Karel Václav Rais

POVÍDKY O ČESKÝCH UMĚLCÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Primice u sv. Havla
(Obrázek z našeho probuzení)

Bude tomu brzy sto roků…

Před vánocemi roku 1797. konána v kostele sv. Havla na Starém městě dojemná slavnosť; mladý, novosvěcený kněz Vojtěch Nejedlý, narozený v Žebráce, měl tu sloužiti prvou mši svatou. Právě kostel svatohavelský vyvolil si, poněvadž byl tam farářem Václav Lahoda, jenž Vojtěchovi na škole žebrácké vštěpoval prvé moudrosti do mladé duše. Žák s bývalým učitelem chtěli tu stanouti u jednoho oltáře.

Kostel nebyl naplněn; nejsouť takové slavnosti v Praze tak vzácnými jako na venku.

V lavicích usedli známí návštěvníci tohoto chrámu, lidé prostí a srdeční, nejvíce úsměvných kmetův a stařenek, jež skláněly se nad velikými, tlustými modlitbami.

Jenom v lavicích předních usedli lidé v tomto chrámu nevídaní; několik mužů již ustaraných a dále řádka mladíkův.

V lavičce poblíž oltáře postranního seděly dvě stařenky, dobráckých, opravdu českých kulatých tváří, očí trochu ovlhlých. Usedly sem, aby lépe viděly, aby jim hlavy ostatních nepřekážely. Tichounce spolu hovořily.

„Znáte toho pána statného tam na kraji v prvé lavici?“

„Neznám, duše zlatá, kdež bych ho znala, kam pak já vyjdu mimo kostelíček“ — odpověděla druhá stařenka.

„Že ho neznáte? Ale jděte, vždyť je to pan Kramerius, Václav Matěj Kramerius, vydavatel těch knížek českých o hraběti Rožmberkovi, Rybrcolovi a čarodějnici Megeře.“

„Tak — to je ten pan Kramerius? Kdež bych si byla pomyslila!“ pravila stařenka a zadívala se na statečného vydavatele českých knih.

„Já ho znám již dávno, ještě když pan páter Vojtěch s bratrem Janem a Jakubem u nás zůstával, nosíval od něho knížky a jednou sama jsem byla v expedici pana Krameria,“ opět prvá hovořila.

„A toho druhého pána také neznáte?“ po chvilce ještě se zeptala.

„Toho?“ tázala se stařenka a zadívala se na souseda Krameriova. „Toho znám — vidíte — toho znám, toť je pan profesor Stanislav Vydra veleučený!“

„Ano, to je pan Vydra. Vida, jak ti páni dobří přišli na primici pana pátera Vojtěcha, jistě jej mají rádi.“

„A je jich tam ještě více, dozajista samí dobří Češi, snad také skládají písničky jako pan páter Vojtěch a jeho pan bratr jurista.“

V té chvíli k lavici, ve které seděl Kramerius a Vydra, přistoupil jiný pán a když v lavici poposedli, na kraji se posadil. Byl to již pán starý, šedivý.

„Pan Pelcl,“ zašeptala prvá stařenka, „to je ten, který na vysokých školách učí jazyku českému.“

„Jak vy ty pány znáte,“ pravila druhá.

„Prosím vás, kdo měl na bytě takové studenty, jako byli páni bratří Nejedlí!“ radostně hovořila prvá stařenka.

„Je to tak radosť pro rodiče, mají-li takové syny!“ povzdychla druhá staruška.

„Máte pravdu, nemůže býti radosti větší! Škoda, že nedočkala se toho nebožka matka pátera Vojtěcha, aby jí syn požehnal; ta by si byla poplakala!“

„Již dávno hnije?“ ptala se sousedka.

„V měsíci květnu byla čtyři léta. Ubohá, něco uzlíčků se pro své syny navázala a naposílala se jim Božího daru a prádla!“

„Je to tak u (...)

(......)