Karel Václav Rais

KALIBŮV ZLOČIN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Bylo po Otavách. Odstrojené lučiny svítily zažloutlou zelení, v níž růžověly již květy panáčkovitých naháčků.

Nad krajinou, pokrytou nestejnobarevnými kusy polí, klenulo se vysoké, světle modré, ba skoro bílé nebe; dopolední slunce v něm rozstřikovalo žlutavou zář, ale již tuze nepálilo. Dobrá polovice polí byla zdělána a oseta; zbyly jen lány dosud pokryté zčernalými natěmi bramborovými, žloutnoucí řepoviště a sem tam černé jeteliny na semínko. Na stromech podél cest i po zahradách vesnice Ostružína se modraly husté růžence sliv, mezi nimiž se zachvívalo prořidlé zahnědlé listí. Po keřích a na zvadlých stoncích se již leskly síťky a chumáčky babího léta.Špačkové vrátivše se od severu hvízdali na topolech a v hustých hejnech se snášeli na žluté palouky; švitor a řeřot jejich se dobře hodil k podzimnímu rázu krajiny. Hubaři, kteří si za prvého svitu ranního vyšli do lesů, jež věnčí kotlinu na úpatí Zvičiny, po stráních se vraceli s naplněnými uzly. Lidí bylo v polích málo, ale ze stodol vylétal veselý klepot cepů, hned dunivý, hned rachotivý, ba až zvonivý, a ozýval se o stráně i bory. U Kalibovy chalupy, jež stojí na severním konci vesnice, bylo ticho. Je čelem obrácena do návsi; po levém boku má dvorek, ohraničený vejměnkem s květinovou zahrádkou, za stavením zahradu se slívami a s rozkleslými jabloněmi.

Kalibova rodina se ve světnici dělila o matčinu pozůstalost.

Starý tatík, dobrý pětašedesátník, jemuž včera, právě o polednách, žena dokonala, seděl u velkých černých kamen kachlových, jež s pecí zabrala plnou čtvrtinu dřevěné, čistě vybílené světnice. Byl dosud jen málo šedivý a vpadlé tváře mu hnědly vousovým strništěm; jiskrné oči měl obklopeny hojnými, ale jemnými vráskami, silný nos skloněný nad ústa, jejichž rty už zapadly mezi ním a ostrou bradou. Na sobě měl rozpjatou vestu, odřené nohavice do punčoch, jež vylézaly z tlustých libereckých bačkor.

Kousek vpravo od otce, u postranních dveří, kterými se chodilo do přistavěné kamenné světničky, stál o veřeje opřen mladý Kaliba, veliký, silný, ramenatý, snad asi pětatřicátník. Na mohutné kulaté hlavě měl rozházeny kaštanové chundely měkkých vlasů, nízké čelo s třemi hlubokými rýhami, velké, modré, poněkud vypoulené oči. Tváře měl plné, zdravě červené, opálené. Byl v krátké vlněné kazajce a nohavice měl zastrčeny do vysokých, odřených holínek. Silné ruce maje složeny na prsou, tupě hleděl do světnice. Před oknem, jež hledí na náves, na žluté, ale notně odřené lavici s lenochem, seděli mladého Kaliby švagr Nedomlel a sestra, provdaná Smržová. Tato byla bratrovi tuze podobna, ale byla sešlejší, ačkoliv byla mladší. Nedomlel byl hubený, kostnatý dlouhán s vysedlými skráněmi, se staženými rty, s očima stále velmi starostlivýma; pod ušima měl krátké, hrubé vousy. Uprostřed světnice, na hrbolaté, vytlapané podlaze ležela hromada šatstva, prádla, obuvi; na lavici podél kamen stálo nádobí dřevěné, na polici a na hladkém dubovém stole s mocnými trnoži a silnou deskou něco nádobí železného, hliněného i porculánového. Mezi těmito krámy přecházela mladého Kaliby starší sestra Nedomlelka a švagr Smrž.

