Karel Václav Rais

SKLENÍK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

Nedaleko velikých vrat do bělčského dvora, před přízemním panským domem, jehož stěny pokrývala uprášená zeleň, z které vyhlížely zardělé meruňky a zelené hrozny, stál vůz naložený nábykem.

Ramenatí, osmahlí, bosí, uprášení čeledínové dvorští již jeden takový žebřiňák složili, a teď naplivše si znova do rukou, dali se do druhého. Skládali nábytek pana pojezdného, vlastně jeho ženušky, a hnali se proto do práce jako diví.

Pojezdný Domorázek, snědý, prostředně velký, ulehlý muž s krátkým rozcuchaným plnovousem, s mračivýma očima, oděný ve světlé prací šaty, k práci čeledínů přihlížel. Obcházeje kolem vozu, přes tu chvíli nakazoval, aby byli opatrní. Nadarmo starý nádvorník ujišťoval: "Žádnou starost, milostpane, všecko zůstane jako sklo, jen se to bude svítit!" pojezdného přece měli stále v patách a doprovázel jich i dovnitř domu. Otevřenými okny bylo tam viděti statnou, černovlasou, ruměnou mladou paní, jak z pokoje do pokoje přechází a rozkazuje, kam i jak mají kusy nábytku postaviti. Paní pojezdná včera odpůldne i od božího rána dnešního se svým Karlem sněmovala, jak by si to nejkrásněji a nejpohodlněji zařídili, aby mladá domácnost byla co nejútulnější, aby v ní bylo jasno i milo, lahodno a teplo. Měřili, kreslili plány, jež opět přeškrtávali a začínali znova, škádlili se, ale konečně se definitivně usnesli:

Tak a tak to bude krásné, že to ani lepší být nemůže! Toto rokování o úpravě manželské klece bývalo jim již před pěti lety z nejmilejších hovorů. Slečna Gusta byla tenkrát v chudém městečku chrudimského kraje podučitelkou a Karel Domorázek hospodářským praktikantem. Po dva roky se bavívali na tamních zábavách, na občasné procházce a nejrozličnějším způsobem si vyměňovali psaníčka, nejprve plná vzdechů, potom slibů, přísah i výčitek a bouřných projevů mučivé žárlivosti. Muselo se to všecko dít s největší opatrností, protože nad hezkou mladou učitelkou bdělo mnoho očí - od velemoudré, nade všecky takové učitelky rozumné paní řídící až do modlivé kostelníkovy baby -, aby se, probůh, toho nejmenšího nestalo, co by vrhlo stín na vznešený, velebný úřad slečny Gusty!

Po těch dvou krásných (nezapomenutelných!) letech se Karel stal adjunktem na baronském panství v rodném kraji jičínském a ubožka podučitelka se v panenském pokojíku svém mučila horoucí láskou. Od krkonošského předhoří k Železným horám a naopak létaly těžké dopisy každý byl pln žhavé touhy, nářků, ba i slz. Ale neuplynul ani rok a ty listy od severu přicházely řidčeji a řidčeji a proti těm dřívějším byly jako rozmoklé, vetché listí podzimní proti svěží a vonné jarní zeleni. Karlův jednotvárný, lopotný denní život, bídná vyhlídka do šedé budoucnosti byly hlavní příčinou. Ale snad také - řídké vídání, hotové neznání!

Konečně Karel ustal nadobro a dívka blažené naděje pomalu pohřbívala. O prázdninách u rodičů v Králové Hradci dokonce slyšela, že Karel má jinou. Tuze, tuze se tenkrát naplakala. Darmo ji otec, prostý úředník, konejšil, darmo matka, péčí o řádku dětí ustaraná, říkala: "Buď ráda, dítě, dobře se tak stalo, darmo se netrap! Co ti schází? O živobytí se nemusíš starat, každý měsíc dostaneš svou gáži, a co s ním - s hospodářským adjunktem? Rozvaž si, co starostí, co těžkých nocí nás tvé studie stály, - a teď by to všecko mělo být pro nic za nic?" Podzimek utíkal za podzimkem, dlouhé, teskné, až k smrti smutné zimy se čtyřikráte vystřídaly s mladými jary. Slečna Gusta již měla po zkouškách a byla definitivní pětistovou učitelkou.

