Terry Pratchett
překlad: Helena Hrychová

VYPRÁVĚNÍ O NOMECH 3
VELKÝ LET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

VĚDA: Způsob, jak věci vynalézat a potom je uvádět do provozu. Věda vysvětluje, co se kolem nás celý čas odehrává. Stejně tak činí NÁBOŽENSTVÍ, ale věda je lepší, protože přichází s pochopitelnějšími výmluvami, když se splete. VĚDY je víc, než si myslíte.

 

Z Vědecké encyklopedie pro zvídavého mladého noma,

autor Angalo de Galanterie

 

 

Gurder, Angalo a Pinďa seděli pod keřem. Poskytoval jim trochu stínu. Oblak beznaděje nad nimi byl skoro stejně velký.

„Bez Věci se nikdy nedostaneme domů,“ pronesl Gurder.

„Tak Masklina vysvobodíme,“ navrhl Angalo.

„To bude trvat celou věčnost.“

„Jo? No, to je skoro stejně tak dlouho jako sem, pokud nemůžeme domů.“ Angalo našel křemínek téměř správného tvaru, aby se dal proužky látky utrženými z jeho kabátu připevnit k větvičce; v životě neviděl kamennou sekyrku, ale měl neodbytný pocit, že s kamínkem, upevněným na konci hůlky, se dají dělat užitečné věci.

„Chtěl bych, aby sis s tím přestal hrát,“ řekl Gurder. „No, jaký je ten velký plán? My proti celé Floridii?“

„Nenutím tě. Nemusíš se připojit.“

„Uklidněte se, pane Záchranáři. Jeden pitomec stačí.“

„Neslyším, že bys vyrukoval s nějakým lepším nápadem.“

Angalo párkrát švihnul sekyrkou. „Taky žádný nemám.“

 

Na Věci začalo blikat malé červené světýlko.

Po chvíli se otevřel malý čtvercový otvor a ozvalo se tiché vrčení, jak Věc vysunula čočku na tyčince. Čočka se pomalu otáčela.

Potom Věc promluvila.

„ Kde se nachází ,“ otázala se, „ toto místo ?“ Posunula čočku výš a zatímco zkoumala obličej člověka, shlížejícího na ni, bylo ticho.

„ A proč ?“ dodala.

„Nevím jistě,“ řekl Masklin. „Jsme v nějaké místnosti ve veliké budově. Lidé mi neublížili. Myslím, že jeden z nich se se mnou pokoušel domluvit.“

„ Nacházíme se v jakési skleněné nádobě, “ pravila Věc.

„Dokonce mi dali postel,“ řekl Masklin. „A já myslím, že ta věc tamhle je nějaké umyvadlo, ale, poslouchej, co je s Lodí?“

„ Očekávám, že je na cestě, “ odpověděla Věc klidně.

„Očekáváš? Očekáváš ? Chceš říct, že to nevíš?“

„ Mnoho věcí může selhat. Jestliže neselhaly, bude tady Loď brzy. “

„Jestli selhaly, uvíznu tady do konce života!“ zvolal Masklin trpce. „Dostal jsem se sem kvůli tobě, víš.“

„ Ano. Já vím. Děkuji ti. “

Masklin se trošku uklidnil.

„Jsou docela hodní,“ řekl. Zamyslel se nad tím. „Aspoň si to myslím,“ dodal. „Těžko říct.“

Podíval se průhlednou stěnou. V několika posledních minutách se na něj přišlo podívat mnoho lidí. Nebyl si úplně jist, jestli je ctěným hostem nebo vězněm nebo možná něčím mezi tím.

„Připadalo mi to v tu chvíli jako jediná naděje,“ řekl nepřesvědčivě.

„ Monitoruji komunikaci. “

„To děláš pořád.“

„ Hodně z toho je o tobě. Nejrůznější experti sem spěchají, aby si tě prohlédli. “

„Jací experti? Experti na nomy?“

„ Experti v dorozumívání s bytostmi z jiných světů. Lidé se ještě s nikým z jiného světa nesetkali, ale přesto mají odborníky na dorozumívání se s nimi. “

„Nedalo se to provést líp,“ řekl Masklin střízlivě. „Lidé teď nomy opravdu poznají.“

„ Ale nevědí, kdo nomové jsou. Myslí si, že jsi právě přiletěl. “

„No, to je pravda.“

„ Ale ne sem. Na tuto planetu. Z hvězd. “

„Ale my jsme tady už tisíce let! My tady žijeme!“

„ Lidé ve skutečnosti shledávají snazším věřit v malé lidi z nebe než v malé lidi ze Země. Raději by si vyvzpomněli zelené mužíčky než skřítky . “

Masklin se zamračil. „Tomu vůbec nerozumím,“ řekl.

