Alexandr Puškin
překlad: Václav Alois Jung

Z PUŠKINOVY LYRIKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŽENICH

 Tři dni je dcera kupcova.
 Nataša, tatam; třetí
 noc teprv přes práh domova
 jak beze smyslů vletí.
 Jí máť i otec jmou se ptát
 a nechtějí jí pokoj dát.
 Nataša jako hluchá –
 je bez dechu i ducha.
 
 Máť hnětla se, otec ae hnět
 a dlouho naléhali,
 a nechali ji naposled,
 než, taje neseznali.
 Nataša jest, jak bývala,
 zas vesele si zpívala
 a s družkami zase
 vždy u vrat bavila se.
 
 Když jednou u tesových vrat
 si sedla s družek stádcem,
 tu divoce jak vichru chvat
 kol letí trojka s mládcem.
 Kobercem kryté spřežení
 on řídí stoje: zděšní
 se chodci v útěk dali –
 on honí je a valí.
 
 Když předjížděl, se podíval –
 Nataša k němu vzhledla;
 on jako střela dál se hnal –
 Nataša všecka zbledla.
 Hned domů dá se v rychlý hon:
 Já znám ho! volá, to jest on!
 O hleďte, lidé zlatí,
 mou duši zachovati!
 
 Dům jak by stihla pohroma;
 v něm kde kdo hlavou kývá;
 jí otec: „Pověz, dcerko má,
 co v žalu tvém se skrývá.
 Rci, urazil snad kdo tvůj cit?
 Jen sebe slabší dej nám nit."
 Nataša pláče znova.
 A více ani slova.
 
 V den druhý svacha v jejich dóm
 jest nečekaným chodcem.
 Natašu chválí, k hovorům
 hned má se s jejím otcem:
 „Vy zboží. já zas kupce mám;
 ten hoch je chlapík, pravím vám,
 jest obratný i statný,
 ne hloupý a ne špatný.
 
 Je bohat, vtipný, před nikým
 on neklaní se v pasu;
 jak bojar s klidem velikým
 si hledí dobrých časů;
 on nevěstě dá, jak mi řek',
 hned perly, liščí kožíšek.
 z ryzího kmentu šaty
 a k tomu prsten zlatý.
 
 Shléď na projížďce jeho zrak
 ji včera u vrat. Vězte:
 vhod není-li vám, nechte tak,
 neb obrazy v chrám neste!“
 Jí snacha koláč pomalu
 a řeči vede v obalu.
 A děvě, tomu bloudku,
 je stydno v každém koutku.
 
 Tvář otcova se rozzáří:
 „Nuž dobrá – šťastna budiž,
 má dcerko, a jdi k oltáři;
 vím, v klícce své se nudíš.
 Být věčně pannou nelze ti
 a jiřičkou si zpívati:
 stroj hnízdečko – čas letí;
 je třeba hýčkat děti.“
 
 Nataša o zeď opřena.
 říc slovíčko si přeje –
 v tom vzlykne všecka rozechvěná
 a pláče a se směje.
 K ní svacha v zmatků přiskočí.
 a rty jí vodou omočí
 a to, co zbylo v sklence.
 v líc chrstne Natašence.
 
 A smutně vzdychá rodina.
 Teď při smyelech zas způli
 Nataša dí: „Jsem povinna
 ctít vaši svatou vůli.
 Tož ať k nám ženich přijde hned,
 chléb pecte pro celičký svět
 a vařte již a smažte,
 než, také pro soud vzkažte.“
 
 „Natašo! zlato! tobě vhod
 modř s nebe snes' bych třeba!
 Hoj! již se chystá slavný hod;
 med vaří, pekou chleba.
 Již hosté v dům se (...)
(......)