Karel Václav Rais

VÝMINKÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PO LETECH DOMA

Bukovinský sedlák, půlláník Militký, v přístodůlku přerovnával slámu. Rozbitý klobouk beze stuhy, rezavý jako stará myš, měl naražený až po uši; starý odřený kalmuk, šál kolem krku i režné nohavice byly samé stéblo, klásek, osina. Byl asi pětatřicátník, malý, zamračený, světlých vlasů a knírků štětičkovitě přistřižených.

Úzkými dveřmi, jimiž se po záspi chodí do stodoly, padal na mlat jasný pruh slunečný; ve stodole bylo jasno, v přístodolku šero. Teď se na jasné stezce po mlatě natáhl stín mužské postavy: to se tatík výměník, malý, kulatých zad. sraženého krku, bělovlasý, zvenčí díval do stodoly. Slyše, jak v přístodolku sláma šustí, pootevřel víc a vešel. Na temeni hlavy mu seděla ošumělá pletená čapka se třapečkem, lámasovou kazajku měl zapjatu až ke krku, koženky, již rezavé, dole podvázány, na bosých nohou pantofle, uříznuté ze starých bot.

Rozhlížeje se malýma, modrýma očkama stodolou, cupal k přístodolku. U prkenné překážky se zastavil a chvilku syna pozoroval.

„Přerovnáváš, přerovnáváš?“ ptal se chraptivě. Syn mlčky přikývl, ale v práci nepřestal. Starý obdržev odpověď tak stručnou, loudal se stodolou z kouta do kouta. Když obešel, u přístodolku se opět zastavil, a nedívaje se na syna, ale vzhůru na patro, jehož prkny prolézala sláma, pravil:

„Pane, pražský nějak stůně.“

„Ale,“ polotázavě, polopřisvědčivě odpověděl syn.

„Už dva dny s tím máme starosti, v neděli jsem u Pecky dostal psaní; napřed mu to přišlo do nohou a teď to prý začíná na prsou.“

Mladý položiv snop, podíval se stranou na otce a udiveně zakýval hlavou od ramene k rameni.

„Nevím, nevím, tuze mne to leká. Píše, že to bude všecko z kanceláře, mají tam mrazivou podlahu; v zimě roztápějí kamna, že dýchají jako výheň a nohy při tom přece zebou, až běda. A pak ta práce, sedět nad lejstry shrben od rána do noci,“ mírně vyprávěl otec.

„Ale bere pěkné peníze; totě částka, každý měsíc hnedle sto jednušek, co já se tuhle za nic namozolím!“

„I prosím tě, brachu, ale máš to v Praze! Za takový krcálek, v kterém se otočit nemůže, aby platil zrovna krvavé peníze. A za trošek toho božího daru aby dukáty sázel.“

Syn se zachechtl.

„Ale oni taky jedí, my se tak máme sotva o posvícení nebo o pouti.“

„Víš, brachu, tam je všecko jináč; u nás se jí po domácku, a protože jíme ze svého, ani se nám nezdá, co projíme, ale tam kup, co kup, všecko stojí velké peníze.“

„Docela tak to přec není, ale páni pijou jenom pivo a víno, kdežpak by se kdy napili vody, a to leze do kapsy. Pije se cestou do kanceláře, tam se nosí džbánek za džbánkem, pije se na cestě domů a doma se ještě dosmoluje.“

„Vždyť chuďas Petr byl pořád jako louč; konečně, kdyby to s tím pitím i pravda bylo, totě sekatura celý boží rok od rána do noci, to se člověk zapotí.“

"Čím lepší časy, tím více nářku! Věřte mi, že se žádný víc nezapotí nežli my o žních. Sotva slunce vyjde, sečete, pak nahrabujete nebo obracíte, vážete, nakládáte, skládáte, jste pořád jako v kole, cedí se z (...)

(......)