„ Nic si z toho nedělej. Na tom nesejde. “ Věc otočila čočkou kolem dokola, aby zabrala větší část místnosti.

„ Velmi pěkné. Velmi vědecké. “ pravila.

Potom se zaměřila na široký plastikový tác vedle Masklina.

„ Co je to ?“

„Ále, vodnice a oříšky a maso a tak,“ odpověděl Masklin. „Myslím, že mě pozorují, aby poznali, co jím. Myslím, že tohle jsou docela bystří lidé, Věci. Ukázal jsem si na ústa a oni pochopili, že mám hlad.“

„ Á ,“ pravila Věc. „ Doveď mě k té vodnici .“

„Prosím?“

„ Vysvětlím to. Říkala jsem ti, že monitoruji komunikaci ?“

„Pořád.“

„ Je takový vtip. Tedy, humorná anekdota nebo příběh, známý mezi lidmi. Pojednává o Lodi z jiného světa, která přistane na této planetě, vystoupí z ní zvláštní bytosti a žádají benzinovou pumpu, popelnici, hrací automat nebo podobný technický vynález, potom chtějí k jejich vodníkovi. Domýšlím se, že to proto, že si neuvědomují, že lidé mají vůdce. Já jsem dosadila slovo podobné, které se vztahuje k zelenině. To je slovní hříčka, neboli hra se slovy se šprýmovným efektem.“ Odmlčela se.

„Hm,“ prohodil Masklin. Přemýšlel o tom. „To budou ti zelení mužíčkové, jak jsi říkala?“

„ Velice… počkej. Počkej chvilku. “

„Co? Co je?“ naléhavě se ptal Masklin.

„ Slyším Loď. “

Masklin ostražitě naslouchal.

„Neslyším absolutně nic,“ řekl.

„ Ne hluk. Rádio. “

„Kde je? Kde je, Věci? Pořád říkáš, že Loď je tam nahoře, ale kde ?“

 

Zbývající stromové žáby se krčily mezi mechem, aby unikly horku odpoledního slunce.

Nízko na východní obloze se objevil plátek něčeho bílého.

Bylo by pěkné myslet si, že stromové žáby o tom vedou legendy. Bylo by pěkné myslet si, že si myslí, že slunce a měsíc jsou vzdálené květy - žlutý ve dne a bílý v noci. Bylo by pěkné myslet si, že si o nich vyprávějí pověsti, že zemře-li dobrá žába, její duše se dostane na oblohu jako velký květ…

Potíž je, že si tady vyprávíme o žábách. Jejich jméno pro slunce bylo ,. -. -kuňkkuňk. -. -.‘. Jejich jméno pro měsíc bylo ,-. -. -kuňkkuňk. -. -.‘, a když musíte vyjít se slovníkem o jednom slově, je náramně obtížné mít legendy vůbec o něčem.

Avšak vůdce si mlhavě uvědomoval, že s měsícem není něco v pořádku.

Přibývalo mu jasu.

 

„My zanechali Loď na Měsíci ?“ divil se Masklin. „Proč?“

„ To se právě rozhodli vaši předkové udělat, “ pravila Věc. „ Tak jimohli mít na očích, domnívám se. “

Masklinův obličej se pomalu rozjasňoval jako obláčky při východu slunce.

„Víš,“ řekl vzrušeně, „těsně před tímhle vším, tenkrát, když jsme bydlívali v té staré díře, sedával jsem po večerech venku a díval se na měsíc. Možná jsem v duchu opravdu věděl, že tam nahoře -“

„ Ne, co jsi zakoušel, bylo pravděpodobně primitivní modlářství. “ řekla Věc.

Masklin splasknul. „Hm. Promiň.“

„ A teď, prosím, buď zticha. Loď se cítí ztracená a chce, aby se jí říkalo, co má dělat. Právě se po patnácti tisíci letech probudila. “

„Sám po ránu nestojím za nic,“ přisvědčil Masklin.

 

Na Měsíci není ani hlásku, ale to nevadí, protože tam není nikdo, kdo by něco poslouchal. Hlásek by byl jenom plýtváním.

Ale je tam světlo.

Jemný měsíční prach se vlnil vysoko nad starověkými planinami ubývajícího měsíce, šířil se v kypících oblacích, které stoupaly dostatečně vysoko, aby zachytily sluneční paprsky. Zajiskřily.

Pod nimi se něco hrabalo na povrch.

 

„My jsme ji nechali v díře ?“ otázal se Masklin.

