<<< Literární doupě
Literární doupě

Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ

kompletní kniha (e-book)

 

Povídky - Henry O., Höger Karel
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 203 Kč
Povídky - Henry O., Höger Karel
Zapadlí vlastenci - Rais Karel Václav
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 46 Kč
Zapadlí vlastenci - Rais Karel Václav
Čítanka pro 3. třídu základní školy - Potůčková Jana
 
 
cena původní: 100 Kč
cena: 100 Kč
Čítanka pro 3. třídu základní školy - Potůčková Jana

 

    1   >

 

 

Z Lysé

I.

V malé přitmělé jizbici ve věži hradu Lysé nad Labem, na židlici při zamříženém okénku seděl starý nešťastný kníže Jaromír, a jemu u nohou hošík as desítiletý. Prošedivělá hlava starého knížete skloněna byla do dlaně pravice, opřené na úzkém okénci. Husté proudy vlasů padaly knížeti až na ramena a v předu vlnily se přes čelo a skráně až na víčka zavřených očí. Bylo tomu již téměř čtvrť století, kdy po hrozných mukách navždy zavřela se tato víčka oční. Již téměř čtvrť století byl ubohý Jaromír slepým. Vlastní bratr kníže Oldřich, Vršovci popuzován, dal Jaromírovi oči vyloupati. Tmavé krzno z prosté látky vlnilo se po skloněném, předčasně sestaralém těle.

Pěkné líčko hochovo, lemované rusými táhlými vlásky, důvěrně, mile zíralo ke starému knížeti. Hošík oděn byl v modrou halenku bez rukávcův a ve tmavější nohavičky, jež splývaly až na škorně. Páže pokrývaly rukávy čistě bílé košile. Na klíně hoškově ležela nízká čepička, kožešinou obšitá. Hošík jmenoval se Pavel a byl synem pana kastelána na hradě Lysé. U starého uvězněného knížete sedával takto každodenně. Staroušek srdečně si hoška zamiloval.

Vypravoval mu, co sám zkusil i co od nebožtíkův učitelů svých zvěděl. Dnes právě dopověděl, jak bratr, kníže Oldřich, v lesích sázavských našel poustevníka Prokopa.

„A co jídal ten hodný poustevník?“ zeptal se Pavlík.

„Nejprve jahody, houby a med, potom ochočil si laňku, a ta dávala mu mléka,“ kníže hochovi odpověděl.

„A proč šel do těch tmavých lesův, dědečku?“ Hošík vždy Jaromíra nazýval dědečkem. Opuštěný kníže sám jej tak naučil.

„Chtěl o samotě sloužiti Pánu Bohu. Chtěl v tichosti mezi starými stromy modliti se za Českou zemi. Bylo mu jí líto, že tolik za posledních let zkusila. Chtěl Pána Boha chváliti a vzývati modlitbami a písněmi slovanskými jako někdy svatý Cyrill s Methodějem. Prokop chtěl by, aby všecken lid volal k Pánu Bohu jazykem slovanským,“ poučoval kníže Pavlíka.

Pavlík se na chvilku zamyslil.

„Kníže Oldřich je tuze zlý, viď, dědečku?“ otázal se po chvilce.

„Proč se tak domníváš, Pavlíku?“

„Protože tě dal sem zavříti a protože poručil, aby tobě zlí lidé oči vyloupali!“

„Bratr můj Oldřich není zlý, ale Vršovci stále ho na mne naváděli, říkali mu, že ho nenávidím, že o trůn chci ho připraviti. A kdyby mne byl Oldřich sem nezavřel, ani bychom se, Pavlíku, neznali!“ kníže chlapci odpovídal. Potom pravicí několikráte přejel si zasmušilé, vráskami zbrázděné čelo.

„A nikdy již k tobě kníže náš nepřišel?“ vyzvídal opět Pavlík.

