Alexandr Puškin
překlad: Václav Alois Jung

Z PUŠKINOVY LYRIKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OVIDIOVI

 Já, Ovidie můj, blíž tichých břehů dlím,
 kam's kdys jak vyhnanec, dav s Bohem domácím
 svým bohům, prach svůj nes' a zde jej zůstavil.
 Tvůj bezúlevný pláč ta místa proslavil:
 Tvé lýry něžný hlas tu posud hlaholí
 a slechem o tobě se chví to okolí.
 Tys doveď představě mé živě vypodobit
 pouti mračnou, básníkův to nesvobodný pobyt,
 strop nebes mlhavý a sněhy obvyklé
 a luhy, kratinkým jen teplem proniklé.
 Jak často uvlečen tvých unylých strun hudbou,
 já, Ovidie můj, šel srdcem za tvou sudbou:
 Já viděl koráb tvůj, jak hříčkou bouře byl
 a potom u pustých jak břehů zakotvil,
 kde krutá odměna ti, pěvče lásky, kyne.
 Tam chlumy bez révy, tam nivy bezestinné;
 tam v sněhu zrozený a zvyklý hrůzám vojny,
 syn chladně Skytie, vždy drsný, nepokojný,
 za Istrem ukrytý jen číhá na kořist,
 a nikdy osadník před vpádem není jist.
 Nic nepřekáží mu: on po vinách se plaví
 a přes led zvonivý se bere bez obavy.
 Ty sám (jen div se, div, jak osud námi hraje!) –
 ty, život válečný již z mláda přezíraje
 a zvyklý růžovým si vínkem zdobit vlasy
 a v něze rozkošné řve trávit klidné časy,
 skráň těžkou přilbicí teď budeš nucen chránit
 s lýry zlekanou snad hrozným mečem bránit.
 Ni dcera, ani choť, ni druzi upřímní,
 ni Musy tančivé, ty družky dřevních dnů
 žal pěvce–vyhnance již ničím neuleví.
 Nadarmo Gracie tvé ověnčily zpěvy,
 nadarmo jinoši je znají nazpamět:
 ni rmut, ni žaloby, ni sláva, ni běh let.
 ni písni nesmělé, žel, Oktaviem nehnou;
 dni tvého podzimu v hrob nepaměti lehnou.
 Své zlaté otčiny, ty, občan zhýčkaný,
 ve vlasti barbarů, sám, nikým neznaný,
 kol sebe neslyšíš ni hlesu z drahé vlasti
 a dálným přátelům v své píšeš těžké strasti:
 „Ó vraťte posvátné mně město otců mých
 a stíny dumavé mých sadů dědičných!
 Ó druzi, Augustu mé prosby neste vřelé
 a slzou odvraťte dlaň mého karatele!
 Než, je-li dosud hluch bůh hněvný k prosbám mým
 a já svůj slavný Řím již nikdy nespatřím –
 tím aspoň, prosím vás, los krutý oslaďte mi
 a hrob můj přibližte k italské krásné zemi!“
 Čí srdce ledové, k Charitkám nevšímavé,
 ti zazlí tento stesk a tyto slzy žhavé?
 Kdo v hrubé hrdosti by bez pohnutí čeť
 ty elegie – strun tvých poslední to vzlet –
 v nichž v pamět potomstvu (...)
(......)