<<< Literární doupě
Literární doupě

Karel Václav Rais

VÝMINKÁŘI

kompletní kniha (e-book)

 

Václav Karel Dětem -
 
 
cena původní: 129 Kč
cena: 109 Kč
Václav Karel Dětem -
Zapadlí vlastenci - Rais Karel Václav
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 46 Kč
Zapadlí vlastenci - Rais Karel Václav
Čítanka pro 3. třídu základní školy - Potůčková Jana
 
 
cena původní: 100 Kč
cena: 100 Kč
Čítanka pro 3. třídu základní školy - Potůčková Jana

 

    1   >

 

 

MATKA A DĚTI

Byl zimní podvečer. Od zasněžených smrčin se po bílých kopcích, posetých balvany, valila mlha. Díval jsem se oknem, jak se plíží; ještě jsem jasně viděl pruh močálovitých umrzlých luk, ale brzy zmizely, zmizel i hřbitůvek u silnice, zmizela hnědá, sněhem poházená rákosina na rybníce, pole, zahrady — a již byla kolem samá šedivá mlha.

Odstoupil jsem od okna a zatopiv v železném bubínku svého pokojíka, usedl jsem na kufr. Teprve nedávno přišel jsem do malého města nad křepkou ještě Chrudimkou, abych pracoval před školskými lavicemi, z nichž se na mne usmívaly zdravé tváře pohorských dítek. Z toho, o čem jsem sníval, mnoho se tu sic rozprchlo jako růžové horské mlhy za ranního svitu slunečného, ale ty dětské úsměvy zůstaly.

Sedě v dumách, slyšel jsem tiché kroky po dřevěných schodech; na dveře někdo zlehka zaklepal. Věděl jsem, kdo přichází; byl to každodenní host na černou hodinku, můj domácí, krejčí Strnádek. Vplížil se do pokojíka, dveří sotva pootevřev. Byl velký, ale suchý, v půli prohnutý a při chůzi se vážně houpal. Obličej měl bezvousý, hubený, nos hodně dlouhý, oči malé, ale žhavé; úzké a vráskovité čelo lemovaly krátké, hladce přičísnuté šediny, uši mu poněkud odstávaly. V domě chodil jen ve vestě, jež nikdy nebyla zapjata, na dlouhých rukou se mu klátily široké rukávy, končící úzkým límečkem; prsty měl dlouhé, suché, ale velmi kloubnaté, jak u krejčích bývá.

Pozdraviv, podával mi knihu, kterou jsem mu před dvěma dny zapůjčil; byl to Hálkův Komediant. Strnádek byl veliký čtenář; večer po práci, když kolem něho všecko již chrupalo, sedal nad knihou. Knihy sháněl, kde mohl, přečetl, co dostal do ruky. Ted měl moji knihovnu v prádle. Podávaje mi knihu, klepal na ni kloubem prostředního prstu a vykládal: „To je kniha výborně dobrá, jsou v ní řeči jedna rozkoš. Povídal jsem ráno ženě, kdybych neměl již tak zapomenutou hlavu, že bych se aspoň některým naučil nazpamět.“

Potom si usedl naproti mně na židli a v šeru jsme si povídali. Toho večera mi vypravoval o Havlíčkově slavnosti v Borové. Tenkrát nebylo ještě dráhy přes Německý Brod ke Praze, všichni pražští vlastenci, kteří se slavnosti zúčastnili, jeli z Pardubic zdejším městečkem; zde na sále obědvali. Strnádek vypravoval, jak se tam tenkrát vplížil, aby je viděl. Představoval jsem si ho, jak stál někde v koutku u dveří a malýma očkama si důkladně prohlížel své miláčky, o kterých prve jen čítal v novinách. Všecky mi je vypodobnil. Při té jeho vroucí řeči mi bylo opravdu blaze. Hovořili jsme hezkou chvíli a když jsem pak rozsvěcel, povídal mi Strnádek:

„Mám k vám prosbu. Moje žena má tady kamarádku, vejměnkářku Pařízkovou, snad ji znáte? Maličká, šedivá a nosí loktušku červeně květovanou, vlněnou sukni modře a červeně pruhovanou.“

„Ne, neznám ji,“ odpověděl jsem.