A tu najednou Karel přijel.

Od nového roku byl pojezdným v svém rodišti, v Bělči; byl pánem na velkém dvoře, službu měl sice nevelkou, ale na skromnou domácnost to vždycky mohlo stačiti. Ještě asi půl roku mládencoval a užíval samostatnosti, ale potom ho to chytlo a musel k moravské straně zeptat se, chce-li Gusta býti paní pojezdnou.

Že je svobodna, věděl, ale když nyní uviděl dvě známá, milá okna, plná zeleně, byla v něm pramalá dušička strachem, jak to dopadne.

Panenský pokoj potom vyslechl proud vysvětlivek, omluv, výčitek, nářků a spatřil i proudy slz.

"Nikdy jsem nezapomněl, a sotvaže mám chleba aspoň pro dva, jedu, ačkoliv mi maminka a starostliví přátelé nabízeli jiné a jiné na vybranou!"

"Byla bych čekala léta - jen jste neměl tak hrozně zapomenout!" vzlykala. Ale konečně si ti dva přece opět padli do náruči. Slečna Gusta byla pilnou učitelkou, děti měla ráda, ale - Karla raději. Byla děvče rodiči pečlivě vychované a po příkladě otcově uměla plniti povinnosti. Ale když si někdy vzpomínala, že tak bude rok za rokem stejně, snad až do smrti, bývalo jí úzko.

Ráda se tedy rozhodla pro manželství.

Když dopsala domů, že se chce provdat, že Karel přece jen nezapomněl, otec jí odpověděl:

"Stálo to mne, matku Tvou i Tebe mnoho přičinění, než jsi přišla na nynější místo, ale když se chceš raději provdat a vidíš v manželství větší své štěstí, bůh mne chraň, abych Ti bránil. Učiním, co budu moci, abys mužovi nepřišla docela s holýma rukama! Pomohu, seč budu!" A dnes se již stěhovali a zařizovali mladou domácnost...

Pod východními lesy se počínalo smrákat. Nad městečkem Bělčí, uloženým v dlouhé kotlině, klenula se vysoká, bledá, tichá obloha; za baňatou vížkou radnice stál malý, sotva viditelný srpek. Nad těmi stopadesáti bělčskými střechami doškovými i šindelovými, papírovými, taškovými, ba i nad tou pyšnou střechou, pokrytou anglickou břidlou (dům pana Dařbujána!), vznášely se mlčelivé, loudavé proudy kouře. Některý z nich, sotvaže se nad střechami objevil, plazil se po hřebeně, padal na koruny hojných stromů a plížil se jejich zelení. Vysoko ve vzduchu se míhala lesklá křídla i světlé náprsenky čiřivých jiřiček, vrabci a špačkové na topolech se vztekali jako diví.

Vzduch zvlažněl a pronikl jím pach zvlhlého prachu.

Panští čeledínové byli již na dně vozu; z nádvorníka se jenjen lilo. Několik umolousených a poprášených dětí, které, prve celé to stěhování pilně sledovaly a kolem vozu dováděly, dalo se na útěk k domovu. Jenom stará Tercijánka, jež se s punčochou v ruce širokými zády podepřela o zahradní zeď, hned když prvý vůz přijel, stála tam dosud. Šátek měla stažený nad čelem, aby jí nesvítilo do očí, hnědé nohy v sametových střevících pevně vzepřeny o poprášený trávník.

Dvouleté vnouče její, oděné jen v košilce a krátké kanafasové suknici, sedělo v trávě, škubalo i kousalo žebříčky a "knoflíčky" a na tvářích i kolem úst bylo samá zeleň i prach. Tercijánka byla silná, zdravá stařena laločnatých, ubledlých lící, bělavých malých očí; ramena i boky měla ještě jako suky.