Na všech plochách Věci se zavlnila světýlka tam a zpět.

„ Nepovídej mi, že proto jste vždycky žili v děrách, “ řekla. „ Ostatní nomové v děrách nežijí. “

„Ne, to je pravda,“ souhlasil Masklin. „Měl bych přestat uvažovat jenom o -“

Náhle se odmlčel. Díval se skrz skleněné akvárium tam, kde se lidé snažili přilákat jeho pozornost značkami na tabuli.

„Musíš toho nechat,“ řekl. „Okamžitě. Zastav Loď. My jsme to špatně pochopili. Věci, nemůžeme odletět! Nepatří jenom nám! Nemůžeme s Lodí odletět!“

 

Tři nomové číhající poblíž startovací rampy pozorovali oblohu. Jak se slunce blížilo k obzoru, měsíc jiskřil jako vánoční ozdoba.

„To určitě způsobila Loď!“ nadšeně zvolal Angalo. „Určitě! Tak a je to. Je na cestě!“

„Nikdy jsem si nemyslel, že to vyjde…“ začal Gurder.

Angalo třepnul Pinďu do zad a ukázal.

„Vidíš to, ty kluku?“ zeptal se. „To je Loď, tohle! Naše Loď!“

Gurder si třel bradu a zamyšleně pokýval na Pinďu.

„Ano,“ pronesl. „Správně. Naše.“

„Masklin říká, že je tam všechno možné,“ hovořil Angalo zasněně. „A hromady vesmíru. Tím je vesmír známý, spoustou vesmíru. Masklin říkal, že Loď letí rychleji než světlo, což je patrně mýlka, jak bys jinak něco viděl? Otočil bys vypínačem a všechno světlo by vyletělo z místnosti. Ale s náramnou rychlostí.“

Gurder se znovu zadíval na oblohu. Cosi vzadu v jeho mozku se tlačilo kupředu a přinášelo zvláštní pocit šedi.

„Naše Loď,“ řekl. „Ta, která sem nomy přivezla.“

„Jo, správně,“ přitakal Angalo, sotva ho vnímal.

„A odveze nás všechny zpátky,“ pokračoval Gurder.

„To Masklin říkal, a -“

„Všechny nomy,“ řekl Gurder. Hlas měl monotónní a těžký jako plát olova.

„Jasně. Proč ne? Počítám, že brzy přijdu na to, jak s ní letět zpátky do lomu a všechny můžeme pobrat. A tady Pinďu, samosebou.“

„A co Pinďův kmen?“ dotazoval se Gurder.

„Ó, taky mohou s námi,“ řekl Angalo velkoryse. „I pro jejich husy tam možná je místo!“

„A ti ostatní?“

Angalo se zatvářil překvapeně. „Jací ostatní?“

„Křoví říkala, že skupinek nomů je spousta. Všude.“

Angalo vypadal zaraženě. „Á, ti. No, s těmi tedy nevím. Ale Loď potřebujeme. Však víš, jak to vypadá od té doby, co jsme odešli z Obchoďáku.“

„Ale jestliže s Lodí odletíme, co budou mít oni, jestli ji budou potřebovat?“

 

Masklin zrovna položil stejnou otázku.

Věc říkala: „01001101010101110101010010110101110010.“

„Co jsi říkala?“

Věc byla nevrlá. „ Jestli ztratím koncentraci, nemusí být žádná Loď pro nikoho, “ pravila. „ Vysílám patnáct tisíc povelů za sekundu. “

Masklin neřekl nic.

„ To je spousta povelů, “ dodala Věc.

„Loď jistě právem patří všem nomům na tomto světě,“ řekl Masklin.

„ 01001100101010010010… “

„Ále zmlkni, a řekni mi, kdy sem má Loď dorazit.“

„ 0101011001… Co chceš, abych dělala? … 0111001100… “

„Cože?“

„ Mohu zmlknout NEBO ti mohu říct, kdy má Loď přistát. Obojí najednou nesvedu. “

„Prosím tě, řekni mi, kdy má Loď přistát,“ řekl Masklin trpělivě, „a potom zmlkni.“

„ Čtyři minuty. “

„Čtyři minuty!“

„ Mohla bych se o tři vteřiny odchýlit, “ řekla Věc. „ Ale kalkuluji to na čtyři minuty. Teď už je to ale tři minuty třicet osm vteřin. A teď to každým okamžikem budou tři minuty a třicet sedm vteřin… “

„Nemůžu tady lelkovat, když přiletí tak brzy!“ zvolal Masklin, který dočasně zapomněl na své povinnosti vůči nomům na tomto světě. „Jak se odsud můžu dostat? Ono to má víko.“

„ Chceš, abych nejdřív zmlkla, nebo abych tě dostala ven a zmlkla potom ?“ otázala se Věc.