Nedomlelka měla po tatínkovi tmavé vlasy, jiskrné oči a snědou pleť, po matce byla vysoká, hubená, na každém kloubu špičatá. Stála pořád přímo, a když se již musila sehnouti, ohýbala celou půli těla, jako by byla na drátech. Kdo by ji byl viděl po prvé, snad by byl křikl úzkostí, že se to tělo zlomí. Šla-li, byla také jako ze dřeva a nohama v kolenou sotva pohnula; šlapala zpříma a těžkopádně. Ustrojena byla hodně nedbale, třebaže měla šaty dobré a zcela slušné; tmavá vlněná sukně, jupka k tělu i ty botky byly jí však veliké, šátek měla uvázaný ledabyle, jako nakvap, černé vlasy se jí rozlézaly po čele. Pohled měla zachmuřený, mračivý. Smrž byl z hor, a třebaže v Ostružině žil již od mlada, lišil se od zdejších lidí, mírných a klidných, svým hybem a živostí. Byl trochu brepta. Měl černé, husté, uhlazené vlasy, pod nosem silné kníry, jejichž konce uměl zvláštním škubnutím koutků úst vzpřímiti do výše. Teď stál nad hromadou ženského šatstva; ruce měl v boku, nohy v kolenou napjaty, hlavu trochu skloněnou, a prohlížel všecko jako inženýr.

"Víte, švaře, tenhle salup měla maminka od nás, Nedomlel jí ho přinesl, když za mnou chodil, ten přec zůstane nám?" chladným, draslavým hlasem pravila Nedomlelka. Smržův knír se vzpříčil a rty sykly:

"I spánembohem, když jste to dali, vemte si to zas!" Řekl to s úsměškem, ale neusmál se. Nedomlelka hodila salup na hromadu, na kterou skládala zboží sobě přidělené.

"A co s tímhle špenzrem?" ptala se pozdvihujíc starodávný kabátec s nadělanými rukávy a se staženým životem, na modravé půdě duhovitě pruhovaný. "Co byste vy s tím dělali, Manka v tom chodit nebude a já toho do pole užiju," hovořila stále stejně, s týmž mračivým pohledem.

"Dělali, nedělali, Manka taky není žádná hraběnka! Jste dvě sestry, ať má teda každá po mamince stejně. Ostatnětu musí být špenzr ještě jeden," breptal Smrž, hrabaje se v šatstvě. Vytáhnuv druhý, rychle jej prohlédl a dodal: "No, nejsou daleko od sebe, vezměte si, který chcete.

"I mně je jedno," zabublala a hodila ten, který držela v ruce, na svůj díl.

"Tuhle jsou dvě černé sukně - no, jednu vám, jednu nám!"

"Ukažte, ukažte - vy umíte vybírat!" živěji zarýpla. Ale prohlédnuvši je proti světlu, pravila:

"Mnoho si neodevzdají, tu máte.

"Pak roztáhla hnědý vlněný salup, pokrytý esovitými světlými tvary.

"Ten mi nechte!" Ta slova řekl mladý Kaliba, a odstoupiv ode dveří, natahoval ruku po šátku. Smrž se rachotivě zasmál. "Prosím tě, co s tím budeš dělat?"

"Maminka v tom šátku chodila do kostela; když jsem ji vyhlížíval, vždycky jsem se díval po tom salupu, a jak si na ni vzpomenu, vidím ji v něm." Vyrážel ta slova prudce, ale těžce, a oči měl sklopeny.

"I spánembohem ti ho přejeme," srdečně se usmál Smrž a salup podal mladému. Když si rozdělili malé vlněné i kartonové šátky, prohlíželi jupky.

"Ale maminka taky měla halenku harasovou, ta tu není - či je tu někde?" spěšně, vyšším, ale slabším hlasem zvídala Nedomlelka.

Chvilku bylo ticho. Nedomlelka tázavě hleděla z bratra na otce.

"Tu má, Náno, maminka do hrobu!" náhle se ozval starý Kaliba, ačkoliv stále hleděl do okna, jako by si nevšímal. Mluvil zdlouha, hlasem suchým, přiostřelým.

Nedomlelka se rozpačitě usmála, a mrknuvši rychle po všech příbuzných, omlouvala se:

"I bodejť, bodejť, člověk je tím neštěstím celý zpitomělý.