Pletouc punčochu, téměř ospale, jen tak zpod víček se rozhlížela po silnici; k pozdravu dělnic, jež nesouce hrábě na ramenou, bosy klusaly z polí, jen zakývala, na "Dobrej večír dej pánbůh!" chalupníka Bartoníčka, jenž si hověl na fůrce jetele, ledaže zakuňkla a na vnouče chvílemi ostře, řezavě broukla.

Čeledínové již odnesli poslední almárku, již i vůz zatlačili na dvůr, ale Tercijánka stála ještě; hubené, prstnaté bílé ruce se jí kmitaly jednotvárným pohybem, ale mdlé oči se přitom nespouštěly z panských oken.

Vtom se na dvoře ukázala nevysoká, široká ženská postava s rukama v kapsách zástěry. Tercijánka rychle sbalila punčochu, strčila ji do zástěry a mroukla:

"Tak pojď, ccikáně!"

Robě se postavilo na hnědé nožky, v kolenou prohnuté, a kolíbalo se vedle babičky, jež se z návrší loudala k městečku.

"Tak neutíkejte, neutíkejte, kmotra, ať se s vámi svezu!" ozvalo se za ní ryčným, zdravým ženským hlasem.

"I dej pánbůh dddobrej večír! Aaani jsem se nnnenadála!" pokud mohla sladce, úlisně odpovídala Tercijánka. Trvalo jí to hezkou chvíli. Pravila, že se nenadála, ale zatím dobře viděla šafářku po dvoře přicházeti a jenom naoko se vydala napřed; věděla, že jí šafářka dojde a že si porozprávějí.

"Už vám to dítě hezky běhá, můžete s dcerou mít radost," hlučně hovořila šafářka a z kapsáře podala dítěti několik třešní.

"No, jjjakpak říkáš? Ještě to kkkouska mravů nemá! Dá to s takovým klazanem starostí bbbóže, to dá starostí!" koktala Tercijánka, a oči obracejíc k nebi, zdvíhala paže jako kazatel.

"I jojo, to jináč není," přisvědčovala šafářka. Obě ruce měla v kapsářích a vykračovala si jako voják.

"Tak vám mladou paničku přivezli - přivezli," po chvilce se zas tak drtivě, ale sladce drala slova ze stařeniných zdravých zubů.

"Přivezli - bude veseleji! Pán přestane kabousit, a v těch pokojích se přestanou houpat pavouci - nahoupali se dost. Ženskou má jako květinu! Toť jsem pořád říkala, že má náš pán oči jako jelen a že si pořádnou laň vybere, třebaže mu tady kdekdo nějakou strkal. Radost se na ni podívat!"

"A já ji kale neviděla, tak nevím!" lhostejně, polohlasitě a jak jen mohla spěšně koktala Tercijánka.

"Ženská, která vychodila tolik škol, - a jaká je přec k lidem! S každým čeledínem a s děvečkou umí promluvit a nestydí se za to. No, jsem taky zdejší jako pan pojezdný, ale jen božskou pravdu povídám, když řeknu, tak jednat že ani jediná tady nedovede!" Šafářka to povídala úsečnými slovy, řečí, jíž se neodporuje.

"Tak vidíme, tak vidíme," sevřeným hrdlem pištěla Tercijánka, "a ta stará Domorázková měla takovou starost."

Šafářka prudce máchla rukou.

"A tak si to tam všecko sestavili, že budou jako v ráji. Co je pravda, má všeho, radost podívat!"

"I jděte, šafářko, to sssnad ne? Kkoukala jsem dobře, ale byly jen dvě fůrky! Taková paní pppojezdná! To snad přec nemusel pro ni jezdit tak dddaleko!" Tercijánka počala tence, špičatě, ale úlisně; čím dál ke konci byla pichlavější a konečně se ostře zasmála. Sotva však dopověděla, loudala se lhostejně, jako by jí bylo docela na ničem nezáleželo.

