Karel Václav Rais

ZAPADLÍ VLASTENCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Z úterka na středu celou noc tálo a k ránu začal drobničký, ale hustý déšť. Mlhovité mraky se vznášely nad samou vesnicí, dolík byl jich pln – jen se válely a koulely – lesy v nich byly zabaleny. Ze střech crčelo, z větví stromů padaly chumáče rozmočeného sněhu a veliké, nasázené krůpěje; po zemi, zvláště po cestách, byl vlhký, cachtavý a špinavý sníh. Z husté, šedé výše bez přestání srčely hojné štiplavé kapičky …

V tomto nečase, kdy země i vzduch byly samá mrazivá voda, nesli mladého Žaláka k poslednímu odpočinku.

Dolíkem, jehož středem šuměl potok, za kterým zachumlané lesy z hlubin svých vydechovaly nové proudy choulivých mlhovin, pleskajícím sněhem a stříkavými kalužinami šel nespořádaný průvod. Od prvého kloučka, jenž v krvavě červených, umrazených rukou, z nichž ledové stružky tekly do rukávů, nesl starý křížek, až do poslední žebračky všichni pohřebníci šli schlíplí, zbědovaní.

Tři hoši a dvě holčiny, kteří klusali za křížkem, byli ohnuti, čepice a šátky měli hluboko do čela, ruce v kapsách a přes tu chvíli si rukávy nebo plenami utírali obličeje.

Za dětmi se klátilo deset hudebníků ve dvou řadách; šli jako zmučeni, nohy jim v kolenou klesaly a tvářili se všichni, jako by byli do rána hráli. Adam Hejnů, jenž jindy troubíval, že to jen zpívalo, a přitom si vykračoval jako jenerál, šel skrčen a mohutný knír vlhký, rozházený visel mu přes rty až na bradu.

Když spustili pochod, šlo to rychlým tempem jako o svatbě, ale tóny byly mdlé, prázdné jako ta mlha. Když basař Pažout foukal do svého bombardónu, zdálo se, že ho každou chvilku chce pustit k zemi, oči přivíral jako ospalá slepice a do inštrumentu foukal, aby foukal; klarinetista Švejc svíral rty, jak by měl na jazyku ocet, a celý obličej jeho byl samá trpká vráska.

Za hudebníky šli tři malí zpěváci a oba páni kantoři, za těmi dva duchovní, domácí farář Prokop Stehlík v černém pluviálu, větrovský pan páter Chvála v rochetě. Farář se klonil ze strany na stranu a málem že pluviálu neploužil. Kaplan Chvála byl statný, velký muž, již snad čtyřicetiletý, kulatých tváří, velkých jasných očí, tmavých vlasů malinko prošedivělých. Kvadrátek maje poněkud do týla, svíčku drže v ruce, šel zpříma jako za nejkrásnějšího počasí; vedle faráře kráčel jako kavalír vedle horského, udřeného sedláčka.

Šest sousedů neslo rakev, jež byla uložena pod příkrovem, a vzadu šel ostatní dosti veliký, ale rozvleklý dav, z něhož vylétal suchý, chraptivý hlas kalkanta Luštince; říkal otčenáš a pohřebníci suše, jednotvárně odpovídali.

Na začátku vsi hudebníci spustili žalm, zpěváci odzpívali jednu slohu a smuteční pochod břeskně zazvučel mezi chalupami.

Obyvatelé vybíhali na záhrobně, bud jen pro podívanou, nebo se přidávali k průvodu.

Když hudebníci a zpěváci vyšli na kůr, Albinka tam již stála u zábradlí.

Principál jí pohladil bradičku a poklepal na rameni, pomocník pozdravil úklonou a srdečným pohledem. Albina se usmála a ten pohled nezůstala dlužna. Pan kantor honem ze staré (...)

(......)