„No, nic nedělá; je to žena výborně dobrá, hodná, přátelská, ale má na tom světě málo radosti. Muž je divný kruťák, zkusila s ním mnoho; teď jsou oba na vejměnku. Má čtyři hochy, jeden je na živnosti doma, tři jsou ve světě; prvý je truhlářem ve Vídni, druhý zámečníkem v Olomouci a třetí vojákuje v Praze. Má je tuze v lásce a ráda jim posílá psaní. Ale muž jí to nenapíše, sama sotva něco starou literou svede a tak mne prosila, kdybyste byl tak dobrý a napsal jí někdy to psaní. Já se, víme, taky v písmu vyznám, ale trvalo by mi dlouho, než bych to sesadil. Abych řekl pravdu, Pařízková říkala vlastně mé staré, aby se u vás přimluvila; moje žena je dobrá, zkušená osoba, ale před pány hrozné ostýchavá, nešla by sem za celý svět.“ Při té dlouhé a důkladné řeči Strnádek neustále přešlapoval a se pohoupával.

„Ať jenom Pafízková přijde,“ řekl jsem. Potom se mne Strnádek tázal, mám-li ještě něco od toho pana Hálka, a když jsem mu podal svazek Tří povídek, odšoural se potichu, jak byl přišel. Strnádek měl syna, jenž byl v blízkém městě samostatným mistrem, a kolikrát otci říkal, aby již toho píchání nechal a s matkou se k němu přistěhoval, ale kdež by byli staroši opustili své starodávné hnízdo. Měli doma dva vnoučky a mládli při jejich smíchu a šveholu. Následujícího dne odpoledne stál jsem opět u okna, pohlížeje na zachumelené lesy, na osiky při hřbitůvku, na jejichž štíhlých, skloněných větvích se houpaly chuchvalce zmrzlého sněhu. Nad bílými poli poletovala hejna havranů a vran.

Vtom vrzly dveře, a stařenka Pařízková stála přede mnou. Byla to babička malá, přihnutá, obličeje plného vrásek, ale úsměvného, očí milých, laskavých. Prosivělé, na dvě strany po skráních přičísnuté vlasy, byly pokryty šedou, květovanou loktuškou. Usmívala se bázlivě, jako by se nadála, že ji odbudu. Plaše se rozhlédnuvši pokojíkem, prosila, abych se nehněval, že se ke mně opovažuje. Pravila: „Mám děti, jsou roztroušeny po světě, a ráda bych jim psala. Sama sotva litery na slovo sesadím a dobrých přátel, kteří by mi to napsali a nepověděli o tom, nemám.“

Usadiv ji ke stolu, sedl jsem naproti ní. Matička pozorně rozbalila šátek a podala mi listovní papír se třemi oznámkovanými obálkami. Tenké papíry byvše u kupce stočeny do šátku, notně se pomačkaly; stařenka se starostlivě na mne podívala, jako by se ptala, bude-li to k potřebě.

„Těchhle užiju sám,“ řekl jsem, „mně se dobře hodí, a na vaše psaní dáme papír jiný.“

Usmála se vděčně a hovořila: „Toníka mám ve Vídni, Václava v Olomouci a nejmladšího, Vojtíška, vojákem v Praze. Všem bych ráda několik slov napsala, tuze se mi po nich stýská, odlehčím si. Už nemám na světě než ty děti. Nevede se jim právě, těch pár grošů pretence jim málo pomohlo, nevěsty byly s holýma rukama. Proto se tatík rozhněval, nehlásí se k nim tuze; ale já to nedovedu, srdce mi nedá. Ráda bych se k nim alespoň jednou podívala, abych to jejich hospodářství spatřila, ale nemůžu na to pomyslit, mámť jen ten vejměnek, kravku, trochu brambor a žita; dvě stovky, které nám zůstaly, nechávám na pohřeb, aby s námi neměli útrat.“

Stařenka se zamlčela. Díval jsem se na její upřímnou tvář a zdálo se mi, že slyším tlukot jejího srdce ustaraného, ale láskou mladého.

„Nebudete se tedy na mne hněvat?“

„Proč bych se hněval? Mám taky maminku, jste jí trochu podobná.“

Usmála se. „To věřím, my Staročešky jsme všecky stejny.“ Namočil jsem pero.

„Nejprve teda Vojtíškovi,“ pravila zamyšlena. Psal jsem, jak mi povídala:

Můj drahý synáčku.