"Ach, to nepovídejte, kmotra, co byste tohle povídala, hrůzu věcí má, a jakých - jen to všecko září a svítí. Inu, mají tady leckde ledaco, ale naše panička - nó, aspoň jim nezadá."

"A ccco byste pppovídala! Dyť jsem všecko vlastníma očima viďala. To si, pane, Kadlíček Domorázků pochytil, ten bude jistě naříkat, co si to vzal za ženskou, dyť ani skleník nnnemá!" ostře hrkala Tercijánka a na konci se dala do sípavého smíchu.

"To snad ne?" překvapena, nyní mnohem mírněji se zadivila šafářka.

"Nnnemá! Nnnemá!" házela tetka a na důraz úsměšně, ale důkladně kývala hlavou.

"No, vidíte, musím říct, toho že jsem si nevšimla. Inu pravda, jen jsem to tak pozdálečí přehlédla, protože člověk nechce být dotěra. Snad tam někde přece bude, jakpak by ani skleník neměla," poplašeně odpovídala šafářka.

"Nnnení tam, nnnení - tak vidíte! Proto povídám, že pro ni tak daleko chodit nemusel. Tady u nás po chalupách je skleník všude, každá děvečka si ho už teď před svatbou pořídí, a taková panička ho nnnemá!" a na šafářku nehledíc, tiše se smála.

"Ale jináč krásné věci - židle vyřezávané, postele vysoké -," chválila ještě šafářka, ale znělo to nejistě.

Tercijánka odmítavě kývala rukou.

"Iii - začpak to stojí! Ale co byste se divila, kmotra! Bylo to nějakou prej učitelkou, to už je to poslední! Kde by co vzala? Která něco má, ta k tomu nejde! Nnno, ten bude litovat, že si vzal kde nic tu nic, a staré Domorázkové spadne koruna - teď bylo pořád: Náš pojezdný - náš pojezdný! Chuděra panička, ani skleník to nnnemá!" a ta řeč byla jediný štiplavý výsměch.

"No, dej vám pánbůh dobrou noc, kmotra, musím si ještě tuhle zaskočit -"

"Poslouchejte, šafářko, budete to mít chatrnou pppaničku!" Ale šafářka již uháněla vpravo po bílé stezce, jež se ztrácela mezi temnými zahradami. Tercijánka vcházela na náměstí. Bylo již tak temno, že se v něm ztrácel nový, úplně zlatý, za dne zářící šat Panny Marie, postavené na sloupu uprostřed náměstí. Domy patrové i přízemní s podsíněmi, kamenné i ze dřeva, zapadaly do zahrad, v nichž se černaly rozklácené štěpy. Téměř ve všech oknech blýskala již světla a na bílých záclonkách se kmitaly stíny. Po silnici, jež protíná dlouhé, lichoběžníkové náměstí, z kopečka šustila kola vozu, taženého párem krav; sem tam se ozval lidský hlas, jednotvárný, srkavý klepot ruční řezačky nebo bukot žíznivého dobytčete, crnkot zvonků u krámových dveří, kousek řezavé písničky, vyluzované dětskou rukou ze strun chatrných houslí.

"Pojď na ruku, ať se nemusím pppořád zastavovat!" broukla Tercijánka, a vzavši děcko na levou ruku, přidala do kroku. Ale neušlo jí, že u starostů mají sice už rozsvíceno, ale panička že dosud stojí v otevřeném okně, u doktorů že je světlo v parádním pokoji. Kohopak tam mají? kmitlo Tercijánčinou hlavou.

"A pppodívej, kluku hloupá, dyť mám přinést cccukr a kafe, ty mi taky na nic nevzpomeneš!" bručela Tercijánka a ještě bystřeji přespříč náměstí zamířila k největšímu domu, k tomu, jehož střecha se pyšnila pravou anglickou břidlou.