"Nikdo jí již neodpověděl; starý opět hleděl k oknu, jako by byl ve světnici sám. Smrž těkal očima z dílu Nedomlelových na svůj, a že bylo šatstvo rozděleno, přiklekl k svému a znova kus po kuse prohlížel. Složiv opět všecko, znova se zahleděl na díl Nedomlelčin. Ta ho stále pozorovala.

"Mně se, švaře, zdá, že se díváte, jako bych si byla přibrala; přehlédněte si to ještě, abyste nemyslel, že jsem vás ošidila!

"Konec Smržova kníru se vzpříčil.

"I jen se tak dívám, tolik se toho zdálo a je toho drobet," zabreptal. Starý Kaliba při té zeťově řeči přesedl."Ale, táto, nemluv!" muže napomenula Smržová.

"I to on švaříček vždycky, ch-ch-ch -" vyšeptalým hlasem se ozval Nedomlel, ale nedořekl, ačkoliv k té řeči povstal, protáhl se a napjal ruku, jako by chtěl vykládati. Smrž naň stranou zamžoural, ale nepromluvil."Tak teď snad vezmeme prádlo?" tázala se Nedomlelka.

"I třebas," odvětil a protahoval se."Tuhle máme šest košil - vám tři a nám tři."

"Počkejte, počkejte, švagrová, musíme dřív všecko prohlédnout, něco bude starší, něco zánovější, abysme se neošidili."

Prohlíželi a skoro mlčky rozdělovali.

"Lidičky, vy se s tím naděláte," s mírným úsměvem pravila Smržová.

"I mlč, Manka, tak je to v pořádku, ještě byste nás pomluvili," odpověděla Nána.

"Jdi, někdo má kdy na pomluvy!"

"I bodejť, beztoho se divím, co taková paní jako ty bude s tímhle vším dělat."

"Abys ty nekousla," trpce podotkla Manka a zas bylo na chvíli ticho.

"Ale to není všecko nádobí, viď že ne, Vojto?" prohlížejíc dřevěné zboží, jen jako mimochodem prohodila Nána.

"Všecko? Není!" za syna ledově odpověděl otec.

"Inu, taky se dívám a zdá se mi, že tu není všecko," drsně se zasmál Smrž a stranou pohlédl na švagra i na tchána.

"Vždyť něco taky budeme potřebovat, ne?" hlavou nepohnuv, připomněl starý.

"Nač byste tohle na vejměnku potřeboval!" smál se Smrž.

"Ještě tam nejsem!" ostře ho odbyl starý.

"Inu, nejste, nejste, ale brzo-li nebudete?"

"Víte, zeti, není-li vám toho dost, nechte všecko s pokojem a jděte spánembohem. Nemusil jsem vlastně pro vás pro žádného ani vzkazovat, je to posud všecko moje a holky dávno každá dostala své!" ostře a určitě slovo za slovem vypouštěl starý.

"Snad byste se, tatínku, nehněval," bublala Nána, "co byste s tím dělal? Darmo by se to ve stodole a na půdě válelo."

"Inu, proto povídám," vlídněji zabreptal Smrž."Já, že jste se tak sháněli! Copak nemám ještě syna? Toť vím, že je dobrotisko; kdybych tu nebyl, dal by všecko a mohl by po čase kupovat znovu."

"Snad si, pantáto, nemyslíte, že bysme Vojtu okradli?"durdil se Smrž.

"Nemyslím, ale prve jste se ptali," starý klidně odvětil.

"Inu, jen mi tak napadlo, že by tu mělo bejt všecko a že by se to rozdělilo na tři díly," prudčeji breptal Smrž.

Otec se přestal dívat do okna, ale hledě stranou na zetě, pravil:

"Už jsem povídal, že holky dávno dostaly své! Hoch nedostal ještě nic a bude hospodářem. Mohl by na mne naříkat, že za všecko dření na něj zapomínám. Šatstvo jste taky nedělili na tři díly!"

"Prosím vás, prosím vás, jestli Vojta o to stojí, rozdělíme se s ním, ale rád bych věděl, co by s těmi hadry dělal."

