Karel Václav Rais

VÝMINKÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Výminkář Stříhavka z domu téměř nevycházel, jenom v neděli si zašel do kostela, ale to jíž jenom na požehnání. Po cestě, v sněhu udupané, spíše se šoural nežli šel, nohy se mu v kolenou nechtěly kloudně ohýbat. O Hromnicích šel také a za ruku si vedl Barušku; neměla toho, chuděra, na sobě mnoho, ale přec byla oděna teple, Bára na ni za letních večerů přešívala své staré sukně. Dědeček opíraje se levicí o hůl, měl hlavu vzhůru, netiskl ji do límce kožichu jako jindy; očka se mu jen kmitala a líce bylo plno úsměvů. Byl pyšen, že si vede vnučku, a myslil si, že se celá ves za nimi dívá, jak jim to sluší. Kdyby ho byl někdo z Hořeňoves potkal, byl by jistě řekl: „Vida, kmotránek Stříhavka pořád jako růže!“

V kostele si Barušku posadil vedle sebe do lavice a radostí se třásl, když viděl, jak si rozevřela modlitby, jak ruce nábožně sepjala a rtoma pohybovala, jako by se modlila, když se při požehnání bila do prsou a místo křížů dělala čáry přes obličej až na prsa. Když pak spolu šli z kostela, bylo dítě samá otázka po všem, co v kostele vidělo: co měl pan farář na sobě, co říkal, a co lidé odpovídali, nač tam hráli, do čeho všickni u dveří sahali a co jiných otázek. Věru, dědečkovi se ani do té zamračené chalupy nechtělo, venku bylo tak pěkně, obloha modrá jako pomněnky, slunce plno záře, třebaže bez tepla, sníh jen svítil; jenom kdyby byl nebyl tak rozmrazen a Barušce také prokvétaly tváře do modra. Když vstoupil do světnice, hospodyně seděla na špalíku u prsku a hospodář na lavičce u kamen. Ruce měl vzadu na kachlech, nohy zkřížené a tupě hleděl do okna. Na příchozí se nikdo nepodíval.

„To jsme se pěkně pomodlili,“ povídal Stříhavka, „Baruška říkala na knížkách, až se lidé na ni dívali, zrovna jako by už byla vyšla ze školy.“

Ale nikdo neodpověděl.

„Kde je maminka, babičko?“

Babička, majíc hlavu v dlaních, škubla sebou, jako by se byla lekla, ale mlčela. Dítě již nepromluvilo; svléklo nedělní šaty, obléklo všední sukýnku i jupičku, dědeček si zul boty, natáhl bačkory a sedli spolu na lavici. Baruška si hlavu položila dědečkovi na prsa, stařec ji objal a dítě za chvilku spalo. Zimní vzduch ji omámil a hodně vykřehla, pomyslil si dědeček, takovým dětem je to zdravé.

Ve světnici bylo hrobové ticho, jenom Baruška někdy hlasitěji vydechla. Z návsi bylo slyšet kroky, hlasitý hovor i smích, a to ticho zde bylo pak tím smutnější. Tak bylo až do večera, potom hospodář vstal a mlčky vyšel do chléva; hospodyně zatápěla a připravovala večeři, ale nerozsvěcovala; světlo, vyšlehující skulinami plotny a dvířky u prsku, ozařovalo jí hrnky.

„Málko, kde je Bára?“ ptal se jí dědeček vlídně a měkce.

Hospodyně povznesla hlavu a dědeček i při tom bídném světle viděl, jak ruce křečovitě sevřela. Trochu mlčela, přemáhala se, a když promluvila, byla její slova sice jen polohlasitá, ale srčela, jako když tupá kosa seká do tvrdých stvolů jetelových.

„Kde je, hledejte ji, nejspíš se válí někde na půdě na slámě. Umučený Ježíši a bolestná (...)

(......)