Karel Václav Rais

ZAPADLÍ VLASTENCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

V předvečeří pan kantor, hověje si u okna, pokuřoval, paní učitelová chystala uzly pro Václava do Jičína a pomocník, sedě u kuchyňského stolu, zúčastňoval se této černé hodinky.

Venku byl otich a dle jemných květů na doleních částech okenních tabulek počínalo mrznouti. Na nebi bylo sice ještě mnoho bělavých, mlhovitých oblaků, ale mezi nimi se již také temněly palouky blankytu.

„Budeš mít hezky, tatínku, pěkně se ti to poběhne,“ skládajíc prádlo, pravila paní.

„Už se taky těším, člověk po té zimě potřebuje, aby se proletěl, a Václava se dočkat nemůžu,“ odpověděl.

„Kdyby on věděl, přiběhl by až někam za Železnici naproti!“

„To byla také má radost: chodit naproti a na svátky domů,“ spustil pomocník. „Když jsem věděl, že dědeček nebo babička přijdou, letěl jsem třeba na půl cesty a pořád jsem upínal oči do dáli, nejdou-li už. Když jsem uviděl dědečka vzpřímeného, zdlouha kráčejícího, nebo babičku skloněnou pod uzlem s bochníkem chleba, div jsem neklusal. Zdaleka jsme se na sebe smáli a hovor potom tekl jedním proudem. Odpoledne jsem je zase na půl cesty vyprovázel; byl-li to dědeček, stavili jsme se cestou na holbu piva a na chleba s máslem – to bývalo také jediné pivo, které jsme já i dědeček za rok vypili. Když jsme se s babičkou loučili, jako v té písničce oba jsme plakali, stále jsme se obraceli a kývali na sebe, dokud jsme si z očí nesešli.“

„Tak je to u všech našich venkovských hochů, kluci mají výborné hlavy a dobrá srdce; vždycky si myslívám, že dá-li pánbůh trochu vláhy a zažene tu metternichovskou zimu, ti hoši nám národem pohnou,“ vážně pravil pan učitel a jasné oči hleděly do prázdna, jako by tam tu lepší budoucnost již viděly.

„My s Václavem,“ začala opět paní, „když mě na rozchodnou vyprovázívá, sedneme si někde nad příkopem a tu chvíli loučení propláčeme. Podívej, tatíku, tuhletu libru másla dáš paní, aby před hochem nemluvila, že jsou někteří rodiče tak nedbalí a na kvartýrskou ani nevzpomenou.“

„Ty jsou všecky stejné,“ zasmál se pomocník, „když moje babička ke mně poprvé přišla, sedli jsme si spolu v alkovně a povídali jsme si. Paničce se zdálo, že babička dlouho nic nenese, i přiběhla honem, jako by něco hledala. Když viděla na židli náš košík, vzala ho do ruky, dívala se naň ze všech stran a povídala: ‚To mají, paní učitelová, hezkej košíček!’ Byl bych si toho sotva všiml, ale babička hned porozuměla a šeptala mi: ‚Viděl jsi, jak košík potěžkávala – chtěla vědět, nesu-li něco.’ Musel jsem se smát, protože košíček byl prázdný, pár buchet, které babička přinesla, bylo už v truhličce. Ale když babička odcházela, paní jí sotva sbohem dala a kolik dní zahlížela na mne jako kakabus. Od té doby babička vždycky i na ni něčím pamatovala.“

„A jsou z těch našich hochů živi,“ zvolal učitel, „nic nedělají, jenom jim ukuchtí. K snídani dají s náprstek kafe, v poledne masa na dva prsty s nějakým bramborem a omáčkou, někdy trochu čočky, hrachu, rýže nebo knedlík a to je všecko. Kdyby hoši nedojedli chlebem, (...)

(......)