"Bodejť, bodejť," svědčila i Nedomlelka.

Starý poposedl a hlavou nevrle zavrtěl.

"Vojtovi musí všecko přinést nevěsta. Takhle sám přec nezůstane, co by si počal?" sladčeji pokračoval Smrž a stranou mžoural na mladého Kalibu.

Vojta učinil dva kroky vpřed, jako by chtěl odejiti, ale znova se opřev o trámec, zahleděl se k zemi.

"Švaříček Vojta - to se ví - ch-ch-ch -" směje se vyjektal Nedomlel a na Vojtu pokyvoval hlavou.

"A žena by mohla přijít do prázdného stavení, ne?" ostře vysokým hlasem ptal se starý.

"I prosím vás, tatínku, do takovéhle chalupy půjde každá ráda - třeba byla prázdná!" zasmála se Nána.

"Inu, proto povídám, o staré prádlo a šatstvo vám taková mladice stát nebude a nádobí si taky přiveze. S novou hospodyní musí přijít všecko nové!" důrazně, živě vykládal Smrž. Vojta při té řeči odcházel do světničky. Jak se dveře otevřely, bylo tam viděti lavici a na ní černou otevřenou rakev s tělem zesnulé staré hospodyně.

Všickni rakev viděli a zamlčeli se.

"Tak dělejte, lidičky, dělejte," muže i sestru mírně pobídla Smržová.

"A prosím tě, Manko, řekneš si jen, ,dělejte' a sama sedíš jako paní a koukáš," odsekla Nána.

"Vždyť mne od toho hnal, sotva jsme přišli," trpce se usmívajíc, odpověděla Manka.

"Inu, platna nám tu nejsi pranic a můžeš směle jít domů!" drsně ji odbyl Smrž.

"Půjdu, půjdu," vstávajíc pravila Manka, "buďte tu, tatínku, zatím s Pánembohem!" a klidně odcházela.

Otec zakýval, ale neodpověděl.

"A když to tak vezmu - abych taky radši šel uvařit, že ne?" po chvilce se tázal Nedomlel a povstal.

"I taky, taky," chechtal se Smrž.

Nedomlel dobrácky se usmívaje, přihladil si krátké vlasy a starou mrazovku si posadil do týla. Čekal, že žena něco poví, ale když na něj ani nepohleděla, řekl: "Mějte se tu hezky!" a dlouhýma nohama překračuje rozložené zboží, vyšel. Sehnut, hlavu maje v ramenou a dělaje sáhové kroky, šel návsí k své chalupě, pátému to stavení od Kalibů. Smrž s Nedomlelkou si rozdělovali nádobí dřevěné i kuchyňské. Když byli konečně hotovi, srovnali každý své, stále přitom počítajíce a měříce.

"Abysme si to zde nechali do večera," povídal Smrž, "nemusíme to snad teď o polednách nade všecky lidi odnášet, brousí to pak po člověku a pomlouvají."

"Už se, tatínku, nehněvejte, toť víte, že v takových chalupách, jako jsou naše, je každý kousek dobrý," omlouvala se Nána. "Zaplať vám to Pánbůh všecko a už si nestejskejte, toť víte, že tam musíme všickni, a pomyslete si, že nám Pánbůh maminku, chvála bohu, hezky dlouho zachoval.

"Starý pokyvoval, ale na dceru nepohleděl.

"Vojta se musí oženit, co by taky dělal, a vy si pěkně na vejměnku odpočnete. Už jste to měli dávno udělat a nemuseli jste se tak dlouho dřít. Takový silák, jako je Vojta, měl už kolik roků vést hospodářství," trhavě vykládal Smrž.

"I vždyť on to dávno všecko vedl," mírně připomněl otec.

"Vedl, vedl, ale vy jste s maminkou taky dřeli, a jak dřeli, místo co by tu dávno měla být hospodyně," kázala i Nána.

"I mlč, holka, vždyť dobře víš, že to pro vás tak bylo lepší, přece jsme vám ještě něčím mohli pomoci."

Smrž vzpříčiv knír, stranou pohleděl na tchána.

"Nesmíte si, tatínku, myslet, že děláme všecko jenom kvůli sobě, vždyť pamatujeme na vás!