„Prosím tě!“

„ Viděli lidé, jak se pohybuješ ?“ vyzvídala Věc.

„Co tím myslíš?“

„ Vědí, jak rychle dokážeš utíkat ?“

„To nevím,“ odpověděl Masklin. „Předpokládám, že ne.“

„ Tak se připrav ke startu. Ale nejdřív si zacpi uši. “

Masklin si pomyslel, že nejlíp bude poslechnout. Věc dovedla čas od času schválně dohánět k zuřivosti, ale nevyplácelo se nedbat na její rady.

Světýlka se na Věci seskupila do strohého hvězdicovitého útvaru.

Věc začala výt. Ten zvuk mohutněl a potom přesáhl Masklinův sluch. Cítil ho i s rukama na uších; připadalo mu, že mu v hlavě rostou nepříjemné bubliny.

Otevřel ústa, aby na Věc zakřičel, a vtom stěny explodovaly. V jednu chvíli bylo sklo a v příštím okamžiku to byly střepy skla, rozletující se jako skládačka, kde si každý její dílek znenadání usmyslil, že chce prostor pro sebe. Víko sklouzlo a skoro Masklina zasáhlo.

„ Teď mě seber a utíkej, “ nařídila Věc, než se střepiny vysypaly na stůl.

Lidé v místnosti se ohlédli tím pomalým, neobratným způsobem, lidem vlastním.

Masklin popadl Věc a vyrazil po leštěném povrchu.

„Dolů!“ zvolal. „Jsme vysoko, jak se dostaneme dolů?“ Zoufale se rozhlížel. Na druhém konci stolu byl nějaký přístroj posetý ciferníčky a světýlky. Viděl předtím, jak s ním jeden člověk pracuje.

„Dráty,“ řekl. „Vždycky jsou tu ještě dráty!“

Sklouzl se, snadno se vyhnul obrovité ruce, když se ho snažila chytit, a pelášil dál po stole.

„Budu tě muset hodit dolů,“ funěl. „Nedokážu tě snést!“

„ To nic, budu v pořádku. “

Masklin dobruslil k okraji stolu a hodil Věc dolů. Skutečně tam vedly dráty až k podlaze. Natáhl se po jednom, divoce se po něm zhoupl a napůl spadl napůl sklouzl dolů.

Odevšad se k němu kolébali lidé. Zase zvedl Věc, přivinul si ji na hruď a vystřelil vpřed. Byla tam noha - hnědá bota, tmavomodrá ponožka. Zakličkoval vpravo. Tam byly dvě další nohy - černé boty, černé ponožky. A chystaly se zakopnout o tu první…

Zakličkoval.

Další nohy a ruce hmatající marně dolů. Z Masklina byla čmouha, uskakoval a proplétal se mezi nohama, které ho mohly zašlápnout.

A potom nebylo nic než volná podlaha.

Odněkud se rozeznělo poplašné zařízení, Masklinovi znělo jako ječivý nápěv, hluboký a děsivý.

„ Zamiř ke dveřím, “ navrhla Věc.

„Ale další lidé půjdou dovnitř,“ zasyčel Masklin.

„ To je dobře, protože my jdeme ven. “

Masklin doběhl ke dveřím, právě když se otevřely. Objevila se několikapalcová mezera a za ní další nohy.

Na rozmýšlení nebyl čas. Masklin přeběhl po botě, na druhé straně seskočil a utíkal dál.

„Kam teď? Kam teď?“

„ Ven. “

„Kterým směrem to je?“

„ Kterýmkoli. “

„Děkuju pěkně!“

Po celé délce chodby se otevíraly dveře. Vycházeli z nich lidé. Problém nebyl nedat se chytit - chtělo by to velmi bystrého člověka, aby i jenom zahlédl noma v plné rychlosti, natož aby nějakého chytil - ale vyhnout se jednoduše zašlápnutí nešťastnou náhodou.

„Proč tu nemají myší díry? Každý dům by měl myší díry mít!“ fňukal Masklin.

Kousíček od něj dopadla bota. Nadskočil.

Chodba se zaplňovala lidmi. Rozeznělo se další poplašné zařízení.

„Proč tohle všechno? Tohle všechno nemůže být kvůli mně. Za všechny tyhle trable přece nemůže jediný nom!“

„ To je kvůli Lodi. Museli vidět Loď. “

Jeden střevíc málem udělil Masklinovi cenu za nejdokonaleji zplacatělého noma Floridy. Ale naběhl si na to sám.