„Ó přišel, synáčku, tenkráte hned od Sázavy přijel ke mně, zulíbal mne a slzami pokropil prose, abych mu odpustil. Vyvedl mne odtud k sobě do Prahy, ale pak brzy zase — —“ kníže nedopověděl. Pavlík také již se netázal.

„Teď mi ještě, Pavlíku, zapěj tu svatou píseň, kterou sám svatý Cyrill nám odkázal.“

Hošík s radostí dal se do zpěvu. Tichým pokojíkem zazněl dětský hlásek, zpívající píseň:

 

„Gospodi, pomiluj ny!
Jesu Krste, pomiluj ny!
Ty spase vsiego míra,
Spasiž ny, i uslyš,
Gospodi, glasy naše.
Daj nam vsiem, Gospodi,
Žizň a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!“

 

Venku pěkně svítilo slunéčko a jasným vzduchem přeletovaly se vlaštovičky. Úzkými dveřmi kvapně do jizby vešla paní Lidmila, choť kastelánova, matka Pavlíkova.

„Dostaneš, jasný kníže, vzácnou návštěvu. Honem, Pavlíku, pospěš se mnou, abys neobtěžoval!“ rychle pravila a Pavlíka chtěla odvésti.

Jaromír povstal a hlavou zavrtěv promluvil:

„Nikoli, paní, Pavlíka ještě u mne ponech; nemám nad něho návštěv vzácnějších!“

Paní Lidmila se usmála a pohladivši hoška po hlavě opět kvapně odešla.

A již hosté vcházeli. Byli čtyři. Krásná, o něco méně než padesátiletá paní, vysokého, lepého vzrůstu, milé, vábící tváři, vlasů sem tam stříbrnou nitkou prokvetlých, laskavých očí, nejprve do přitmělé jizby vstoupila. Bílá, stříbrným lemem ozdobená tmavá říza ladně splývala po vznešené postavě její. S hlavy visel závoj v pěkných řasách se vlnící, blankytové barvy. Za ní stanul mladý, bujarý muž, oděný ve skvostný, přepásaný kabátec, přes nějž přehozen byl lehký plášť. Mladý muž nesl na rukou hošíka asi čtyřletého. Vedle muže stála mladistvá, o málo více než dvacítiletá paní, přibledlé, čarovné tváři. Jasně modrá říza splývala po štíhlé její postavě, jsouc nad boky skvostným širokým pasem sepjata. Hosté chvilku stáli mlčky a dívali se na starého knížete. Jaromír dosud stál u židlice své, hlavu maje skloněnou na prsa. Hošík Pavel bázlivě tulil se k němu.

Starší paní postoupila až k Jaromírovi a chopivši ho za ruku, měkce promluvila:

„Jaromíre, poznáváš-li ještě hlas můj?“ Potom chladnou ruku Jaromírovu vřele k ústům přitiskla.

Stařec pozdvihl hlavu, jako by maličko vzpomínal. Pak paní k sobě přivinul a slabě promluvil: „Boženo, jakž bych tebe nepoznal. Vítám tě srdečně ve své opuštěnosti!“

Nyní i mladý muž se spanilou paní přistoupil.

„I já přicházím, strýče předrahý, a doufám, že mne nezapudíš! Zde přináším ti synáčka svého, malého Spytihněva. A tu choť má, milá Jitka!“

Starý kníže chvěl se jako v nejdivější prosincové vichřici. Ze zapadlých, slepých očí proudily mu slzy po líci. Pak ruce povznesl a bolestně zvolal:

„Alespoň na chvilku popřej mi, nebe dobrotivé, zraku, abych popatřiti mohl na to dítě roztomilé!“ A nahmatav tílko hoškovo, prudce k sobě je přivinul.

„Nebojíš se mne, holečku rozmilý? Ach, neboj se, neboj, jsem starý ubožák, slabý, slepý stařec!“ laskavým hlasem hovořil k hošíkovi.

Hošík upřímně stařečka objal.

„I ty podej mi ruku, dcero rozmilá; žel, že nemohu popatřiti do líček tvých!“ zatruchlil.