"Dej pánbůh dobrej večír," pozdravovala, vcházejíc do velikého, klenutého krámu, a se stálým úlisným úsměvem, došedši až k pultu, žádala: "Tak za tři kafe a za pět cukru budu prosit!"

"Pěkně vítám, paní Tercijánová, pěkně vítám!" za pultem odpovídala nevelká, obtloustlá, hadce přičesaná panička, na skráních již hodně pobělená. Vzavši váhy, obrátila se k příhradám a chystala, čeho si Tercijánka přála.

"A kdepak se honili, paní Tercijánová, kde?" ptala se, rozfukujíc splasklý kornout.

"Ale to vědí, paní Dařbujánová, chodím tak s tou punčochou a mám tohle klazaně na starosti. A tak jsem se zrovna strefila, když panu pojezdnému přistěhovali paničku," skromně vykládala Tercijánka.

"Ale - tak už ji má tady?" rychle se tázala Dařbujánová a hned přidala s kyselým výsměchem:

"A ani jsem nepozorovala, že by byli stříleli!"

Tercijánka postavila děcko na zem, a dlaní přidržujíc ústa, nutila se do smíchu. Dařbujánová podala dítěti cukrátko a pravila již zcela klidně: "To jen se tak směju - prosím jich, kdopak by se o pojezdného staral, nám je to jedno, člověk má od rána do noci sám se svým co dělat!"

"I vždyť já taky, od rána do noci nnnesednu! Tu je dítě, zas vaření a jiná a jiná práce - to vědí - jsem mmáma u vdané dcery! Ale tak jsem se tam strefila, zrovna skládali."

"A dej mu pánbůh štěstí," rychle pokračovala paní Dařbujánová, "my nezávidíme nikomu a přejeme každému to nejlepší. Dobře nám lidé nepřejou - to je závisti, ó, já vím, zvláště co jsme si ten dům postavili - ale proč bysme my nepřáli, ne?"

"I copak o to, to já vím," usmívajíc se přisvědčovala Tercijánka.

"My můžeme, chválabohu, být spokojeni; starostí nám pomalu ubývá, oba synové nám dělají radost - třebaže takoví dva synátorové stojí na studiích něco peněz! - a pro Málinku mám už všecko. Dostává, pane, psaní ze všech stran, ale nám se nic nechce líbit; taky si myslíme, nač spěchat, vždyť má času dost a dost, ať si pohoví doma u rodičů - třebaže ona si nepohoví, je to děvče tuze pracovité, jsem matka, ale tu chválu jí musím dát. Bude z ní dobrá hospodyně, dobrá - musím si říct, že jsme si to dítě krásně vychovali."

Tercijánka se mdle usmívala, přisvědčovala a jen vzdychala: "Ó, to já vím - a ten dům!"

"Tak má paní pojezdná všeho! No, my mu to z celého srdce přejeme!" pokračovala kupcová a mezi tou řečí položila na pult objednané zboží i přijala peníze.

Tercijánka krátce, ostře zasykla. Dařbujánová na ni upřela černé, velké, dosud svítivé oči.

"I nnnemá, nnnemá!" chichlala se stařena. "Jen taktak - bylo toho všeho na dvou ffůrkách. Trochu harrrampátí všelijakého, ale lepšího -," a Tercijánka zamítavě mávala rukou, ,,ničehož nic!"

"Ale jdou - ale jdou -," dobrácky, soucitně divila se paní. "A říkala stará Domorázková, když přijela ze svatby: ,Ach, tam je, lidičky, všeho, všeho. My jsme proti nim jen sprostí, já nevím, jak to bude, když se náš hoch mezi ně dostal.' "

"I toto - toto - nevěřejí, paničko, nic nevěřejí! Dddyť ani skleník nnnemá!" a Tercijánka nachýlivši hlavu, bledé oči široce rozevřela a výsměšně se dívala na kupcovou.