Kdyby byl Vojta ženat, byli byste teď pěkně bez starosti, jak bude dál. Vy byste byl už na svém vejměnku a syn by hospodařil stále stejně," vřeleji pokračovala dcera.

"Ani jsme hocha do toho nehnali. Maminka říkávala sama: ,I vždyť nemá zmeškáno, dokud mi Pánbůh dá zdraví, dělám ráda a holkám můžu pomoct'," smutně vyprávěl starý. Oči jako by mu byly při těch slovech zapadly.

"Byla tuze dobrá ženská," vzdychl Smrž a velmi vážně pokyvoval.

"Milí lidé, to já vím nejlíp," zasteskl si otec.

"Od ráno do noci na nohou, do práce pořád jako chrt a dobračka, inu, dobračka," pokračoval zeť.

"Buďte bez starosti, tatínku, my vás jednoho ani druhého neopustíme, nestarejte se, že tu zhynete, vždyť jsme ve vsi, přes čtyři stavení není tak daleko, budu vám vařit, poklidím, pomůžu s dobytkem, táta taky přijde na pomoc. Někdy zas pobudete u nás a tak bude všecko dobře," tuze starostlivě a konejšivě hovořila Nána a zvolna přistupovala k otci. Smrž se při té řeči mračil, oči mu zapadaly do temna pod dlouhým sevřeným černým obočím, čelo nad nosem se stáhlo v chumáč hustých vrásek a oba konce vousů měl svislé.

"I vždyť jsme tu taky," zahučel, když dopovídala.

Nána se přikysle usmála: "Bodejť, bodejť, ale u vás přec nemáte tolik pokdy, máte tu hromádku dětí, toť jsou starosti, my s těma dvěma našima jsme to nejhorší dávno přestáli!" Smrž přešlapoval. "Musí se čas udělat! Ostatně Vojta se musí honem oženit, nedělá to dobrotu, když se cizí lidé pletou do stavení."

Nána se hlasitě zasmála: "Cizí? Inu, pravda, když se cizí pletou, ale vlastní sestra přec není cizí!"

Pak stáli mlčky, čekajíce, že otec něco poví; ale mlčel.

"Tak půjdeme, švaříčku, půjdeme?" opět přátelsky se tázala Nána.

"Půjdeme. Sbohem, pantáto, a nechte nám to tady do večera. Kdybyste něco potřebovali, vzkažte."

"Spánembohem, tatínku, zaplať vám Pánbůh," vzlykala Nána a zástěrou si utírala oči. Starý opět jen zakýval. Když Smrž s Nedomlelkou chvátali po návsi, pravil jí přitlumeně :

"Mnoho jsme si nepopadli, viďte, švagrová?"

Stáhla rty. "Toť víte, Vojta byl odjakživa mazánek - aby mu neubylo!" U Nedomlelových se rozešli; Smržova chalupa stála níže, téměř na konci dědiny. Nedomlelka, vrazivši doma do světnice, hned na muže spustila: "S tebou je kam jít a vzít tě k něčemu! Podívej se na Smrže, ten by jednomu všecko z dlaně vydrápal!" Muž neodpověděl, ale postaviv na stůl mísu, vysypal brambory, které zatím uvařil. Dva hoši, oblečení jenom do kalhot a do košile, rozcuchaní, umounění, seděli již za stolem.

"Vy vypadáte," obrátila se k nim matka, "můžu-li pak já z domu na krok; já vím, že zas máte kolena venku!"

Hoši majíce hlavy sklopeny, již loupali.

"Pomodlíte se, neznabozi!" durdila se.

Starší, asi dvanáctiletý, počal říkati modlitbu: "Oči všech k tobě důvěrně hledí, Hospodine!" Sotva se domodlil a pokřižovali se, matka se znova rozpovídala:

"Kdybys věděl, jak se ten horák lichotí; je mu ještě málo,co za nebožky maminky z chalupy vytahal, rád by ještě.

Ale ať se jen neomejlí, já na Vojtu nedopustím a tatínek je tu taky!"

"I to jsou takoví chytráci lakomí, ch-ch-ch," přikývl Nedomlel a jedl plnými ústy.