„Pohleď jen, Spytihněvku, mám tu také hošíka, je již větší nežli ty, ale zlatá dušička!“ pravil slepý kníže a se synáčkem mladého knížete Břetislava, syna Oldřichova, otočil se k okénku. Pavlík smutně stál v šerém koutku. Bál se postoupiti ku předu.

„Vidíš, Spytihněvku, tento hošík po celé dny u mne sedává, a spolu si vypravujeme i zpíváme!“

Kněžna Božena k Pavlíkovi přistoupila a na matičku i tatíčka se ho vyptávala.

„Jdu, strýče drahý, opět do Moravy. Matička až sem nás vyprovází. Chtěla tě navštívit a tobě zvěstovat, že bratr tvůj, jasný můj otec Oldřich prosí tě, abys odpustil mu všecko, čím na tobě se provinil. I mně jasný kníže na přímluvu Jindřicha, vévody bavorského, odpustil,“ pravil Jaromírovi mladý kníže Břetislav.

Jaromír smutně se usmál.

„Tedy opět cizince potřeba bylo, by otec srdce své synovi a bratrovi otevřel! Břetislave drahý, jsme přece jen velmi nešťastni!“

„Nezoufej, strýce předrahý, nad hříchem otcovým!“ prosil mladý kníže Břetislav.

„Nezoufám, hochu, ale často si nad ním i nad sebou zapláči. Vždyť i já věříval jsem těm cizincům více nežli bratřím vlastním. Nešťastná je ta naše nesvornosť, jenom cizinci si v ní libují!“ smutně mluvil Jaromír.

„Ale teď, jasný strýče, vrátíš se s matičkou!“

„Přijela jsem si pro tebe, Jaromíre, z celého srdce svého upřímného prosím tě, abys opustil tyto zdi a vrátil se k nám. Oldřichovi mému odpusť, já chci ti ve stáří tvém nahraditi všecky boly a žaly, kterých jsi zažil, alespoň trošku chci ti je nahraditi!“ vroucně prosila kněžna Božena.

Kníže Jaromír smutně hlavou zavrtěl.

„Nikoli, děti zlaté, nevrátím se. Teď je mi zde dobře. Mám tu také svou rodinu. Pan kastelán s chotí mají mne rádi nad sebe. Tento hošek jest jako můj, s ním nejlépe se potěším. Nechte mne zde, je mi tu blaze! Ty, Boženo, máš manžela dobrého, a z tohoto dítěte rozmilého máte radosť neustálou. Přeji vám toho štěstí, přejte i vy mně klidu. Zvykl jsem si zde. U okénka svého z dáli slyším šuměti krásný labský proud. Zde jest mi, jako bych viděl čarovný pruh kolem Labe, jako bych patřil na milé dědinky. Nechte mne zde, děti zlaté, Bůh odplať vám lásku vaši!“

Božena, Břetislav a Jitka se rozplakali. Malý Spytihněv nerozuměl ještě zcela řeči druhého svého dědouška. Malou ručkou stíral mu slzy s líce a usmíval se naň roztomile. Myslil si, že dědoušek alespoň trošičku jej vidí. Po chvilce všichni vyšli z jizby. Malý Pavlík a Spytihněv vedli Jaromíra. Hoškové již se na sebe usmívali. Již i několik slůvek spolu promluvili.

V rodině páně kastelánově byl dnešní návštěvou svátek přeslavný.

Knížecí rodina truchlila jen, že Jaromír nechce vrátiti se do Prahy. Jediné je blažilo, že jest alespoň trochu spokojen…

Odpoledne se rozloučili. Břetislav, Jitka a Spytihněv jeli k Moravě, kněžna Božena ku Praze. Doprovázely je statečné družiny.

Pavlík všechno Jaromírovi vypovídal: kdy kdo ještě se obrátil, kdy kdo ještě rukou pokynul… Stařeček jen se usmíval. Bylo mu opravdově blaze…

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist