldové (zal. 1905) budiž chvála,“ řekl pevně.

„Prosím?“

Gurder se zadíval Masklinovi do tváře. „Kdyby tě nebyl povolal do Obchoďáku, byli bychom tam všichni ještě teď,“ řekl a s každým slovem to znělo přesvědčivěji.

„Ale -“ Masklin zmlkl. Tohle nedávalo žádný smysl. Kdyby tam byli zůstali, nebyl by žádný oheň. Nebo ne? Těžko si můžeme být jisti. Možná, že nějaký unikl z kbe líků na oheň. Nejlíp se nehádat. Hádat se o některých věcech, to nenosí nomům štěstí, pomyslel si. Všechno to bylo hrozně zamotané.

„To je divné, že nechává Obchoďák shořet,“ řekl.

„To nemusel,“ řekl Gurder. „Je tam to hašení a speciální zařízení na odvádění ohně. Požární východy se tomu říká. Ale on nechal Obchoďák shořet, protože my ho už nepotřebujeme.“

Nejvyšší poschodí se s rachotem propadlo.

„Tak to je Zboží na úvěr,“ řekl Masklin. „Doufám, že se všichni lidé dostali ven.“

„Kdo?“

„Však víš. Viděli jsme jejich jména na dveřích. Mzdy. Úvěry. Osobní oddělení. Generální ředitel,“ řekl Masklin.

„Bří Arnoldové (zal. 1905) to určitě zařídil,“ řekl Gurder.

Masklin pokrčil rameny. A potom uviděl, ostře proti záři ohně, postavu Radikální slevy. Tu čepici si nemohl splést. Dokonce držela svoji pochodeň a byla zabrána do hovoru s jinými lidmi. Když se pootočila, uviděl Masklin její obličej. Vypadal velmi rozzlobeně.

Také vypadala hodně jako člověk. Bez toho hrozného světla, bez stínů nočního Obchoďáku, byla Radikální sleva jenom další člověk.

Na druhou stranu…

Ne, bylo to příliš složité. A čekaly je důležitější věci.

„Pojď,“ řekl. „Pojďme zpátky. Myslím, že bychom měli odjet co možná nejdál, jak nejrychleji dokážeme.“

„Pomodlím se k bří Arnoldové (zal. 1905), aby nás provázel a vedl,“ řekl Gurder rozhodně.

„Ano, dobře,“ řekl Masklin. „Dobrý nápad. A proč ne? Ale teď vážně musíme -“

„Nepraví-li jeho Nápis , Nevidíte-li, po čem toužíte, prosím, informujte se ‘ ?“ řekl Gurder.

Masklin ho pevně uchopil za paži. Každý něco potřebuje, pomyslel si. A jeden nikdy neví.

„Zatáhnu za tuhle šňůru,“ řekl Angalo, ukázal, jak šňůra, kterou měl přes rameno, mizí v hlubinách kabiny, „a parťák týmu levé otáčky volantu bude vědět, že chci zatočit vlevo. Protože má tu šňůru přivázanou k paži. A tahle druhá vede k týmu pravé otáčky. Takže nebudeme potřebovat tolik signálů a Dorcas se může soustředit na řazení a takové věci. A na brzdy. Koneckonců,“ dodal, „nemůžeme se vždycky spoléhat, že najedeme do zdi, když budeme chtít zastavit.“

„A co světla?“ řekl Masklin. Angalo se rozzářil.

„Signál pro světlo,“ řekl nomovi s vlaječkami. „Co jsme udělali, uvázali jsme šňůry k vypínačům -“

Ozvalo se cvaknutí. Veliké kovové rameno se pohybovalo přes přední sklo a odklízelo dešťové kapky. Chvilku je pozorovali.

„Ono to vážně moc neosvětluje, že?“ řekla Grimma.

„Špatný vypínač,“ zahučel Angalo. „Signalizuj stěrače v chodu, ale rozsvítit. “

Pod nimi bylo slyšet polohlasné dohady a potom další cvaknutí. Kabinu okamžitě zaplavil bezvýrazný chvějivý zvuk lidského hlasu.

