Karel Václav Rais

ZAPADLÍ VLASTENCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Když se pozdětínský preceptor v pátek probudil, okénkem padalo do světničky prvé jitřní šero. Honem se protáhl a vyskočil. Bylo čtvrt na sedmou. Oblékl nohavice, natáhl bačkory a nad hliněnou mísou se pořádně ošplíchal. Vlasy hladce přičesávaje k uším, stezku si udělal po levé straně, uvázal šátek, oblékl vestu a klekl k židli. Přemodlil se všecky modlitby, kterým ho naučila babička dávno za mladosti, které se doma hlasitě a na studiích šeptem modlíval. Pokřižovav se tiše vyšel do síně a loudal se ke dveřím.

„Tak už jste se vyspal? Pojďte, pojďte, už čekáme – dej pánbůh dobrytro!“ ze dvora volal principál, vycházeje z protějšího chléva a oprašuje z kazajky kousky sena.

„Dobrytro přeju,“ s úsměvem pozdravil pomocník a stiskli si ruku.

„Pane, trochu profukuje, hned včera jsem si myslil, že po tom pěkném předvečeří bude fučet, to červeno na západě k tomu ukazovalo.“

Když vcházeli do čeledníka, ptal se opět:

„Tak jak jste se, bratříčku, vyspal a co se vám zdálo?“

„Děkuju pěkně, ani jsem se neprobudil a nic se mi nezdálo.“

„Mladá krev, ačkoliv musím říci, že taky spávám, jako bych byl vyhrál nad Turky a dobyl božího hrobu.“

Na stole byly již připraveny dva hluboké hliněné talíře a v nich nadroben chléb, doširoka, ale tence krájený; paní učitelová na to nalila vařeného mléka a kantoři usednuvše jedli mlčky.

Na síni se ozval dupot, a zvolna otvíraje, vcházel malý, skrčený dědeček popelavé hlavy, tmavých, tuze vrásčitých tváří. Měl rozhalený kalmuk, pod ním šálu, na nohou rozchozené bačkory.

„Dej pánbůh dobrytro a pánbůh rač požehnať,“ pozdravil, potřásaje hlavou, „tak to je novej pan pomocník, no, pěkně vítám a dej pánbůh štěstí –,“ bručel spíše pro sebe.

„To je náš Luštinec,“ představoval ho pan učitel, „vždycky věrný kalkant, budete spolu dělávat muziku.“

Pomocník podal Luštincovi ruku.

Staroch potřásl, a vzav svazek klíčů, jenž visel u dveří, zabublal: „Nono, půjdu napřed,“ a vyšel.

„To je dost, že se vás neptal, co se vám zdálo,“ ozvala se i paní.

„Ani byste nevěřil,“ začal opět principál, „že tomuhle strejcovi patřívala hezká chalupa – a všecko se ženou prosázeli. Jedenadvacítku držel kolik roků a říkal sám, že ho stála přes tisíc zlatých, ale ne a ne ji pustit, pořád vedl svou, že tu kolekturu přeci jednou strhne. Zatím se strhal sám a ještě lidé přišli o peníze. Se ženou o funusech říká otčenáše, dělá modlení a po vesnicích chodí na koledu; ale myslím, že když nějaký krejcar umačkají, sázejí zas.“

„Proto jsem povídala, že se divím, že se ani neptal po snech.“

„Teď už nerad před lidmi o loterii zavadí. Ještě štěstí, že jim děti pomřely, ty by teď proklínaly.“

„Jsou to bloudi,“ posvědčil pomocník.

„Bloudi – každý chce být boháčem, suďme to! Já zas říkám: Blahoslavení chudí, neboť páni mají těžký život. Vezměme jenom to, jak dlouho musí jíst! Mě samého, když syrovátku dlouho jím, bolí ruka, a proto ji radši vypiju, abych to dřív odbyl. Chuďas pán jí od rána do noci, nic nedělá a pořád (...)

(......)