Nastokrát Tě pozdravuju a líbám, a ve dne v noci na Tě vzpomínám. Jen si pořád myslím, jsi-li zdráv a vzpomeneš-li si také někdy na svou starou matku. Ty, Vojtíšku, ani nevíš, co jsem se naplakala, když jsi mi odjel. Pořád jsem čekala Tvé řádečky, ale Ty jsi snad na mne zapomněl. Potom si zas myslím, že bys mne přece tak neopustil. Tuhle na matičku boží byl tomu rok, co jsi zas od nás a ještě ani slova jsi mi nenapsal a druzí bratři také ne. A tak ani nevím, jsi-li zdráv. Kdybys věděl, jaké mám úzkosti. Nemám na tom světě jenom Vás, a Vy tak na mne zapomínáte. Jak se Ti, můj hochu, v tom vojanském stavu stále vede? Já se mám pořád stejně, tatínek je co den mrzutější, a já se nadělám, sotva že si v noci odpočinu. Nepotřebuješ nějaké košile? Pomáhala jsem tuhle na Veselém kopci trhat len, trochu mi ho dali od práce a trochu ještě mám, takže bych Ti za to košili snad přece nějak svedla. Více dáti nemohu. Kdybych Ti měla vlastní krve nacedit, ráda bych to udělala. Ani dočkat se nemůžu, až z té vojny přijdeš; snad mi přece Pánbůh dá, že se toho dočkám a kdybych se nedočkala, padesát zlatých z toho, co ještě mám, bude Tvých. Jenom Tě prosím, aby ses Boha nespouštěl a nám brzy psal. Starý Solnička vedle nás, co chodil každý rok do Vambeřic, letos tam umřel.

Tisíckrát Tě líbá Tvá věrná matka Barbora Pařízková.

Přečetl jsem hlasitě, co jsem dle stařenčiny nápovědi napsal. Přikyvovala a oči měla zaslzeny. Chvilku bylo potom v jizbě úplně ticho; babička seděla hlavu majíc sklopenu, ruce v klíně. Poté se ozvala: „Nebudete-li se tedy hněvat, budeme psát Václavovi.“

Psali jsme:

Drahé děti.

Je mi tuze divno, že mi tak dlouho nepíšete, snad na Vás Pánbůh nedopustil nějakou nemoc? Ráno i v noci volám k andělu strážci, aby Vás oba i ty Vaše děti chrániti ráčil. Ani těch vnoučátek ještě neznám a nevím, nevím, zdali je přec ještě uvidím. Že jsem tak daleko, i ta jména si pletu, když na Vás, na všecky myslím, protože Toník má dvě a Vy také dvě, a každému říkáte jinak a žádného jsem neviděla. Vždycky si v mysli na ně volám a rozprávím s nimi a tak se domnívám, že bych je hned poznala. Myslím si, že jsou, jako Vy jste byli, když jste byli malí. Víš, jak jsi nosil lámasové pruhované kalhotky a čepici po tatínkovi? Tak Tě v duchu často vídám. Náš hospodář má také dvě, Vašíčka a Barušku, ta je po mně a má mě také radši, Váša je někdy trochu kakabus. Kdybych tu ty Vaše děti měla, přec bych jim někdy ten preclík přinesla, když si sběhnu do kostela. Tak jim posílám alespoň pár sliv, u souseda Solničky sušili a dali mi jich do klína. Nějakou bramboru bych Vám taky poslala, ale neměla bych od nich. Prosím Vás, jen mi oba brzy pište. Dočkám-li se toho, aby mi ti moji vnučkové také nějaký řádek napsali? Tak bych si přece s nimi promluvila. Jen aby jim dal Pánbůh dar ducha svatého, aby Vám byli k radosti a aby nestonali. Posílám jim hubiček, co je na nebi hvězdiček, a nastokrát Vás všecky pozdravuje a líbá Vaše věrná matka i babička.

Téměř takový dopis napsali jsme také třetímu, Toníkovi v Brně.

„Kdy budete posílat ty slívy?“ ptal jsem se.

„Nechala jsem je dole u Strnádka, zabalí mi je, a pošleme je hned,“ odpověděla.

„Ale dopisy můžete tedy dát do balíčků a obálek si ušetříte napodruhé.“

„Opravdu, opravdu, jsem již tak zapoměnliva, ani mi to nepřipadlo.“

Zalepil jsem list Vojtíškovi, zapečetil a nadepsal. Stařenka vzala list do třesoucí se dlaně. „Ani nevím, jak bych vám poděkovala.'“ pravila a dívala se mi do očí vděčně a tklivě.

„Jen aby brzy přišla odpověď, potom zas přijďte,“ řekl jsem jí na rozchodnou.

„To, to! — Pánbůh vás tu račiž opatrovat a dej vám síly při těch dětech.'“ pravila ještě a tichounce odešla. Dívaje se oknem, za chvilku jsem spatřil její malou, skloněnou postavu: nesouc pod každou paží balíček a v levici list, chvátala k poště. Napadly mi rozličné žaloby a stesky, které jsem četl i slýchal na nynější svět, prázdný prý lásky, myslil jsem na denní klopotný rvavý vír života, na péči starých a lehký odlet mladých, a při pohledu na malou babičku bylo mi teskno.

Zakrátko potom byl tu domácí Strnádek jako na koni. Přišel vesele; pohoupávaje se více než jindy, přecházel po světničce.

„Tak jste to napsali, no, zaplať pánbůh, Pařízková bude zas mít několik veselejších dní. Pochvalovala si, jak jste jí to napsal výborně dobře. Zaplať vám to Kristus Ježíš!“ hovořil.

„Je opravdu tak nešťastna?“ ptal jsem se.

„Nešťastna? Inu, víme, nešťastna, ale je to milá žena. Chodili jsme spolu do školy a v zimě jsme se vesele klouzávali s kopečka u kostela. Tenkráte bývala hezounká, kulatá a dovádět uměla! Ještě dnes slyším, jak se pěkně smávala. Potom jsem přišel jinam do učení, pak do světa a dlouho jsem jí ani nespatřil. Ale moje stará byla jí dobrou přítelkyní, ta ví všecku její historii. Pařízková byla taky z chudoby a přišla taky brzy do ciziny. Byla v Praze kolik roků. Teprve když se starý tatík doma udřel, matka si pro dceru psala. Děvče přijelo a pane, potřeštilo několik mladých najednou. Moje stará říká, že byla holčice jako jarní květ, a jářku, ženská ženské krásy tak hned nepřechválí. Baruška byla ke všem stejné přívětivá, usmívala se na všecky, ale srdce neotevřela žádnému — abych mluvil, jak to čítávám v knihách. Vzpomínala již na někoho tam kdesi v Praze. Ale tu se nenadále nejzámožnější z nápadníků — víme, Pařízek — přihlásil důkladně, a mocně chtěl rozhodné slovo. Inu, tenkrát, jak si můžeme pomyslit, měla nebohá duše zlé chvíle. Vzpírala se, plakala, žalovala, ale stará matka naříkala, že dcera vlastní štěstí zakopává a jí bídné na stará léta polehčiti nechce; přátelé také domlouvali, ženich hartusil, a vzdálený hoch Baruščin nepsal. Byla svatba, Baruška chudinka šla k oltáři bledá jako křída ... Pak byla mladou hospodyňkou a hleděla se do nového života vpravit. Honila se proto z práce do práce, jen aby zapomněla. Ale vtom přišlo psaní od pražského hocha. Psal, že si taky zařídil vlastní živobytí, že se v posledním čase namáhal a sháněl, aby mohl k Barušce přijít se slovem opravdovým, aby mu teda dala vědět, kdy by měl přijet promluvit s matkou.

Inu, kolikrát si myslívám, jak asi ubožce bylo, když si to psaní přečítala. Neodpověděla, protože odpověděti nemohla; ani své matce se nesvěřila, aby se to snad přece nějak nerozneslo, že jí psal. Ale vidíte, Pařízek to psaní přece nějak našel. Tenkrát u nich bylo první boží dopuštění. Dopis hodil do ohně a vzdálenému hochu odepsal sám. Jářku, to psaní bych ještě dnes chtěl číst; víme, přečetl jsem knížek pořádně, ale myslím, takové psaní že tam sotva kde bylo. Baruška se teprv později mé staré se vším svěřila. Žila tiše, lopotila a starala se jen o své děti.

Brzy potom také já jsem se vrátil domů a zakrátko jsem si naši matku přivedl sem do hospodářství. Tenkrát jsem opět spatřil i Barušku, stavila se u nás někdy. Ale, ale — kdežpak byla ta rozmilá čiperka, ta růžová holčina!

Jak chudáček zestarala! Víme, Pařízek býval odjakživa trochu urputa, ale bylo to s ním stále horší. Nešlo mu všecko, jak si to myslil, a proto se zlobil. Huboval na ženu, na děti, na sousedy, na úřady, na kněze i na boha, huboval na celý svět, každý byl mu proti mysli. I pro každou maličkost tak činil. Brzy neměl v lásce nikoho kromě sebe. Stavěl se tuze na paty, rád si zahrál na většího, a pane, ono to tady na horách ani v lepší živnosti nejde!

Také k němu nikdo nepřilnul... Měli čtyři hochy; tři musili do světa na řemeslo. To u nás jinak není. Odcházeli lehce, nedbali, že odcházejí také od matky. Tak mi to připadá, že mají víc krve po něm. Jenom nejmladší, Vojtíšek, byl by rád šel do škol, ale starý se zle rozláteřil, sotva že se mu Baruška zmínila. ,Teď by chtěl být pánem každý, a jiný aby se na něho dřel!' huboval. Ale že hoch byl přece čipernější, dal ho na kupectví.