„To je v pořádku,“ řekl Angalo. „To je jenom rádio. Ale to není světlo, vyřiďte to Dorcasovi.“

„Já vím, co je rádio,“ řekl Gurder. „Mně nemusíš vysvětlovat, co je rádio.“

„Tak co to tedy je?“ zeptal se Masklin, který to nevěděl.

„Dvacet devět devadesát pět, baterie navíc,“ řekl Gurder. „Má AM, FM a kazetový přehrávač. Nabídka se slevou, pouze tento týden.“

„Áem a Efem?“ řekl Masklin.

„Ano.“

Hlas z rádia drmolil dál.

„- sáhlejší požár v historii města, k ohni přijely požární sbory až z Nového Města. Policie zatím pátrá po jednom z nákladních vozidel v majetku obchodního domu, které bylo viděno, jak opouští budovu právě před - “

„Světla. Světla. Třetí vypínač,“ řekl Angalo. Pár vteřin se nic nedělo, a potom uličku před náklaďákem zalilo bělostné světlo.

„Měla by být dvě, ale jedno jsme rozbili při odjezdu z Obchoďáku,“ řekl Angalo. „Tak co, jsme připraveni?“

„- Kdokoli by viděl toto vozidlo, nechťse spojí s policejní stanicí v Začouzené Lhotě na - “

„A vypněte to rádio,“ řekl Angalo. „To bučení mi leze na nervy.“

„Chtěl bych vědět, co říkají,“ řekl Masklin. „Jsem si jistý, že jsou vcelku inteligentní, jenom kdybychom jim rozuměli.“

Kývl na Angala. „Okej,“ řekl. „Jedem.“

Tentokrát to vypadalo lépe. Náklaďák chvíli dřel o zeď, potom se uvolnil a pomalu se pohyboval úzkou uličkou k světlům na jejím konci. Když se vysunul ze tmy mezi zdmi, Angalo zavolal „brzdit“ a auto se zastavilo jenom s lehkým cuknutím.

„Kudy?“ zeptal se. Masklin se zatvářil rozpačitě.

Gurder přehazoval stránky v diáři. „To přijde na to, kterým směrem se dáme,“ řekl. „Dívej se po nápisech, é, Afrika. Nebo třeba Kanada.“

„Tady je nápis,“ řekl Angalo, napínaje zrak do deště. „Říká, Centrum. A pak je tam šipka a ta říká -“. Přivřel oči. „Jídlo -“

„Jednosměrka,“ zamumlala Grimma.

„Centrum není moc dobrý nápad,“ řekl Masklin.

„Na té mapě se stejně nedá najít,“ řekl Gurder.

„Tak to pojedeme jinudy,“ řekl Angalo a zatahal za šňůru.

„A s tou Jednosměrkou si taky nejsem jistý,“ řekl Masklin. „Myslím, že tudy můžeš jet jenom jedním směrem.“

„No, to ano,“ řekl Angalo domýšlivě. „Tím směrem zrovna jedeme.“

Nákladní auto se vykodrcalo z postranní uličky a spořádaně se zarazilo o chodník.

„Přeřadíme na druhý rychlostní stupeň,“ přikázal Angalo. „A trochu přidáme plyn.“ Nějaký vůz se pomalu uhnul náklaďáku z cesty a jeho klakson - nomským uším - zněl jako kvílení zaniklého protorohu.

„Takovéhle šoféry by neměli na silnici pouštět,“ řekl Angalo. Pocítili náraz a zbytky pouliční lampy odlétly pryč. „A nač stavěj do silnice tenhle pitoměj krám,“ dodal.

„Pamatuj, že máš projevovat ohledy vůči ostatním účastníkům provozu,“ připomněl Masklin přísně.

„No, to projevuju, ne? Nenarážím do nich, ne?“ řekl Angalo. „Co to bylo?“

„Myslím, že nějaké roští,“ řekl Masklin.

„No vidíš! Proč něco takového dávají na silnici?“

„Myslím, že silnice je poněkud vpravo,“ poznamenal Gurder.

„A taky zatáčí,“ řekl Angalo nevrle a maličko potáhl šňůrou na pravé ruce.