Na rozdíl od většiny bot měla tahle na sobě jméno. Byla to Tulačka Křížemkráž s Podrážkou z Pravé Mechové Gumy, Patentováno. Ponožka nad ní vypadala, že by to mohla být Módní Puchuvzdorná, vyrobená z osmdesátipětiprocentního zaručeného Polyprotipotu, nejdražší ponožka na světě.

Masklin se podíval trochu výš. Nad velkým záhybem modré nohavice a dalekými oblaky svetru byla bradka.

Byl to Vnuk Richard, 39.

Zrovna, když jste si už mysleli, že nad nomy nikdo nebdí, nastupuje vesmír a pokouší se dokázat vám, že se mýlíte…

Masklin se mohutně odrazil až přistál na nohavici, právě když se noha pohnula. To bylo to nejbezpečnější místo. Lidé na jiné lidi tak často nešlapou.

Noha udělala krok a zase se položila na zem. Masklin se houpal vzad a vpřed a snažil se vyšplhat po drsné látce. Kousek od něj byl šev. Podařilo se mu jej uchopit; za stehy se lépe zachytával.

Vnuk Richard, 39, byl v tlačenici lidí, kteří mířili stejným směrem. Několik jiných lidí do něho vrazilo a Masklin se málem pustil. Setřásl ze sebe boty a pokoušel se přidržovat prsty u nohou.

Nohy Vnuka Richarda pomalu dusaly, jak narážely na podlahu.

Masklin dorazil ke kapse, pořádně se zachytil nohama a šplhal dál. Rozměrná nášivka mu pomohla dostat se k pásku. Masklin byl zvyklý na různé značky z Obchoďáku, ale tato byla pořádně veliká. Byla pokryta písmeny a byla ke kalhotám přinýtovaná, jako by Vnuk Richard byl nějaký stroj.

„ …Grossberg Hagglers ,První mezi džíny‘,“ četl Masklin. „A je tady plno řečí o tom, jak dobré jsou a obrázky krav a takové věci. Proč myslíš, že chce být samá značka?“

„ Možná neví, co má na sobě, když na šatech nemá našité značky, “ řekla Věc.

„Správná poznámka. Patrně by si boty obouval na hlavu.“

Masklin se podíval znovu na značku, když se zachytával svetru.

„Tady se říká, že tyto džíny vyhrály zlatou medaili na Chicagské výstavě roku 1910,“ řekl. „To vážně hodně dlouho vydržely.“

Lidé proudili z budovy.

Po svetru se šplhalo mnohem snadněji. Masklin se rychle vytáhl nahoru. Vnuk Richard měl poměrně dlouhé vlasy, což také pomohlo, když nastal čas vydrápat se na rameno.

Nad hlavou se Masklinovi krátce mihl rám dveří a potom sytá modř oblohy.

„Jak dlouho, Věci?“ zasyčel Masklin. Ucho Vnuka Richarda bylo pouze pár centimetrů od něho.

„ Čtyřicet tři vteřiny. “

Lidé se vyhrnuli na široké betonové prostranství před budovou. Další a další spěchali z budovy a nesli přístroje. Neustále do sebe vráželi, protože se všichni dívali na oblohu.

Jiná skupina se shlukla kolem jednoho člověka, který se tvářil velmi ustaraně.

„Co se děje, Věci?“ zašeptal Masklin.

„ Ten člověk uprostřed skupiny je ze všech nejdůležitější. Přišel se podívat na start raketoplánu. Teď mu všichni říkají, že on musí být tím, kdo Loď přivítá. “

„To je krapánek drzost. Není to jejich Loď.“

„ Ano, ale oni si myslí, že přilétá, aby se s nimi dorozuměla. “

„Proč by si to měli myslet?“

„ Protože si myslí, že jsou nejdůležitější stvoření na planetě . “

„Cha!“

„ Úžasné, viď ?“

„Každý ví, že nomové jsou důležitější,“ rozčilil se Masklin. „Aspoň… každý nom to ví.“ Chvilku o tom přemítal a potom zavrtěl hlavou. „Takže tamten je hlavní Člověk, jo? Je nějak mimořádně moudrý nebo něco takového?“

„ Nemyslím. Ostatní lidé kolem něj se mu pokoušejí vysvětlit, co je to planeta. “

„On to neví?“

„ Mnoho lidí to neví. Panviceprezident je jedním z nich. 001010011000.“

„Zase mluvíš s Lodí?“

„ Ano. Šest vteřin.“

„Ona vážně přiletí…“