Ty děti snad věděly, jak je matka má ráda, ale neoplácely jí, jak zasloužila.

Pařízek brzy šel na vejměnek, a byl ještě rád, že syna oženil tak, aby se hospodářství udrželo. Lidé se ho dříve báli, ale teď naň nedbal nikdo, ba leckdy se mu smáli do očí. Huboval ještě víc, ale jen pro sebe nebo před ženou, vědělť, že už není ničím, že na jeho slova nikdo již nedá. Tenhle mladý, víme, je ku podivu lakota a dostal také přináležející ženu k sobě. Ta to umí! Nejhůř je na tom stará matka, ta je při všem nevinna a zkouší nejvíc. Ale, ale, tak jsem se tu rozpovídal, a doma čeká tolik práce!“ dodal Strnádek a honem se odhoupal. Stařenku Pařízkovou jsem potom spatřil leda někdy v neděli s kruchty, skloněnou nad tlustým Nebeklíčem. Za koho se modlila? Za koho jiného než za své děti!

Až s prvým jarem mě opět navštívila. Omluvivši se, že mne přišla potrápit, vytáhla z hluboké kapsy staré sukně šátek, pečlivě zavázaný a z něho vyndala hrst papírů. Byly to listy všech tří synů, nedávno došlé. Dala mi je přečísti a pravila: „Bylo u nás zle, starý byl zlostí bez sebe. Co si ti dva starší tak najednou vzpomněli! Že prý jsme je odstrčili — můj ty bože, na venku, když je více dětí, to jinak nejde. Jeden dostane hospodářství, druzí jdou na řemeslo; ano, kdyby byl kapitál, aby se všichni mohli zakoupit, ale tak! Ani nevíte, co já zkusím!

Budete tedy tak dobrý a napíšete mi zase odpověď?“

Opět jsme počali psáti nejmladšímu:

Nejmilejší synáčku.

Tvé psaní jsem obdržela a tuze jsem se potěšila, že jsi, chválabohu, zdráv. Snad již do toho půl roku přece přečkám a opět Tě spatřím. Jenom když Ti dává Pánbůh pevnou mysl, snad Ti to již uteče. Milý hochu, já se mám tuze zle! Musím se dřít od rána do noci a nejhorší je, že mi to již tak nejde jako za mlada. Tatínek je čím dál tím mrzutější, někdy prokleje celý svět. A k tomu ke všemu si oba hoši najednou vzpomněli, a v posledním psaní nám vyčítají, že jsme je odbyli hůře, než hospodáře doma. Tatínek obě psaní hodil do kamen a povídal, že víckráte od nich nechce vidět řádky. Nesmějí mu prý na oči. Hochu zlatý, co já tak vytrpím! Víš dobře, jak jsem se lopotila, když jste byli na učení, abychom to naše hospodářství udrželi. Bratr váš, hospodář, má z Vás nejvíce, to je pravda, ale to je tím, že vyženil. Ten vejměnek je, dítě, trpká kůrka. Kdybychom si některý den chtěli kapku odpočinout, hned je zle. Ondy byl tatínek v Chrudimi na trhu, aby si koupil boty. Přišel domů trochu později a musil budit. Kdepak, taková cesta pro starého! Hospodyně mu otvírala; když jí dával dobrou noc, neodpověděla, a sotva zašel do naší předsíňky, povídala: "Celý den se toulá a večer nedá spát." Tatínek vletěl do naší světničky, praštil uzlíkem a hnal se nad postel pro dvojku. Kristus Ježíš ví, co ho napadlo! Snad toho v sobě nosil už mnoho. Ale vtom uviděl mě; chystala jsem se již k spánku a modlila jsem se na zemi u postele. Slyšela jsem hospodyni a jak jsem teď tatínka spatřila hnát se po dvojce, vyskočila jsem a třásla jsem se jako suchý list. To ho zarazilo, snad mu mne přece bylo líto, když uviděl mé staré ruce, jak se spínají a třesou. Nepromluvil již a ulehl. Takové já mám, dítě, živobytí! A ty mi tak maloučko píšeš! Uvidím Tě na tom světě ještě jednou? Kdyby mi Pánbůh dal, abys Ty mi oči zatlačil! Ale jak bude potom Tobě? O druhých již přece vím, jak to s nimi je, ale Ty jsi ještě sám, proto mám o Tebe největší starost. Piš mi brzy, Vojtíšku, a hodně mnoho. Pánbůh Tě opatruj a zachovej ode všeho zlého. Tuhle se mi o Tobě zdálo, že jsem si Tě nesla v nůši z pole, a zrovna jsem slyšela, jak jsi tam výskal. Ty časy jsou již dávno pryč.