Byla skoro půlnoc a Začouzená Lhota po setmění nebyla nijak rušné město. Takže nikdo nákladnímu autu nepřekážel, když jeho veliký a pod žlutavým sodíkovým osvětlením dosti otřískaný stín vyklouzl z ulice Radního Bručouna a vřítil se na třídu Johna Lennona. Přestalo pršet, ale přes silnici se převalovaly chuchvalce mlhy.

Vcelku pohoda.

„Vpravo, zařadit trojku,“ řekl Angalo, „a trochu rychleji. A hele, co se to blíží za nápis?“

Grimma s Masklinem natáhli krky.

„Vypadá to jako ,Na silnici se pracuje‘,“ řekla Grimma zmateně.

„Zajímavé. Ještě trochu rychleji, vy tam dole.“

„Jo, ale,“ řekl Masklin, „proč? Chci říct, chápal bych, že ,Na silnici se cestuje‘. Proč nám říkají, že se pracuje? “

„Možná to znamená, že přestanou do silnic strkat chodníky a lucerny a křoví,“ řekl Angalo. „Možná -“

Masklin se naklonil přes okraj plošinky.

„Zastavit!“ křičel. „Stát, stát a stát!“

Tým u brzdy vzhlédl v údivu, ale uposlechl. Pneumatiky zaječely, nomové, vržení kupředu, zapištěli a potom se zepředu ozvalo hrozné skřípění a řinčení, jak sebou náklaďák smýkal mezi všemožnými zátarasy a signálními kužely.

„Tohle by mělo,“ řekl Angalo, když se konečně zastavili, „mít hodně pádný důvod.“

„Rozbil jsem si koleno,“ naříkal Gurder.

„Žádná silnice už dál nevede,“ řekl Masklin prostě.

„Samozřejmě, že vede,“ odsekl Angalo. „Jsme snad na ní, nebo ne?“

„Podívej se dolů. To je všechno. No jen se koukni,“ naléhal Masklin.

Angalo vyhlédl, aby si prohlédl silnici před nimi. Nejzajímavější na ní bylo, že tam nebyla. Potom se obrátil k signalistovi.

„Můžeme, prosím, maličko couvnout?“ řekl tiše.

„Ždibec?“ řekl signalista.

„A nech si svoje drzosti,“ řekl Angalo.

Grimma také zírala na tu díru v silnici. Byla obrovská a hluboká. Dole se schovávalo pár trubek.

„Někdy si myslím,“ řekla, „že lidé vážně nechápou nic o správném používání jazyka.“

Listovala „ Pravidly “ , zatímco auto opatrně couvalo a poté, co rozdrtilo několik překážek, přejelo po trávě na volnou silnici.

„Je na čase, abychom si to uvědomili,“ řekla. „Nemůžeme předpokládat, že ne vždycky všechno znamená to, co hlásá. Takže jeď pomalu.“

„Řídil jsem zcela bezpečně,“ řekl Angalo vzpurně. „Není to moje vina, že věci jsou úplně naruby.“

„Tak jenom jeď pomalu.“

Mlčky upírali oči na ubíhající silnici.

Vynořila se další značka.

„Kruhový objezd,“ řekl Angalo. „A obrázek kruhu? No. Nějaké nápady?“

Grimma zoufale listovala „ Pravidly “ .

„Já už jsem jednou takový obrázek viděl,“ řekl Gurder. „Jestli to nějak pomůže. Bylo to v Jedeme na pouť. Je to veliké, nablýskané, samé zlato a na tom jsou koně.“

„Vím určitě, že tohle není ono,“ zamumlala Grimma a rychle obracela stránky. „Vím určitě, že tady někde něco -“

„Zlato, co?“ řekl Angalo. „To by se mělo snadno najít. Já myslím,“ podíval se na Grimmu, „že můžeme pomalu přejít na trojku.“

„Pravdu díte, pane Angalo,“ řekl signalista.

„Žádné zlaté koně nevidím,“ řekl Masklin. „Víš, nejsem si úplně jist -“

„A měla by tam vesele vyhrávat hudba,“ řekl Gurder, blažený, že mohl něčím přispět.

„Žádnou vesel -“ začal Masklin.

Nějaký klakson dlouze zatroubil. Silnice končila a na jejím místě byl násep porostlý křovím. Náklaďák vylétl do svahu, všechna kola na okamžik opustila zem, potom dopadl na druhou stranu a jel dál, kymáceje se vpravo a vlevo, až k protilehlé silnici. Tam se zastavil.

V kabině zavládlo ticho. Potom někdo zanaříkal.

Masklin se doplazil k okraji plošinky a pohlédl do Gurderova zděšeného obličeje. Ten se z posledních sil držel za okraj.

„Co se to stalo?“ bědoval.

Masklin ho vytáhl zpátky do bezpečí a oprášil ho.

„Já myslím,“ řekl chlácholivě, „že značky, třebaže míní, co říkají, neznamenají to, co říkají.“

Grimma se hrabala zpod „ Pravidel “ . Angalo se vymotal ze šňůr a shledal, že se dívá do jejího zakaboněného obličeje.

„Ty,“ řekla, „jsi naprostý idiot. A šílenec! Proč neposloucháš?“

„Takhle se mnou nemluv!“ vypravil ze sebe Angalo a přikrčil se. „Gurdere, řekni jí, že mi nemůže takhle nadávat!“

Gurder seděl na okraji plošinky a třásl se.

„Pokud jde o mne, v tuto chvíli ti může přezdívat, jak chce. Do toho, mladá dámo!“

Angalo se nasupil. „Počkat! Ty jsi to byl, kdo tu vykládal o zlatých koních! Já jsem žádné zlaté koně neviděl. Viděl někdo nějaké zlaté koně? On mě spletl, tím vykládáním o zlatých koních -“

Gurder na něj zahrozil prstem. „Neříkej mi ,on‘ -“ začal.

„A ty mi neříkej ,mladá dámo‘ tímhle tónem!“ ječela Grimma.

Z hloubky se ozval Dorcasův hlas.

„Nechci vás rušit, ale jestli se tohle přihodí ještě jednou, tak tady dole jsou lidi, kteří se pořádně naštvou. Je to jasné?“

„Jenom drobný problém s řízením,“ zavolal Masklin dolů zvesela. Ohlédl se na ostatní.

„Tak se všichni podívejte,“ řekl klidně. „Tyhle dohady musí přestat. Pokaždé, když narazíme na problém, začneme se hašteřit. Nemá to smysl.“

Angalo popotáhl. „Všechno jsme prováděli naprosto správně, dokud on -“

„ Zavři tu klapačku! “

Zírali na něj. Třásl se zlostí.

„Mám vás všech tak akorát dost!“ křičel Masklin. „Musím se za vás stydět! Dělali jsme všechno tak dobře! Nevěnoval jsem tomu všemu tolik času, aby to pak všechno nějaký… nějaký… řídící výbor zkazil! Teď všichni pěkně vstanete a uvedete tenhle krám zase do pohybu! Vzadu je plně naložený nomy! Oni na vás spoléhají! Rozumíte?“

Podívali se na sebe. Zaraženě vstali. Angalo se chopil řídicích šňůr. Signalista roztáhl praporky.

„Echm,“ řekl Angalo tiše. „Já myslím… ano, myslím, že tady by mohla přijít vhod troška jedničky, pokud jsou všichni zajedno?“

„Dobrý nápad. Pokračuj,“ zavelel Gurder.

„Ale opatrně,“ řekla Grimma.

„Děkuji vám,“ řekl Angalo zdvořile. „Vyhovuje ti to, Maskline?“ dodal.

„Hmm? Ano. Ano. Fajn. Jeď!“

Aspoň že už tam nebyly žádné budovy. Náklaďák si to broukal opuštěnou silnicí, jeho jediné světlo bíle žhnulo v mlze. Jedno nebo dvě vozidla je minula po druhé straně silnice.

Masklin věděl, že by si brzy měli vyhlédnout místo, kde zastaví. Mělo by to být něco pod střechou, dál od lidí - ale ne moc daleko, protože si byl zcela jist, že nomové budou ještě potřebovat spousty věcí. Možná jedou na sever, ale pokud ano, je to čirá náhoda.

V tom okamžiku - unavený, vzteklý a ne zcela soustředěný na to, co se děje před ním - uviděl Radikální slevu.

