Karel Václav Rais

KALIBŮV ZLOČIN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Až po hodné chvíli se na záspi od stodoly ozvaly temné kroky a volně se blížily. Otec pospíšil doprostřed světnice a hleděl ke dveřím.

Kroky zaduněly na síni a tmavé dveře se zvolna otvíraly.

Vojta ztěžka vkročil.

"Vojto - Vojtíšku!" vroucně, skoro plačky vítal jej otec a ruce vzpínal proti synovi. Vojta sehnut, očima široce rozevřenýma se rozhlédl po světnici. Hleděl, jako by všecky kouty chtěl proniknouti. Potom se vyjeven zadíval na otce.

"Kde je - utekla?" ptal se chraptě.

"Jsou obě u Smržů - ale sedni si, Vojtíšku, sedni si, kde jsi, hochu, běhal?" A vzav syna za ruku, vedl jej k lavici u kamen.

Vojta sklesl na lavici a zhluboka, plačtivě zaškytl. Starý se nad ním sklonil a do houští synových vlasů padly slzy.

"No mlč, mlč, hochu - neplač, vždyť máš rozum, jaká už pomoc," konejšil syna, ale sám se třásl. Vtom zas vběhla Nedomlelka.

"Přece - přece jsi přišel? Vždyť jsme, propánbíčka, už nevěděli, co máme dělat! Chalupa prázdná a ty nikde! Ale teď pojď ke stolu a najez se," srdečně ho pobízela.

"Pojď, pojď, sedni si ke stolu, hochu," prosil i otec, jako by s dítětem mluvil. Vojta utíraje si rukávem oči, řekl sotva slyšitelně: "Jíst nebudu!"

"Jen pojď, máš tu trochu polívky, ať se zahřeješ, beztoho jsi vymrzl. Kdepak jsi, hochu, chodil?"

Vojta sedě u stolu, opřel se o lenoch židle, a patře do prázdna, odpověděl:

"Byl jsem v polích a došel jsem až do Vidovic. Schválně jsem odešel, aby odtud nemohla utéct -"

"Do Vidovic? A co tam?"

"I tak se mi cestou všecko rozleželo v hlavě - šel jsem ke Konopáčovi, aby aspoň mně něco k vůli udělal a byl s tím už jednou pokoj, ale nebyl doma. Byla to marná cesta a snad je už pozdě. Vyprávěla mi švagrová, jaké od panímámy zkoušeli peklo; teď jí to Konopáč odplácí a dělá všecko naschvál."

Mluvil zticha, slovo za slovem, jako by se na každé rozpomínal.

"A jakpak jestli jim to teď začne nanovo?" ptala se sestra. Vojta smutně pohodil hlavou a pravil:

"Povídala, že kdyby se panímáma měla vrátit, radši by to prodali a šli jinam; kdyby se byla nedostala k nám, že by to už byli udělali."

"Vida, ti je znali, ale neřekli. Ale teď jez, hochu," pobízela Nedomlelka.

"Nebudu. Tak Karla šla taky? Snad abych tam pro ni došel -" poslední slova řekl skoro šeptem.

"I co ti napadá! Podívej se, všecko sebraly a táhly."

Vojta prudce povstal.

"Snad tam nechce zůstat nadobro?" vzkřikl.

"Prosím tě, Vojtíšku, netrap sebe i nás a pěkně tiše seď," otec prosil syna, a vzav jej kolem krku, opět ho usadil. "Jsi jako dítě a neznáš je. Jednou k tomu muselo dojít a jsem skoro rád, že jsi to dokázal, kdyby to tak bylo šlo dál, byly by s (...)

(......)