Líbá Tě nastokráte Tvá věrná matka.

I druhá psaní byla plna lásky; stařenka opět povídala o hrozném výstupu, jaký tehdy v noci zažila. Vroucími slovy dětem vykládala, že nikterak zúmysla nebyli proti bratru hospodáři ošizeni. Prosila, aby odpustili, že nic posílati nemůže, protože sama nemá; až snad jednou po smrti, zbude-li něco.

Potom mne žádala, abych dětem napsal, že mají svá psaní nad-pisovati mně. —

„Pařízek mi řekl, abych jim psala, ať se žádný z nich neopováží vícekrát nám psát.'“ pravila. „Byl by soudný den, kdyby zvěděl, že mi ještě píšou.“

Jenom nejmladšímu jsme poznámky nepřipsali, ten směl ještě psáti domů .. .

Bylo pěkné jaro, den za dnem spanilejší. V zdejších horách jsem je spatřil poprvé a nemohu zapomenout na pěkné chvíle, když mi koncem března podvečerem slunce plně zasvítilo do pokojíka. Byly to silné proudy zlata. Potom jsem hledíval na hluboké lesy tmavě zelené a na svěží luka, prokvetlá bílými sasankami. Někdy jsem si vyšel na strmé návrší, na jehož bocích mezi nízkou travičkou rozkvétaly zlaté petrklíče a růžové protěže. Když pak žita a ječmeny poodrostly, při otevřeném okně jsem za večerů poslouchával silný hlas křepelčin. A v protější zahradě, v koši jasanu, jichž v městečku, na stromoví jinak velmi chudém, bylo několik, švitoříval u hnízda sedmihlásek. . .

Stařenku Pařízkovou jsem ted vídal častěji. Kdykoliv jsem ji potkal ustaranou, zšedivělou, pomyslil jsem si: „Myslí na své děti.'“ Kdykoliv jsem ji uviděl v poli, jak nad brázdami skloněna suchýma opálenýma rukama kopala nebo trhala plevel pro svou výminkářskou kravičku, pomyslil jsem si: „Myslí na své děti.'“ Když jsem ji viděl v prvých dnech srpnových nakládati těžké snopy a když jsem si pomyslil, že tu ona, stařičká výměnkářka, má hospodáři vykonávat práci, kterou měl dělat čeledín, přál jsem jí v duchu, že se jí brzy vrátí syn, a že se aspoň jím potěší.

Potom jsem odjel na prázdniny. Tam přišly chvíle, v kruhu drahých ztrávené, dni, které mi budou zářit až do hrobu . . .

V polovici září byl jsem opět v horském městě nad Chru-dimkou.

Brzy potom svištěl již podzimní vítr v korunách stromů, žlutým listím ověšených, a třpytné jíní ostříbřovalo traviny. Stařenky Pařízkové jsem v prvých dnech nespatřil. Pomyslil jsem si, že se jí dozajista vrátil Vojtíšek a že tajně odbývá dopisy za mne. Strnádek také nepřicházel na besedu; bylyť právě časy posvícenské, práce mnoho, a Strnádek nikdy neslíbil, aby nesplnil. Jednou podvečer seděl jsem pohroužen v myšlenky, jaké za dlouhých večerů v hlavě klíčívají; vtom jsem uslyšel lehký klepot na dveře, a vešla stařenka Pařízková. Lekl jsem se jí, bylať velmi přepadlá, tváře měla vrásčitější, oči zapadly hlouběji, vlasy silně zbělely.

„Vojtíška máte tedy doma?“ ptal jsem se, když usedla.

„Ba nemám!“ povzdechla i podala mi list. Vojtíšek psal, že má šťastně vyslouženo a že se ožení.

„Nehněvejte se proto na mne,“ psal, „ale přijeďte na svatbu. Má Marjánka je sice chudá, ale hodná. Přičinímeli se, snad nám pánbůh pomůže. Zavedeme si malý obchůdek a proto vás prosím, abyste mi poslali, co mi ještě z pretense zbývá. Snad bude tatínek hubovat, ale již není pomoci, a mám ji taky tuze rád.“

Podíval jsem se na stařenu; seděla skloněna a když oči ke mně obrátila, byly plny slz, jež zvolna stékaly do snědých vrásek.

„Tohle mi Vojtíšek neměl činit!“ zabědovala.

„Pařízek dělal hrozně zle, peníze hned poslal a nechce o synu ani slyšet. Kázal, že měl hoch času dost, až si opatří nějaké živobytí, že má zkušenost na příkladech bratří, vojanské milenky že jsou ty nejvychytralejší! Budete tak laskav a napíšete mi zas pár řádků?“

Přichystal jsem se k psaní. Stařenka mi napovídala, ale slova se jí těžce drala z hrdla, hlas její byl slabší a chvěl se. Psali jsme:

Drahý Vojtíšku.

