Karel Václav Rais

ZAPADLÍ VLASTENCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Páni kantoři již usedli ke stolu, na němž stála notná mísa maštěných knedlíků, suchými švestkami nadívaných, když do čeledníku vklusal bělovlasý dědeček.

Byl skrčen, v kříži trochu prohnut, malou hlavu měl v ramenou, ale tváře jako pivoňky, oči plné jisker, zuby jako čerstvé kroupy napadané. Na hlavě měl naraženu kulatou beraničku, na krku červený kartónový šátek na uzlík, na těle krátkou vlněnou kazajku a soukennou, již blýskavou vestu, rezavé podvázané koženky a na nohou bačkory. V ruce si nesl kužel, ovinutý nadělanou koudelí, a z kapsy u vesty mu vyčnívala krátká kořenka.

„I kata, náš scholasticus!“ vesele vítal jej kantor. „Tady, bratříčku, vidíte mého pantátu Podroužka, tuhle Tónina tatínka, ale já mu říkám scholasticus, protože má dva zetě usazené ve školách, takže je tomu řemeslu hezky zaučen, a rozumu má na fůry.“

„Vy pichláku jeden,“ řehtavě zachechtal se dědeček, „dej pánbůh dobry popoledni a pánbůh rač požehnať. Namoutě, to jsem si nepomyslil, že přijdu zrouna k obědu, – inu, inu, velcí páni jedí vždycky až po poledni.“

„Tak pojďte s námi, pojďte,“ pobízel kantor a ke stolu přistavil ještě jednu židli.

„Děkuju pěkně, už jsem to vodbyl, to víte, že já se s jídlem tuze nepárám,“ odpověděl.

„Jen pojďte, pojďte, knedlík vám neuškodí; tuhle máme nového preceptora, Karla Čermáka!“

Stařec položil kužel na lavičku u kamen, upřeně se zadíval na mládence a rychle přikyvoval.

„No, pěkně vítám, pěkně vítám – mládeneček jako proutek – už jsem něco slyšel, ale hezký to nebylo,“ brebentil a pomocníkovi podával scvrklou, promodralou ruku. Mládenec zaražen pohleděl na starce.

„Snad byste, bloudku, nevěřil,“ smála se paní, „to našeho tatínka neznáte! Je mu dvaaosmdesát, ale píchá jako trn.“

„Dvaaosmdesát?“ udiven ptal se pomocník.

„Ba to, chválabohu, jde třetí, pane, berzo půjdeme do hajan,“ zachechtl se starý, „no, abyste neřekli, jeden si s vámi vezmu!“ a jako druzí, lžicí knedlík v míse rozpůliv, nabral prvou půli.

„My tak staří nebudeme,“ podotkl kantor.

„Nebudeme, nebudeme,“ mutlal Podroužek, „je to na vás viděť! Inu, žeť bych vás možná ještě v ledačems předhonil, u muziky bych si doved dupnout, a ještě leckterá mladice by chytla!“

„Tenhle náš tatínek mluví, že kdo by ho neznal, kdo ví, co by si pomyslil,“ smála se paní.

„No, co mluví – myslíš, že to není prauda?“ durdil se Podroužek, nabíraje druhou půlku. „Jste jako zmerzlíci, pořád v těch burnusech – podívejte se na mne – a na kůži mne nezazebe.“

„Jste ještě z lepších časů,“ ušklíbl se kantor.

„Bodejť, bodejť, z lepších časů – inu, žeť jsme tolik nekňourali, a bejvalo hůř – mor, hlad, válka, pánbůh nás rač chrániť – ale lidé jako jiskry. Tak Karel Čermák, no hezky, hezky, kostelník Dolejš taky vo nějakým Čermákovi vypravuje, ale ten byl až někde dál ke Praze, taky na našem patronáte farářem, podle Dolejšovy řeči vydřigroš,“ pokyvoval si Podroužek.

„I copak Čermáků na světě je – jako Čížků nebo Stehlíků,“ pravil učitel.

„Kostelník Dolejš (...)

(......)