"Jsou, jsou, do horoucích pekel by se hnal za grošem!"

"A ten Jožka a Tonda Smržů pořád nadávají," vmísil se mladší klučík, "pořád říkají, že jsme z hladového plemene."

"Mlč a jez!" obroukla se matka, sedajíc k obědu.

Smrž vešed zamračen domů, práskl čepicí na lavici, shodil kabát a sedl za stůl.

"Stálo to za tu zlost," úsměšně povídal ženě, jež zavářela drobenou polévku, "ale tahle Nána by se s člověkem prala, člověk by nevěřil, že jste sestry."

"I vždycky se taky divím, jak zlakotněla; je mi hanba křičet se pro kus hadru," odpověděla klidně.

"Jí hanba není, každý hadr je dobrý; a ona má dvě, ty jich tuhle máš pět, to je starostí, aby nechodily nahé. Ale cpe se už zas k pantátovi, jako by těch klínů byla ještě málo od-nosila. Sedneš, Jožko! Už se chystá, jak bude v chalupě vařit, dojit, ale kam by to vedlo! Vojta se musí oženit, a to brzo, sic ho ošulí o poslední!" přecházeje breptal. Smržová již nesla polévku na stůl.

"Pojďte, halanti, člověku jde z vás hlava kolem!" volal otec, a čtyři děti jako stupínky se hrnuly ke stolu; páté spalo na modré, květované kolébce. Když starý Kaliba ve světnici osaměl, ještě chvíli seděl tak nehybně. Rozvažoval o tom, co tu prve slyšel a jak se Nána se Smržem předháněli. Což Smrž, ten je odjakživa hrabal, ale Nána bývala holka mírná, veselá, a teď se taky hrne jen za mamonem. Jeden se pořád dívá na druhého, aby žádný neměl víc. Nebožka kolikrát na ně zahrozila a říkala: "Máte dost tu a tam, dejte pozor, aby vás Pánbůh netrestal." Vdávaly se podle vlastní chuti, a jak to teď na obou místech vypadá! Jak se tak lidé změní - bože, bože!

Vstal, narovnával záda, dvakrát přešel světnici a vloudal se do světničky. Vojta tam seděl u pootevřeného okna; opíraje hlavu o dlaň, hleděl na matku. Měla zapadlé, zežloutlé tváře, bílé čelo se jí mdle lesklo a vroubily je rozčísnuté, řídké šediny. Hubené ruce měla křížem na prsou, ovinuté růžencem, a oblečena byla všecka černě. Když starý mrtvou ženu spatřil, stáhl se mu obličej, oči přimhouřil, a jektaje, sípavě zaplakal.

"Ta nás tu, hochu, nechala," plačky pravil synovi.

Vojta neodpověděl, ale slzy se mu vyvalily na tvář.

"Tohle nám neměla dělat, aspoň kdyby si byl Pánbůh vzal mne a ona zůstala, uměla snášet tolik starostí - co my teď tady?" kvílel otec.

Při denní lopotě v polích i doma v chalupě nikdy se vespolek nemazlívali, leckdy za den sotva pohovořili, ale dobře věděli, jak se měli rádi.

A maminka jim teď odešla..

"Pravou nohou napřed!" na prahu síně u Kalibů volal Smrž a vykročil na zásep. Vojta Kaliba volně vyšel za ním.

Oba byli oděni svátečně, byloť odpoledne císařského posvícení.

Na hlavách měli klobouky, Smrž tvrdý, hodně již ohmataný, Kaliba měkký, široký; a k jeho veliké hlavě s kaštanovými, chundelovitými vlasy dobře slušel.

Smrž měl natočené kníry a černé, namočené vlasy se mu leskly; rákosovou holí švihácky se rozpřáhaje, kráčel švarně. Býval kolik let na vojně. Kaliba kráčel zpříma, nohy v kolenou jen málo prohýbal a tlapal celou nohou.

"Půjdeme zadem, nač se vystavovati lidským jazykům," pravil Smrž a šel do záspi, již vroubily vyřezávané sloupy s trámcovým zábradlím.