Nastokrát Tě pozdravuju a líbám, ale Tvé poslední psaní mě tuze dojalo. Pořád jsem čekala, že již přijdeš, hodiny jsem počítala, ale Tys nepřišel. A já jsem, dítě, již tuze bídná, sotvaže chodím. Ty peníze jsi snad obdržel?

Kdybys byl viděl tatínka, jak se na Tebe rozhněval! Již o Tobě slyšet nechce a nesmíš mu psát. Proto Ti dole napíšeme atres, podle toho piš, a já psaní dostanu. Hochu, nepospíchej! Pročpak jsi alespoň na chvilku nepřišel k své staré matce? Je to těžká věc, kterou před se bereš, jsi ještě mlád a světu málo rozumíš. Pros Boha za dar Ducha svatého, aby Tě v tom čase osvítil. O té nové nevěstě jsi mi tuze málo napsal! Máte-li se tak rádi, nedivím se Ti, že pospícháš, ale přece jsi mohl přijet, vždyť jsem Tvá matka. Odkud pak je Tvá nevěsta a má ještě rodiče na živě? Bude-li pak hospodářská? Že jí vzkazuju pěkné pozdravení. Nemůžeš-li již, Vojtíšku, jinak, vzpomeň si, že doma Tvá matka spíná ruce k nebi, modlí se za Tebe a posílá Ti své požehnání. A buď hodným manželem. Ani si Tě teď nemůžu představit, pořád Tě jen vidím ve vojanském. Kdypak budete mít svatbu? Kdepak bych já, bloude, k vám mohla, co Ti to jen napadlo? Vždyť sotva dojdu do kostela, jak bych se tam dostala? Já tady již, hochu, dlouho nebudu. Piš mi brzy a dobře si všecko rozmysli. Ráda bych Vám něco poslala, alespoň tu peřinu, ale víš, že to teď není možno. Až umru, mé peřiny si vezmi, ty patří Tobě.

Líbá Tě a žehná Tvá věrná matka.

Druzí synové stařence nepsali, patrně se hněvali. Ale přece jsme jim napsali listy, aby jako starší zkušenější mladšímu připomněli, ať jedná moudře a rozvážně.

„Vždyť vím, že srdci žádný poroučet nemůže, ale mladá krev někdy nezkoumá!“ dokládala upřímným svým hlasem.

Když jsem listy zalepoval, vypravovala mi, že nedávno večer, když již odpočívala, Pařízek prohledával její kapsář a našel psaní od synů.

„Třásla jsem se strachem, ale nečetl je, uložil je tam opět, nepromluvil a ulehl.“

Odpověd od synů nepřicházela, až před vánocemi psal nej-mladší. Litoval, že nikdo na jeho svatbu nepřišel, že se otec tak nad ním zatvrdil. Prosil matičku, aby mu ještě alespoň dvacet zlatých poslala do začátku. Odepsali jsme :

Drahý synáčku a milá dcero!

Pláču nad Tvým listem, Vojtíšku, ale nemůžu Ti pomoci. Vždyť nemám už nic, jsem jako ten starý strom, zbývají jen ty dvě stovky na pohřeb. Až nás zakopou, zůstane-li něco, je to Vaše. Teď se tatínkovi nesmím zmínit, víš, že o Vás o žádném slyšet nechce. Modlím se, aby Vám Pánbůh nějak pomohl, pracujte, snad Vás neopustí. Jak ráda bych Tě viděla a novou dceru svou poznala, ale darmo tesknit, již Vás neuvidím. Alespoň mi hodně mnoho pište. Kdybyste byli blíže, přece bych Vám kapkou mléka pomohla, to je to jediné, čeho někdy trochu zbude.

Tisíckrát Vás pozdravuje a líbá Vaše věrná matka.

Od té doby stařenka vidouc mě, zdaleka volávala:

„Ještě nic nepřišlo?“ Litoval jsem jí, maje vždy odpovídat záporně. Jednou si povzdechla: „Snad se ta nová dcera hněvá a Vojtíškovi brání psát. Bývá to tak —

Vojtíšek by tak snad nejednal.“

Po několika nedělích přinesla tři zlatky.

„Uskládala jsem je za mléko a za brambory, které jsem potajmu prodala; utrhovala jsem si sama, prosím, pošlete je Vojtíškovi. Druhým již nijak pomoci nemůžu!“

Byla hrozně sešlá ...

