Karel Václav Rais

SKLENÍK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Sleěna Málinka Dařbujánová stojíc před oknem "ostávacího" pokoje, hleděla na náměstí a zívala.

Rusou, krátce ostříhanou hlavu měla samou kyprou kudrnu, nevysoké, slabé tílko opásáno zástěrou jako z cukru s pěnou krajek.

Paní Dařbujánová pobíhala kolem pokrytého stolu a chystala svačinu pro pět osob. Uprostřed bělošedého, květovaného ubrusu trůnila nádherná bábovka s cukrovou závějí v každé rýze, vedle ní mísa cukrovinek, doma vyrobených, po jejích stranách stály modré vázy s kyticemi karafiátů, měsíčků, rezedy, bazalky, jež jasný pokoj naplňovaly lahodnou, silnou vůní. Před každé z pěti míst postavila talířky s notnými koflíky, jejichž oblina měla dva zlaté pruhy, mezi nimiž se rděly velké, špulící se růže, po stranách talířků položila stříbrný nůž, stříbrnou lžičku a do čela ubrousky s nápisy Erinnerung aus der Weltausstellung Wien. Byl to výstavní dar pana Dařbujána z léta páně.

Slečna Málinka pohlížejíc do horního pravého rohu náměstí, jehož hrbolaté, kopečkovité dláždění prahlo v plném slunci, mrzutě pravila: "Mně se zdá, že ta krůta z pošty už leze." Do pokoje se vkolébal kulatý pan Dařbuján; na přičísnutou kulatou hlavu, jež mu seděla na krátkém, širokém těle jako přilepena, posadil si rozlámaný slamáček, a vzav z kouta důkladnou hůl s velikým ohybem, hrčivě se zachechtal a pravil, jako když se drobný štěrk sype: "Podívám se na louku, darmo bych vám tu překážel!" a znova se tak zasmál.

"Jdi, Anton, jdi, my to už spravíme! Ale jdi dvorkem, abys to darmo nepotkával."

"Tak adié!" Pan Dařbuján nesa požehnané tílko na krátkých, sloupovitých nohou, jež v kolenou neohýbal, vyšel.

"Ta kachna školská už jde taky - ne, jen se podívej, klaní se jedna před druhou jako naši holubi na hřebene - a jak za zády jedna o druhé mluví!" líně, ale přec uštěpačně hlásila Málinka.

"Jdi od okna, Málinko, jdi, aby tě neviděly, - no, poslechni -"

"Koukej - doktorka! Ta to zas na sobě má jako panenka - a jak hopkuje - dozajista si myslí, že se kdekdo za ní dívá." Při těch slovech slečna Málinka zvolna, pozpátku odstupovala od okna. Paní Dařbujánová se postavila vedle ní a pozorovaly, jak se dámy ze dvou stran přibližují do středu náměstí, tam, kde se z kruhu několika šedých, zkroucených postav svatých vypínal oblý sloup, na jehož vrcholu stála socha mariánská, všecka zlatá, zářící, a ruce majíc sepjaty, hleděla k čisté báni nebeské, modré jako čekankové kvítí.

"Tak je vidíš, jak se vítají, jak se to klaní - a ještě včera se poštmistrová chechtala, že doktorka nadarmo tak často do kostela neběhá, - dokud tu býval starý kaplan, že chodila sotva o Boží hod."

"Prosím tě, holka, jen kdyby poštmistrová mlčela, jako by to o ní a expeditorovi půl světa nevědělo," chladně odpověděla matka.

"No - no - paní starostová už taky kráčí - jen vážně - jen vznešeně, na každém kroku si dává záležet, aby si nezadala, - paní půlmistrová - hlavu má až u nebe. Ale mami, to ti povídám, jestli mi to žábě starostovic bude na Beránka pořád číhat, já jí (...)

(......)