Přešli zahradu a brankou vystoupili do polí. Kráčeli po mezi, na níž se splétaly trsy zahnědlé, zcuchané trávy a suché stonky žebříčku, plané mrkve a jitrocele. Měkkoty po obou stranách byly řídce porostlé zelení z vypadaného zrní, bodláky a dosychajícími plochými listy mateřílíčka. Hleděl z nich tesklivý podzim.

"Abych se přiznal, jdu tuze těžko," hlavu maje skloněnou, dušeně se ozval Vojta. Smrž zatočil holí.

"I to ti věřím, člověk v tvých letech na takovou cestu vždycky ztěžka vychází. Ale jaká pomoc, vždyť máš rozum! Nána je sestra, svatá pravda, ale vlastní kapsář je jí nade všecko. Lítá k vám jako splašená, u vás je víc nežli doma, běhá z chléva do stodoly, ze stodoly na půdu. To bys, pane, dopadl! Manka je taky sestra, ale znáš ji, nemá tu povahu, aby sestře překážela a vtírala se mezi ni a vás. A cizí lidé by tě teprva ošulili!"

"I věřte mi, švaře, že by mi dnešní živobytí taky bylo jedno," usmál se Kaliba.

"Dnes, hochu, dnes, ale za nějaká dvě léta bys zpíval jinou. Teď tu taky ještě máš tatínka, ale kdyby odešel -"

"Kdyby mne nebožka maminka viděla!" povzdechl Vojta. "Když by to už muselo být, aspoň by poradila, všemu tak dobře rozuměla."

"Tomu porozumíš sám nejlíp, to mi věř. Nebuď bloudek, vždyť nejdeš na smrt; podíváš se, a když se ti něco neuzdá, dobrá, víckrát tam nepůjdeš," a Smrž se div nerozplýval. Šli vozovou cestou mezi rovinou lánů, na nichž se střídaly porostlé měkkoty, zšedlá strniště obilná, tmavá jetelová, svěží ozimy, hnědozelené lučiny. Kolem cesty stály staré slívy, hruše a jabloně, jejichž koše byly již smutně řídké, neboť na snětech se třepetalo jenom maličko lístků, mezi nimiž svítilo pozadí světle modré oblohy nebo bělavých oblaků. Mohutné hruše se při záři podzimního slunce leskly a byly jako ověšené zlatem, každý ten lístek se houpal jako žlutý kanárek. Dole pod stromy ležely kupky spadaného listí, jež chvílemi harašilo. Korunami stromů chvílemi také projel chladný vánek, rozčechral řídké, schnoucí listí a krajem zašelestil zvláštní tichý, praskavý ševel, jako by se snášel z bílých, plynoucích oblaků. Přešedše rovinu, vystupovali na stráň táhlého pohoří, porostlého lesem. Tmavozelená plocha smrkového lesa rozkvétala sivými, zardělými i zlatě žlutými ostrůvky, což tvořily koruny stromů listnatých, jako by se tam hvozd teprve teď rozvíjel. Zatím to byly vybledlé barvy jesenní. Po modré, čím blíže k slunci tím bělejší obloze se přeháněla světlá oblaka; jak některý mráček přes slunce přelétal, jak se jiné k němu blížily, osvětlení krajiny se měnilo, stíny se přehupovaly a měnily i barvy starého hvozdu. Hned bylo všecko tmavší, hned jednotlivá místa jasněji zasvítila. Zelená, hnědá, žlutá barva se ukazovaly ve všech svých odstínech. Stromy, které stály na pokraji lesa, měly vrcholy světlé, na špičkách zlaté a níže byla patrna každá holá nebo jehličnatá snítka; ale čím dále k zemi a ke kmeni, tím byl koš tmavší, mračivější.

Nežli do lesa vešli, Kaliba se zastavil a zíral zpátky na dolinu. Díval se na Ostružín, jehož chalupy se bělely mezi stromy. Od obce se zahleděl níž, až ke konci dolu, kdež pod listnatým úbočím stojí městečko Mlazovy, jehož nová, bílým plechem obitá věž kostelní zářila do dáli. Pod tou věží spala Kalibova matka...