Když jsem se o tom zmínil Strnádkovi, houpal se prudčeji po pokoji, rukama rychleji klátil a pravil: „Přec jen, přec jen to je srdce ku podivu — matka výborně dobrá, ale ty děti, víme, za mnoho nestojí, snad za nic.“

Za několik neděl potom vynesli stařenku v prosté černé rakvi na starý hřbitov. Již se od svých dětí nedočkala listu žádného . ..

Měla pohřeb chudičký, poručila prý si tak. Ze vzdálených synů nepřišel žádný, snad o tom nevěděli; také nikdo z dospělých nade hrobem nezaplakal, jenom dvěma vnukům se na tváře vyvalily slzy. Snad by byly ty děti více hořekovaly, ale dosud kale nerozuměly, co se tu dělo. V maličkých hlavách byly jen myšlenky, že v té černé truhle leží babička, že ji dali do země a že na ní padají hroudy; že jí už nespatří, že ji pochovávají navždy, nevěděly. I napadlo mi tu: „Co pláče, křiku a slz bývá leckdy nad rakví s tělem, ve kterém nebylo lásky; v stařence bylo lásky moře a---"

Od těch dob uplynulo šest roků. Co všecko se za tu dobu změnilo! Vzpomínkám mým není již přáno zalétati k rozmilé hlavě mé vlastní matky, jež mne vyhlížívala okénkem rodného domu . . . Již se má hlava k ústů jejím nepřikloní, již mi neudělá křížek na rozchodnou. Zakopali jsme ji, a vzpomínky mé zalétají jen k jejímu hrobu . ..

Starého Strnádka za nějaký rok po stařence Pařízkové také vynesli k lehkému odpočinku. Dobrák, večer ještě šil, potom četl téměř do půlnoci a ráno ho žena nemohla již probudit. Měl smrt výborně dobrou!

Strnádková brzy potom šla k synovi, a já jsem dostal nového domácího. —

Před několika dny stál jsem opět na hřbitově při pohřbu. Zahrabávali starého Pařízka; vkládali jej do téhož hrobu, do kterého byli před lety uložili jeho ženu. Tentokráte přijeli na pohřeb všichni tři synové. Přijeli již den před pohřbem.

Čekal jsem, že mne alespoň nejmladší navštíví, věda, že jsem mu psával maminčiny listy, že přijde a bude se vyptávat na drahou její hlavu. Nepřišel. Patrně v cizině, v denní lopotě zapomněl na vše. Pohřeb podivínského výminkáře byl také bez pláče. V posledních dobách stařec již nemluvil s nikým. Také on si poručil pohřeb chudičký. Dědicům zůstalo skoro půldruhé stovky; snad to tušili a proto přijeli. Sotvaže hrobník sáhl po lopatě, odešli od hrobu všickni, jenom Vojtíšek zůstal. Byl chudák nějak předčasně zestaraný. Díval se tiše, mlčky do hlubiny. Stál jsem nedaleko u zdi, jako bych si ho nevšímal. Hrobník hodiv několik lopat hlíny do hrobu, ustal od práce a obrátil se do kouta ke zdi pro malý, bílý uzlíček.

„Co je v tom uzlíku?“ ptal se Vojtěch.

„Vaše maminka!“ hrobník krátce zahučel.

„Má — maminka?“ zajektal syn a tváří mu prudce zachvělo. Vzav od hrobníka uzlík, poklekl s ním nad vlhkou hlínu. Z uzlíčku se vysypala hromádka suchých, šedých kostí.. . Vojtěch maje oči vypouleny chvěl se jako žebrák v nejprudším mraze. Křečovitě zdvihal kosti, líbal je a skrápěl slzami.

Po nějaké chvíli shrben a jako bez ducha odcházel ze hřbitova.

Přistoupiv blíže, díval jsem se na hrobníka, an kosti znova do uzlíku svazoval. Při pohledu tom se přede mnou opět vynořila malá, přihnutá stařenka, obličeje plného starostí a vrásek, ale přece úsměvného, očí milých, laskavých — česká matička žijící jen láskou k svým dětem.

Hrobník hodil uzlíček na rakev do hrobu, manželé byli spolu...

„Co je v tom uzlíku?“ opakoval jsem si v duchu synovu otázku a hned i hrobníkovu odpověd: „Vaše maminka!“

Vaše maminka — hromádka kostí — Ale kde je ta láska veliká, jasná, vroucí, nekonečná--?

Stará lípa blízko hrobu se rozšuměla. Zdálo se mi, že z koruny její slyším odpověď k své otázce.

„V říši lásky!“ šumělo to v rozkvetlých, vonných snětích ....

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist