Karel Václav Rais

ZAPADLÍ VLASTENCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI.

 „Peníze – nůž – hodinky – hůl – šátek – pikslu mám –,“ stoje nakloněn a ohmatávaje kapsy, bručel si farář.

„Všecko máte v pořádku, velebný pane, jenom jeďte bez starosti a tam v Praze to nespleťte, ten bílý košík je Albinčin, hnědý dáte profesorce, aby s tím dítětem dobře jednala,“ napomínala Pepička.

„Dobrá, dobrá a všecko pěkně opatrujte, Dolejš ať na nic nezapomene!“

Stáli na prahu před farou.

Byla tma a nebe plničké hvězd.

„Tak spánembohem – spánembohem vykročíme!“

Pepička vyprovázela duchovního až ke škole. Kabát měl až po kolena, na hlavě široký kastor rovného dna a holínky se i v té tmě blýskaly.

„Hrk – bim – hrk – bim!“ rachotilo a znělo z věže, jejíž vrchol se úplně ztrácel v temnu.

„Dvě hodiny – máme co dělat a musíme pořádně vykročit, abychom do Turnova dorazili včas.“

„Jen se neužeňte, abyste si nepřinesli nějakou nemoc.“ Před školou již také bylo živo; hovor dolétal až na hřbitov. „Čekáte, mládenci, čekáte?“ chvátaje z kopečka, volal kněz. Na školním dvorku stály čtyři temné postavy, dvě velké, dvě drobnější. „Čekáme, velebný pane, všecko je v pořádku. Tak spánembohem, Tóna – sbohem, Václave, a na chóru to pěkně proveďte –,“ loučil se kantor a hubičky mlaskly. „Spánembohem, paní učitelová –“

„Šťastnou cestu, pane učiteli – a Albinku pěkně od nás pozdravujte,“ dodala šeptem. „Vraťte se zdrávi, a abyste hodně vypravovali. Velebný pane, pamatujte na ty košíky –“

„Dobrá, dobrá, opatruj vás pánbůh!“

Farář Stehlík, kantor Čížek a pomocník Čermák vykročili na cestu do Prahy.

Pepička již včera odevzdala koše větrovskému formanovi, jenž o svatováclavském posvícení chtěl také býti v Praze.

Tma zahalovala všecko, po lesích a stráních nebylo ani z neveliké dálky památky.

Chalupy a baráky stály mrtvě; do hlubokého ticha zněly jenom kroky nočních poutníků, šum potoka a jednotvárný tlukot až ze Žalákova mlýna.

„Budeme mít krásně, nebe je jedna hvězda a nikde mráčku,“ pravil kantor.

Farář šel skloněn, pravicí se rozpřáhal doširoka, levicí se ohmatával.

„Pořád jenom přemýšlím, jestli jsem něco nezapomněl,“ přitlumeně si hovořil.

„I kata, vždyť nejedeme navěky, brzo-li pak nejsme zas doma; a kdyby se i něco zapomnělo, jen když jsou v kapse peníze,“ odpověděl učitel a zatočil si holí.

„Jak jdu z domu, vždycky mám plnou hlavu starostí, aby se tu nic nestalo!“

„Pusťte je do povětří, velebný pane, teď jdeme do Prahy a tu musíme být jako ptáci. Však ona to Pepička s Dole jsem dovedou ochraňovat a ten mladý novosvěcenec ať se s naším Václavem v kostele starají, aby sláva boží byla v pořádku; školu taky zastanou.“

Pomocník šel mlčky; dlouho se na tu cestu těšil a teď byla zde. Cesta k matčinu hrobu a cesta k Albině! Cíle na tom světě nejdražší!

Poprvé poklekne u matčina rovu a po půlpátu měsíci opět uzří drahou dívku. Bude-li také míti radost? Pravda, v těch svých psaníčkách byla pořád stejně srdečná, ale kdož ví, zda se přece nezměnila. Nezarazí-li se, až jej spatří? Bude ona již jako (...)

(......)