"Ale - ale -," a velmi překvapená paní Dařbujánová úžasem vrtěla hlavou.

"Pppovídám, nemá! Po skleníku ani památky! Člověk by to ani nevěřil, kdyby neviděl, - přece paní pojezdná - že ti rodiče nedbali, když sama z toho snad rozumu nemá, - vždyť to tady i ta poslední mužovi přinese, ale nemá ho, nnnemá!" a tou dlouhou namáhavou řečí se Tercijánka všecka udýchala.

"Inu, já, abych řekla pravdu, se ani za mák nedivím," tváříc se soucitně a ruce sepjavši na prsou, zahovořila paní, "byla tou učitelkou, a toť víme, že bohaté k tomu nejdou. Slyšeli jsme - třebaže se po takových věcech nesháníme, ale lidé to přinesou -, že otec, jako pojezdného pantáta, je v Hradci jen tak ledajaký ouředníček. Copak může takový člověk, obyčejně pro dluhy neví kudy kam! Nedivěj se!" a plna soucitu se zahleděla na stařenu.

"I jojo," také tak povzdychla Tercijánka, "ale že člověk rozumu neměl, vždyť to není na chvilku, snad přece všecky okolossstojičnosti znal! Mohl udělat štěstí, a zatím si vezme ženskou, která mu ani skleník nepřiveze, - jakápak je to dnes paní?"

"Má, co chtěl, jak si kdo ustele, tak si lehne! Bude se mít co ohánět; na takovémhle panstvíčku je ta služba jen taktak - prosím jich, pojezdný - u barona - na jediném dvoře - a kdyby dostal výpověď, co by počali? Naposledy ještě ta panička bude litovat, že si jistý chleba pustila."

"Taky je to možná dost," svědčila Tercijánka, "pak by to stará Domorázková, vlastně chuďas tchán měl všecko na krku. Zeť už taky stará myslila, bůhví co je, že má syna pojezdným, jako by lidé nevěděli, že ten před ním nevěděl pro dluhy kudy kam. Každému se jen šklíbila - i tuhle člověk byl u ní doliza."

"A jakpak ta panička vypadá?" zvědavě, toužebně se zeptala domácí.

"Abych řekla pravdu, do očí jsem jí pořádně neviděla, ale takto zrostlá je," vážně odpovídala stařena.

Dařbujánová si z myšlenek několikráte trpce zamlaskla, jako by měla v ústech ocet.

"Vědí -," a přes pult se nahnula až k samé stařeně, "on by byl taky chtěl naši Málinku, běhal k nám dost, stará nadbíhala, kde mohla, lidé nám taky s těmi řečmi chodili, ale kdepak to kdepak to - to nemůže být -"

"Vidějí, paničko, já sama jsem si myslila, že by oni tomu byli přáli -"

"I toto - pánbůh račiž chránit - Málinka dostává jinačí psaní, a nevšímá si. Je tuhle přece dům, pole, obchod, pár tisíc na hotovosti - toť víme, že hoši to potřebovat nebudou. Neměli bysme rozum?"

Paní Dařbujánová, tou řečí rozehrána, bystře pobíhala za pultem a úryvkovitě se smála.

"Tak vidíme - vidíme," povídala si Tercijánka.

"Inu, on by byl chtěl - prosím jich, člověk zdejší, z baráku - a přiženit se do nóbl rodiny. Ale jdou dál, jdou dál, paní Tercijánová, dávno u nás nebyli!" a vyběhnuvši jako křepelka, vzala stařenu pod paží a táhla ji do pokoje.

"I děkuju hezky - tototo - vždyť je noc, a nejsem ani na návštěvy ustrojena!" bránila se stařena, ale paní nepopustila.

"Jen jdou dál, nikdo tu není, naliju jim skleničku vína!" Dovedši Tercijánku i děcko do pokoje, usadila ji, a pootevřevši dveře do kuchyně, volala:

"Anton, jdi do krámu!"

