Karel Václav Rais

VÝMINKÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

V následujících dnech se u Moráků nic nezměnilo; starý dosud na Báru nemluvil a matka byla zamračena jako jindy. Baruška sedala u dědečka a jako prve dědeček jí, tak nyní ona vypravovala dědečkovi. Všecky své pohádky mu opakovala a bývala to kolikrát pletenice prapodivná; nebo obracela v knížkách a vykládala, co je na kterém obrázku. Bára byla do práce jako chrt a nebáti se, byla by zpívala.

V neděli odpoledne se u Moráků stalo, co se ještě nestalo; stará s mladou šly na požehnání a Barušku vedly mezi sebou; Moračka si toho všeho sama přála. Když dědeček ondy šel s Baruškou, domníval se, že celá ves naň patří, ale nepatřila; dnes však přibíhali lidé do oken a divili se, jaké se to ještě dějí na světě zázraky. V té době Morák jako jindy v prázdné chvíli seděl u kamen, ruce za sebou, nohy křížem. Vlasy nad čelem si na podiv často přihlazoval a koutek protahoval. Dědeček na peci dřímal; spánku se ve dne bránil, bylyť pak ty noci tak dlouhé!

„Dědečku!“ ozval se po chvíli Morák.

„Copak, Toníku?“

„Nespíte?“

„Nespím, hochu, bráním se tomu,“ stařec slabě odpovídal a myslil si: Copak mi ten hoch říká tak pěkně — dědečku? „Byl jste, dědečku, vzhůru, když tu ondyno byl Břízek?“ „Abych ti pravdu řekl, byl.“

„Slyšel jste, co povídal o tom dvojím vejměnku?“

Dědeček chtěl promluvit, ale zajíkl se, jako by jej náhle dusil kašel.

„Slyšel, Toníku,“ řekl pak slaběji.

Teď se i Morák zamlčel; nevědělť honem, jak do řeči. „Dědečku, abych vám nelhal, při té řeči oujezdského mne bodlo, to byla od něho divná řeč.“ „Divná, baže divná, hochu.“

„Už se stará, jak vás mladý uživí, a vy přec nepotřebujete milosti, vždyť máte své,“ Morák mluvil stále slaběji. „Mnoho toho nezbylo, hochu.“

„Mnoho toho nezbylo, ale přeci; budou-li vás mít rádi a budou-li se o vás starat, komu byste těch pár set, které máte, nechal, ne-li jim?“

Výměnkář hned neodpověděl, ale v tiché světnici bylo slyšet, jak rychle dýchá. „Pár set nemám, milý Toníku!“ dědeček slabě a třaslavě vydychl.

„Že nemáte?“ zhluboka zvolal Morák, ale hned obrátil a dále vlídně hovořil: „No vím, že nemáte už celých pět stovek, jako jste měl před dvěma lety —"a zamlčel se.

„Tomu jsou, brachu, už aspoň tři roky, ne-li víc a po ten čas jsem taky musel jíst, kdepak ten můj vejměnek!“

„No, tři stovky přec dozajista máte, sama Tynyska to jednou povídala.“

Stříhavka se sípavě zasmál: „Kam tě to vede, žebrák jsem, učiněný žebrák, několik zlatek tam ještě mám, vždyť jsem nemohl umřít hlady!“

„Vy že nic nemáte?“ vykřikl Morák a povstav zadíval se na pec. Také staroch se na lůžku posadil a maje oči jako vyjeveny, hleděl na Moráka. Chvěl se a dýchal, až mu v hrdle hvízdalo.

„Nic nemám, žebrák jsem a neuživí-li mne dcery, abych zahynul u plotu!“ volal pak chraptivě a zdvíhal se, jako by chtěl utéci. Ale nohy zabolely, takže s výkřikem klesl vedle polštáře, až hlava práskla do cihel.

„To jste taky mohl říct, než jsem vás odvážel,“ vykřikl zeť a hřmotně vyšel. Rozčilen přecházel po (...)

(......)