Nebylo o tom pochyb. Ten člověk stál na silnici a mával pochodní. Vedle něj stál automobil s blikajícím modrým světlem na střeše.

Ostatní ji také uviděli.

„Radikální sleva!“ zaúpěl Gurder. „Dostala se sem před námi!“

„Přidat plyn,“ sykl Angalo zlověstně.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Masklin.

„Uvidíme, jak se její pochodeň vypořádá s náklaďákem!“ zamumlal Angalo.

„To nemůžeš! Nemůžeš najet náklaďákem do lidí!“

„To je Radikální sleva!“ řekl Angalo. „To nejsou lidi!“

„Má pravdu,“ řekla Grimma. „ Sám jsi řekl, že se teď nesmíme zastavit!“

Masklin hmátl po řídicích šňůrách a za jednu škubnul. Náklaďák se smýkl kolem Radikální slevy, právě když upustila pochodeň, a poměrně slušnou rychlostí proskočil do živého plotu. Ozvala se rána, jak zadek náklaďáku zasáhl auto, ale Angalo měl šňůry zase okamžitě v rukou a vedl je zpět směrem, který se trochu podobal rovné čáře.

„Tos nemusel,“ řekl vzpurně. „Do Radikálních slev se může najet, že jo, Gurdere?“

„No. É,“ řekl Gurder. Podíval se rozpačitě na Masklina. „Nejsem si jistý, jestli to vlastně byla Radikální sleva. Měla tmavší šaty, to zaprvé. A auto se světlem na střeše.“

„Ano, ale měla špičatou čepici a hrůzostrašnou pochodeň!“

Náklaďák se kodrcal ze svahu, vytrhl pořádný kus země a vykolébal se zpět na silnici.

„A stejně,“ řekl Angalo spokojeným hlasem, „je to všecko za námi. Bří Arnoldové (zal. 1905) jsme nechali v Obchoďáku. Ten nesmysl už nepotřebujeme. Venku ne.“

Třebaže v kabině bylo plno hluku, ta slova vyvolala zvláštní ticho.

„No, je to pravda,“ řekl Angalo na svou obhajobu. „A Dorcas si myslí totéž. A mnoho mladších nomů.“

„Uvidíme,“ řekl Gurder. „Ale mám podezření, že pokud bří Arnoldové (zal. 1905) vůbec někdy někde byl, tak je všude.“

„Co tím myslíš?“

„Sám to nevím jistě. Musím si to promyslet.“

Angalo popotáhl. „No, tak si to promýšlej. Ale já tomu nevěřím. Už to nemá smysl. Ať se Nabídka výhodná obrátí proti mně, jestli se pletu,“ dodal.

Masklin koutkem oka zahlédl modré světlo. Nad koly měl náklaďák zrcátka, ačkoliv se jedno vysypalo a druhé se ohnulo, pořád jakžtakž sloužila. To světlo bylo za náklaďákem.

„Jede za námi, ať je to kdo chce,“ řekl nesměle.

„A je slyšet to tý-dá tý-dá,“ řekl Gurder. „Myslím,“ pokračoval, „že by byl možná dobrý nápad vypadnout z téhle silnice.“

Angalo se podíval vpravo i vlevo.

„Je to tu samý plot,“ řekl.

„Ne, myslel jsem dostat se na jinou silnici. Svedeš to?“

„Sázím deset ku čtyřem. Žádný problém. Hej, chce nás předjet! Ten má nervy! Ha!“ Náklaďák divoce změnil směr.

„Kdybychom tak mohli otevřít okýnka,“ dodal. „Jeden ze šoférů, které jsem studoval, mával rukou z okýnka a něco křičel, vždycky když za ním někdo zahoukal. Myslím, že se to má.“ Máchl paží a zařval,  „ trhnisinohou. “

„Na to se vykašli. Najdi jinou silnici, nějakou malou,“ řekl Masklin konejšivě. „Za chvilku jsem zpátky.“

Slezl po kymácejícím se žebříku k Dorcasovi a jeho lidem. Momentálně se moc nedělo, jenom nějaké to popotažení za velké kolo a rovnoměrný tlak na plynu. Mnozí nomové se usadili na zem a odpočívali. Zvadle Masklinovi provolali slávu, když k nim sestoupil.

Dorcas seděl stranou a něco si škrábal na kousek papíru.

„Á, to jsi ty,“ řekl. „Všechno už jde dobře? Už nám došlo všechno, do čeho se dá narazit?“

„Jede za námi někdo, kdo nás chce zastavit,“ řekl Masklin.

„Další náklaďák?“

„Auto, myslím. S lidmi uvnitř.“

Dorcas se poškrábal na bradě.

„A co chceš, abych s tím udělal?“

„Něčím jsi přestříhal dráty v nákladním voze, když jsi nechtěl, aby odjel,“ řekl Masklin.

„Kleštěmi. A co s nimi?“

„Ještě je máš?“

„Ale jo. Ale potřebuješ dva nomy, aby s nimi pohnuli.“

„Tak to budu jednoho potřebovat.“ Masklin řekl Dorcasovi, co má v úmyslu.

Starý nom na něj pohlédl s jakýmsi obdivem a potom zavrtěl hlavou.

„To naprosto nemůže vyjít,“ řekl. „Nestihneme to. Ale nápad je to dobrý.“

„Ale jsme o tolik rychlejší než lidé! Mohli bychom to provést a vrátit se na náklaďák dřív, než si to uvědomí!“

„Hmm.“ Dorcas se ohavně zašklebil. „Ty do toho chceš jít?“

„Ano. Já, é, nejsem si jistý, že to nomové, co nikdy nebyli venku z Obchoďáku, dokáží zvládnout.“

Dorcas vstal a zívl si. „No, rád bych okusil trochu toho ,svěžího vzduchu‘,“ řekl. „Prý člověku dělá dobře.“

 

Případní pozorovatelé, nahlížejíce přes živý plot na onu venkovskou silničku ponořenou do mlhy, by viděli nákladní auto, jak se přehnalo kolem dosti nebezpečnou rychlostí. Možná by si pomysleli: to je neobvyklé vozidlo, vypadá, že ztratilo dost věcí, které by mělo mít, jako jedno přední světlo, nárazník a většinu laku na jednom boku, a nabralo množství věcí, které by mít nemělo, jako haluzky ze živých plotů a víc hrbolů než má plát vlnitého plechu.

Možná by se podivili, proč že mu na klice jedněch dveří visí cedule ,Na silnici se pracuje‘.

A rozhodně by se podivili, proč se najednou zastavilo.

Policejní vůz za ním zastavil, ještě impozantněji, v dešti štěrku. Dva muži z něj skoro vylétli a běželi k nákladnímu autu a škubli za dveře.

Pokud by pozorovatelé rozuměli člověčině, slyšeli by, jak někdo říká, Tak jo, kámo dneska si to slízneš, potom, Kam zmizel? Jsou tu akorát samý provázky! A potom řekne někdo další, Vsadím se, že vyskočil a vzal roha přes pole.

A zatímco se toto odehrávalo a policajti ledabyle nakukovali do živého plotu a svítili baterkami do mlhy, mohli by si diváci povšimnout, jak dvojice velmi malých stínů vybíhá zpod zádi náklaďáku a mizí pod policejním vozem. Pohybovaly se velmi rychle, jako myšky. Hlasy měly tenké jako myšky, rychlé a pištivé.

Nesly kleště.

Za pár vteřin zase vycupitaly. A náklaďák nastartoval téměř v té chvilce, kdy pod ním zmizely.

Muži něco vykřikli a utíkali zpátky ke svému vozu.

Ale namísto, aby se dal do pohybu, zaškytal v té mlhavé noci jen brlm, brlm, brlm.

Po chvilce jeden člověk vystoupil a zvedl kapotu.

Zatímco nákladní auto s jediným slábnoucím světlem mizelo v mlze, poklekl, hmátl pod vůz a vytáhl hrst úhledně nastříhaných drátů…

To by viděli ti pozorovatelé. Ve skutečnosti byl jediným divákem párek kraviček a ty ničemu z toho nerozuměly.

Jsme skoro na konci.

O pár dnů později našli to nákladní auto v příkopě kousek za městem. Podivné však bylo to, že baterie a každičký drátek, žárovky a vypínače z něj zmizely. Taktéž rádio.

Kabina byla plná provázků.