Tercijánka se rozhlížela "ostávacím" pokojem.

Stůl, na němž stála rozsvícena mohutná lampa, postele, umývaček, pohovka, kufr byly pod pletenými i háčkovanými pokrývkami; na rámech obrazů, na řezbě skříně se pestřily veliké papírové růže; svícny, stinidlo lampy, kropenka, sirník byly ověšeny vlněnými, třapečkovitými ozdůbkami.

Z kuchyně vyběhl drobný, ale soudkovitý pán s řídkým prošedivělým knírkem, malými licousky.

"Ať ti to mlíko na kamnech nevyběhne, už se zdvíhá," povídal paničce, a vida hosta, pohnul vlněnou kulatou čepičkou se třapcem, řekl "Má úcta!", hrčivě se zasmál, zamnul rukama a vběhl do krámu.

"A kde mají slečinku, paničko?" ptala se stařena.

"Je u starostů - mají teď to žábě doma. Tak pijou, paní Tercijánová!" a paní Dařbujánová postavila na stůl broušenou sklenku s červeným vínem. "Ona starostova Bóžička na naši Málinku tuze drží - byla teď v tom klášteře a slyšela tam o naší samou chválu, ještě prý tam takovou slečnu neměli - sama je v ledačem tuze nešikovná, tak si Málinku pozvala, aby jí poradila."

"To jo, to jo-"

"A pijou, pijou, paní Tercijánová."

"I bože, takovou škodu si dělají - tak na dobré zdraví! - ale jestli já se opiju!"

"A jdou se, paní Tercijánová, podívat do našeho parádního pokoje -"

"A to půjdu ráda!" honem vstávala stařena a šla za domácí.

"Tak vidějí, ty jarmary jsou plny Málinčina prádla a šatstva - a kolik truhel je ještě nahoře v pokojích." Paní Dařbujánová otevřela dvoukřídlovou dubovou skříň a Tercijánka se vyjevenýma očima zahleděla na hranice sněhového prádla, z něhož zavoněly fialky.

"Bože, to je všeho, a ten pokoj, paničko!" vzdychala.

"To už má Málinka uchystáno -"

"Ty sesle vycpávané - kanapíčko - a tenhle skleník, tenhle skleník - to by se měla ta nová paní pojezdná přijít podívat! To tady v celém městě není!"

Tercijánka to všecko již nejednou viděla, ale velebila, jako by sem byla vstoupila poprvé. Paní Dařbujánová blahem jen záříc, mlčky přisvědčovala.

"Ona naše Málinka všemu tak dobře rozumí, ví, co a jak se patří -"

"Ten skleník, ten skleník - to je nádhera! Všecko to zrovna svítí!" a stařena slastným nadšením pomlaskávala. "Inu, to já se nedivím, že by byla Domorázková chtěla syna do téhle nádhery usadit. Ale teď už musím běžet - bože, ty hadry po zemi!"

"To můj všecko objednal z Vídně -"

"Pojď, cccikáně, darmo bysme to pošlapali!"

"Ještě dopijou, paní Tercijánová, snad by tu nenechali sílu!"

"Ale, ale, paničko - jestli já se opiju!" zdráhala se stařena, ale pomaličku víno vycucala až ke dnu a ještě vylízala.

"Tak zaplaťpánbůh a dej jim pánbůh dobrou noc!"

Paní Dařbujánová vyprovodila Tercijánku až před dům.

"I to je už tma, lidičky, poběž, kluku, ať nečekají. Dobrou noc, pppaničko!" Když Tercijánka zmizela ve tmě, paní Dařbujánová postoupila před dům, celý si jej přehlédla, podívala se kolem po náměstí a spokojena volně se vrátila do krámu.

"Tak vidíš, ta pojezdná ani skleník nemá," pravila tam pohrdlivě.

"Ale? Ale?" zpěvavě se zadivil pan Dařbuján, a zamnuv rukama, běžel zas, odkud přišel.